Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2010 - Recenze

Výprava ke středu Evropy

Jurij Andruchovyč – Andrej Stasiuk: Moje Evropa.

Olomouc, Periplum 2009. Přeložili Václav Burian a Tomáš Vašut.

 08_recenze.pdf

 

„Kde končí Evropa?“ zeptá se Andrej Stasiuk svého berlínského přítele a dostane se mu odpovědi o duchovním prostoru ohraničeném liberální demokracií, tolerancí a postosvícenskými hodnotami. Ale ta odpověď ho neuspokojí. Je příliš abstraktní a příliš nečasová. A zdá se, že je to právě čas, co by mělo rozhodnout o prostoru. Má však stejně abstraktní kategorie času schopnost zkonkrétnit tento pojem?

Jurij Andruchovyč se domnívá, že ano. Čas jako koncentrát minulosti, budoucnosti a především přítomnosti, protože od ní teprve vedou všechny nitky rozechvělé a jen obtížně dohledávané a obhajované kauzality. Kauzality, která se musí stále znovu obnovovat. Už jenom proto, aby důsledek nebyl zaměňován s příčinou. Jenomže čas, který má vyvážit abstraktnost, se musí opřít o něco konkrétního, nalezne proto svůj vlastní prožitek a jeho záznam. Vjem se zapře o paměť a o deník, jehož výhodou je, že nemusí ručit za víc než za právě zakoušený okamžik. A výprava do tušené země tak může začít.

Dva eseje knihy Moje Evropa představují osobní výpověď o zkušenosti s abstraktním pojmem Střední Evropy. Jejich autory jsou dva přátelé a současně známí spisovatelé, příslušející ovšem do dvou rozličných kultur. Z povahy jejich psaní však současně plyne, že zvolené zadání, které slouží jako titul knihy, pro ně není umělé, nepřichází zvenčí, ale je setrvalou součástí jejich tvorby. I proto je Moje Evropa výpovědí o sebeurčení a současně confiteor o identifikaci s těmi druhými, nějakým způsobem blízkými. Blízkými ve shodě, ale i v nesouladu či v nesouhlasu. Je totiž i o hledání rozdílností, které projektují rozlišující totožnost. Vždyť příbuznost ještě neznamená souhlas. Naopak, v průzkumu lokální sounáležitosti by v jeho důsledku mohla být opravdovost kritického myšlení nahrazena šosáckým nacionalismem. Moje Evropa je i proto shledáváním všech hodnot – nejenom kladných, neboť i záporné jsou hodnotami. I jejich prostřednictvím se stáváme součástí společenství.

A není li­ možné se dohodnout na obsahu pojmu střední Evropy, nezbývá, než nehledat průniky, kompromisy a v ústupcích ztrácet jakýkoliv význam, ale učinit střed tohoto pojmu i jeho hledání v reflektující a hledající mysli. Má­ li být něco společného této dvojí projekci Střední Evropy, jako sjednocující a současně odlišující hodnoty, pak to musí být teprve nalézáno. Nemůže to být dáno předem, ale ani nabídnuto jako suma. Jsme jako čtenáři přizvání k stejně dobrodružné výpravě hledající toto zvláštní teritorium, jakou podnikají oba průzkumníci, a to jako její plnohodnotní společníci. Snad jediné, co je zřejmé na první pohled, je, že jde o prostor vnitřní, jakkoliv se dovolávající map a hranic států.

Andruchovyčova Evropa vyrůstá z ruin. To je její první evokace. Obsahuje v sobě už od počátku zánik. Jeho výprava ke Střední Evropě je tedy výpravou do její minulosti. Znamená to ale, že i její platnost je spjatá pouze s minulým časem vyprávění jejího příběhu? Zdánlivě ano, ale ve skutečnosti je to pro Andruchovyče mnohem komplikovanější. Dohledávání obrazu vztahového prostoru, který nazývá mojí Evropou, je pro něj prací restauratéra, který prostupuje vrstvami barev, aby pochopil a přitom nenarušil jejich souhru. Přítomnost, která je trvalým centrem jeho pohledu, je pronásledována minulostí, všechno tu hluboce koření v nepřehledné spleti souvislostí. Nic tu není bez paměti – ani domy, ani krajiny, ani lidé.

Jestliže se oba autoři nakonec rozhodli pro tu jedinou možnost, která tu po všech možných studiích sepsaných na toto téma zbývá, totiž učinit ze Střední Evropy pojem osobní, pak Andruchovyč se k jeho vymezení dostává prostřednictvím svého rodopisu. Příběhy svých pradědů a prabáb použije jako základ narativní osy, na jejíž druhý konec umístí sám sebe – shledávajícího a pamětí obdařeného vnímatele, jenž zpřítomňuje minulost, aby z ní vyzískal nový smysl. Jeho hledání Střední Evropy se přitom děje ve znamení intertextuality. To ona nakonec vytváří síť myšlenek, která možná víc než cokoliv jiného určuje podobu tohoto nepevného prostoru. Každá věta tu rezonuje ozvěnou, každé slovo je násobeno opakováním. Střední Evropa je pro tuto chvíli jakýmsi soustavným přepisováním, v němž se však přepsané neztrácí.

Andruchovyčovi předci, prodírající se dějinami Evropy, jsou se střídavou intenzitou opouštěni svým průvodcem, jenž se v esejistických intermezzech vydává prozkoumat abstraktnější pojmy, které se k jeho narativní výpravě přidružily. Rozmýšlí pak o povaze času a o jeho vztahu k Evropě, napojuje čas na pojmy minulosti, budoucnosti a přítomnosti, aby navrhl definici, v níž se odráží kritická skepse jeho pohledu. Kritická skepse, která je současně infikována nostalgií. Podle Andruchovyče je to minulost, co brání budoucnosti, aby se uskutečnila „Minulost, která drží ve spárech čas. Minulost jako diktát předpojatosti.“ Jenomže je to současně minulost, z níž se živí i jeho přítomný pohled, a která jej spojuje se smyslem. Neboť ve všem tom putování jeho předků, ve všem tom pohazovaní osudy přes plochu světa, je smysl a je centrum. V něm se minulost stává záchranným kruhem, jímž „jsme spojeni a už nejsme sami“. Tento rozpor je základní tenzí shledávaného prostoru Střední Evropy. A odráží se i v Andruchovyčově otázce odkazující na neřešitelný úkol: Jak vysvobodit současnost?

Jakoby se nestabilita tohoto prostoru musela nutně odrážet jak v neustálém putování postav, které zpřítomňují jeho příběh, tak v tomto nepřetržitém souboji časů. A možná, že je to vlastně jen dvojí podoba téhož. I postavy přicházejí z minulosti, aby přítomnost protnuly k budoucnosti. I ony jsou ovládány touhou po smyslu, jenž je vlastně projekcí, jíž se z přítomnosti orientujeme v minulosti, abychom vytvořili sebe samotné v budoucnosti, abychom se na ni připravili.

Rodopis poskytuje Andruchovyčově psaní nejenom osu, která zajistí, že se jeho stavba nezhroutí v odbočkách, vsuvkách a v margináliích, ale nabízí půdorys toho nejzákladnějšího antropomorfního typu. Toho, jímž se směřuje od zrození ke smrti. I narativní oblouk, jímž Andruchovyč myslí Střední Evropu (a tak to u něj skutečně je), se sklene nad smrtí otce. Tato stavba pak poskytne Andruchovyčově hledání abstraktního pojmu konkrétnost prožitku. Jeho Evropa je proto především příslušností k rodu, k hodnotám, které uchovává a v něž věří. Které nabízejí centrum a neztrácejí stabilitu v kakofonii časů a intertextuality, jež už není jen vlastností literárních děl. Jeho otázka „Osvobodit minulé od budoucího?“ je pak v samém závěru kontrována trojicí podobných otázek „Osvobodit nás od nás? Osvobodit mě ode mne? Osvobodit člověka od jeho kostry?“ V nemožnosti tohoto činu se ukazuje neodlučitelná identita člověka a časoprostoru.

Byl­ li základním Andruchovyčovým časem čas paměti, a tedy minulost, je jím pro Stasiuka přítomnost. Tam, kde Andruchovyč nabízí perspektivu kronikáře, přichází Stasiuk s perspektivou pozorovatele. Namísto „historiografa“ se dostává autor deníku. Časová bezprostřednost vytvoří perspektivu svědka či pozorovatele. Jestliže Andruchovyč putoval Evropou prostřednictvím svých předků, vydává se Stasiuk na stejnou pouť sám. Východiskem se mu stane české vydání Velkého atlasu světa, jejž rozevře na mapě Evropy. Jeho práce kartografa však tím teprve začíná. Tento prostor bude třeba nejprve oživit, nadat příběhem, osmyslnit putováním. Před vlastní hledání, které se nikdy nemůže zbavit předsudků, staví Stasiuk setkávání. Smysl lidí, krajiny, staveb, věcí i dějů vyroste z okamžiku jejich evidence. Prožitky a vjemy pak bude třeba překreslit na mapu. Výsledkem však je, že se zdánlivě pevné hraniční čáry přesouvají, stávají se prostupnými, mizí.

Co a kde je vlastně Střední Evropa? Odpovídá na ni dvojhlasá kniha Jurije Andruchovyče a Andrzeje Stasiuka? Spíše nepřímo. Svým vlastním hlasem. Andruchovyčova verze nabízí rozpornost časů, pohled který mísí nostalgii, kritičnost i skepsi. Vědomí a potřebu centra. Napětí časů a napětí pohledů je řízeno touhou po smyslu jako po příslušnosti. Centrum však jako by bylo viditelné jen z periférie. A je proto třeba stále podstupovat tento dvojí pohyb od okraje ke středu a zase zpět, aby bylo možné se přiblížit k podstatě shledávaného fenoménu. Toto poslední tvrzení o centru a periférii platí i pro Stasiuka, i on jakoby hledal Střední Evropu na periférii. Zjišťuje přitom, že periférie je dostupnější než centrum. Přechodové oblasti nabízejí rozdíly i podobnosti, a současně se v nich ukazuje, že centrum je jen abstrakcí, vzniká dohodou a neustálým vyjednáváním. Není dopředu ani trvale dané. Prostupná pásma periférií si však v rozdílech i v totožnostech podržují svoji stabilitu. Jakoby hledaný fenomén byl viditelný jen z okraje. Je­ li součástí Andruchovyčova hlasu kritická nostalgie, je dominantou Stasiukova vidění zvýšená citlivost pro detail. Hledá­ li Andruchovyč kauzalitu, spoléhá na racionalitu a nadosobní smysl. Rezignuje­ li na totéž Stasiuk, neodráží se v tom odmítnutí kauzality ani smyslu, ale osvobození mnohoznačnosti. Důsledkem je nová tenze, která vyrůstá z jejich pohledů. A v tomto protikladném napětí se rodí tušení dalšího centra, další abstrakce pojmu Střední Evropy.

Moje Evropa je knihou výjimečnou, nejenom proto, že je osobní, nejenom proto, že je citlivá, ale především pro ono inscenované setkání, které mimo jiné i ukazuje, že lokální pojmy tu nejsou pro potřeby geografů či kartografů, ale že obsahují i nutkavou nutnost někam patřit – do místa a do času.


Tomáš Kubíček


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker