Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2010 - Recenze

Kam se poděla střední Evropa?

Jiří Trávníček (ed.): V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém.

Brno, Host 2009.

 08_recenze.pdf

 

Střední Evropa zmizela. Jako by se vytratila z politického diskurzu a debat intelektuálů, smetena dominancí úzce ekonomizujících témat, aktuálními geopolitickými úvahami nebo radikální kritikou globalizačních procesů. Existovala však vůbec? Nebyla pouhým výplodem politického snění a kulturních nostalgiků? Všechny diskuze o ní se vždy, dříve či později, nutně zaobíraly otázkou po předmětu, po určení pojmu: o čem mluvíme, mluvíme­ li o střední Evropě? Pojem střední Evropy je nesouměřitelný s pojmem Francie, Vojvodiny nebo Beneluxu. Střední Evropa není snadno uchopitelnou geografickou či administrativní jednotkou. Její hranice jsou amébovitě proměnlivé – jednou pronikají do severoitalského Furlánska, podruhé nedosáhnou ani ke Lvovu. Možná bychom ji mohli přirovnat k mlhovině, jejíž okraje se rozplývají kdesi nad vodami Rýna a chladnou hladinou baltského moře, nad vysunutým pruhem Istrie nebo v dálavách východomaďarské pusty, kdežto její střed houstne nad středoevropskými metropolemi: Prahou, Berlínem, Vídní, Krakovem, Budapeští, Lublaní, Záhřebem… Všechny pokusy vtisknout střední Evropě pevné hranice selhaly. Naštěstí, neboť (počínaje Friedrichem Naumannem) byly namnoze produktem imperiálního myšlení. Byly snahou, jak střední Evropu znásilnit a učinit z ní jednoznačně definovanou zeměpisnou a politickou entitu.

Titul Trávníčkovy antologie textů o střední Evropě nelze nečíst jako jistou „před­ interpretaci“, jako apriorní významový rámec, do něhož je obsah knihy uzavřen. Metafora dějin jako kleští, které z obou stran svírají střední Evropu, je sice rétoricky působivá, avšak z poznávacího hlediska není nejšťastnější. Posiluje, ba legitimizuje lyrický mýtus o „dobré“ střední Evropě, již týrají „zlé“ dějiny přicházející odkudsi z vnějšku (např. na sovětských tancích, jak ukazuje fotografie na přebalu knihy, která čtenáře svou halasnou jednoznačností téměř „terorizuje“). Možná je načase tento kýčovitý pohled na středoevropskou problematiku zavrhnout. Přece jen už nejsme v osmdesátých letech, kdy jsme – nazývajíce se vznešeně Středoevropany, a reprezentujíce přitom jen geopolitickou východní část regionu – bědovali nad krutostí východního impéria a lhostejností Západu. I střední Evropa má dějiny, které takříkajíc představují domácí produkci, a nikoli import. Do těchto dějin patří nejen Elegie z Duina, fenomenologie či Kafkovy romány, ale také Mein Kampf, Luegerovy projevy, horečka nacionalismů a šílenství antisemitismu, židovská ghetta a koncentrační tábory. Středoevropské dějiny jsou třaskavou směsí excentrické geniality i maloměšťáckého průměru, salonů i hospod, katedrál i nevěstinců, dialogu i monologu, afinit i rozporů. Třaskavost této směsi vyplývá z toho, že všechny uvedené znaky leží v onom prostoru jaksi vedle sebe, jakoby vytržené z řetězce povlovných přechodů nebo spolehlivých systémů hierarchizace, které by nám jasně ukázaly, co je „nahoře“ a co je „dole“, co je „vysoké“ a co „nízké“. Hovořit proto sebejistě o vídeňském řízku nebo pivu jako o středoevropské kultuře nižších pater se zdá nepřiměřené, neboť kuchyně, hospoda a kavárna výsostně charakterizují středoevropskou kulturu i pater takzvaně nejvyšších. Jinými slovy, s odkazem nejen na Haškův román či prózy Hrabalovy: co by byla střední Evropa bez kavárenského ruchu či hospodského tlachu, uprostřed kterých a ze kterých vznikly nejvýsostnější umělecké počiny? Zde spaciální metafora o vertikálním rozvrstvení kultury selhává.

Kompozice knihy odráží centrální problém: střední Evropa je traktována jako téma rozprav dvojího druhu: (a) geopoliticko­ historických a (b) kulturně­ literárních. Toto dichotomní rozdělení, doplněné třetím přehledovým oddílem, zdůvodňuje editor Jiří Trávníček takto: „Nejde […] o rozhodnutí dané vnějšími okolnostmi. Daná polarita totiž reprezentuje přirozené rozpětí našeho tématu, neboť pro středoevropský diskurz je příznačné, že (1) spisovatelé namnoze politizují; (2) historikové a politologové hledají své nejzávažnější argumenty v jevech kultury; (3) hranice mezi tím, co je politika a co kultura, co je historický resentiment a co obecné tvrzení, co snivá nostalgie a co realita, je velmi rozostřená; (4) se ocitáme na území s nepevným jádrem a s mnoha periferiemi: na sémantickém třasovisku; (5) jiný přístup než transoborový a antiesencialistický snad ani není možný.“ (s. 9) Body jedna až tři hovoří spíše proti dichotomní kompozici knihy (zmíněnou přehledovou třetí část „Koncepty střední Evropy“ [viz s. 239–304] z pera J. Trávníčka ponechme prozatím stranou). Konstatování prostupnosti hranice mezi politikou a kulturou de facto demaskuje editorovo rozhodnutí rozdělit texty na politicko­ historické a kulturně­ literární jako akt, jenž se neobešel bez určité míry pragmatické svévole. Cíl je přitom zřejmý – nashromážděnou materii nějak přehledně rozdělit; ovšem tím konstatovanou prostupnost jejich tematických, motivických, žánrových aj. hranic zároveň zastřít. Prezentované zdůvodnění se tak se zvoleným editorským řešením frapantně rozchází.

Texty Claudia Magrise (s. 161–168) a částečně také Erika Hobsbawma (s. 212–222) mohly být snadno začleněny do první části věnované geopolitice a historii. Podobně si dokážeme představit přesunutí Macurovy esejizující studie (s. 87–90) do části druhé nazvané „Kultura, literatura, román“. Oba rozsáhlé přepisy diskusí, budapešťské (s. 70–86) a lisabonské (s. 169–211), reprezentují názornou ukázku toho, jak jsou politika a kultura ve středoevropském diskurzu do sebe takřka nerozborně zaklesnuty, jak se úvahy o charakteru středoevropské literatury prolínají s politickou reflexí, jak se jemná kulturní nostalgie prostupuje s krátkozrakým, jednostranně politicky motivovaným antirusismem apod. Je proto záhadou, proč jedna diskuse byla zařazena do oddílu o politice a historii, zatímco druhá do oddílu věnovaného kultuře a literatuře. Jakých kritérií zde bylo použito? A k čemu vlastně takové členění, jež se snaží sugerovat čistotu chirurgicky čistého řezu tam, kde máme před sebou hustý spletenec složitých souvztažností? Opakujeme, že rozostřenost hranic, nadto editorem zaznamenaná a vyzdvihovaná, mluví proti ostrosti kompozičního členění knihy, nikoli pro ni. Bod čtyři, dovolávající se teoretického modelu centrum × periferie, možno akceptovat bez výhrad. Pokud jde – za páté – o transoborový a zejména antiesencialistický přístup, nad tím se pozastavíme v další části této recenze.

Editor přiznává, že se musel vypořádat s návalem textů. Jmenuje možná strategická východiska, kterými si při tvorbě antologie mohl řídit. Mohla tak vzniknout antologie soustředěná na polemiku o střední Evropě, která proběhla nad slavným esejem Milana Kundery Únos Evropy, nebo antologie textů seřazených podle národních a regionálních perspektiv (české, polské, německé, rakouské, maďarské, jihoslovanské), anebo – a takové řešení by bylo jistě pozoruhodné – antologie textů podle středoevropských topoi (topos Židů a židovství, topos rakousko­ uherský, topos exilu, topos metropolí) apod. Možná že kterákoli z uvedených, a editorem žel nerealizovaných koncepcí, by byla zajímavější, zevnitř pevnější a zvenku lépe obhajitelná, než antologie, která nakonec vznikla.

Jednotlivé texty před námi defilují, aniž by mezi nimi vyrůstalo viditelné pojítko – promyšlený kompoziční záměr, který jako by se už vyčerpal oním hrubým rozdělením do dvou tematických bloků. Subtilnější diferenciace (pomoci mohla např. chronologie nebo identifikace tematických řad) je málo zřetelná. Výsledkem je nesoulad, rozdrobení kontextu a těkavost. Jedna úvaha pochází z druhé poloviny čtyřicátých let, druhá z osmdesátých let, další z konce let šedesátých atd. Mohly se tu objevit tyto texty, právě tak jako zcela jiné. Lze rovněž zaznamenat značnou kvalitativní nerovnováhu mezi texty. Za skvělou, pojmově propracovanou analýzou Istvána Bibóa o středoevropské politické kultuře (s. 17–30) následuje žurnalisticky plytký text Erharda Buseka (s. 31–46), který spíše než o střední Evropě vypovídá o stavu rakouské politiky a publicistiky 80. let. Totéž, ale ve vztahu k německé realitě, lze říci o eseji Karla Schlögela (viz s. 47–61). Dochází zde dokonce k jakémusi kouzlu nechtěného – Buseka a Schlögela, oba nepochybně důkladně obeznámené s dílem Petera Handkeho, spojuje zájem o atmosférické jevy (o předpověď počasí a o pohyb radioaktivního mraku z černobylské elektrárny, plujícího napříč politickými hranicemi státních útvarů). Vzpomenutý Macurův text „Zápasy o střed“ působí dojmem, jako by se do knihy zatoulal, ovšem jeho ironizující odstín působí zpestřujícím účinkem, zejména ve srovnání s bezbarvou bilancující úvahou Petera Buggeho (s. 97–99). Literárněhistoricky orientované studie George Steinera („György Lukács a jeho smlouva s ďáblem“, s. 117–131) a Istvána Frieda („K utváření románu ve středovýchodní Evropě“, s. 142–160) jsou jaksi příliš „soběstačné“, do sebe pohroužené, což je dáno jejich specializovaným tématem, jehož se zhostily vskutku komplexně. Vedle esejů Karla Kosíka „Hašek a Kafka neboli Groteskní svět“ (s. 132–141) a Claudia Magrise „Po proudu Dunaje“ (s. 161–168) nicméně zaznívají poněkud disharmonicky. Zde by pravděpodobně pomohlo jiné pořadí textů. Zklamáním může být bilancující zamyšlení Drago Jančara (s. 223–230), v němž se namísto hlubinné kulturní reflexe objevuje množství efemérní politické problematiky, navíc zabalené do staromilsky moralistních formulací.

Podívejme se nyní na přehledový text J. Trávníčka. Jeho funkce, jak editor uvádí, „je víceméně pomocná či servisní“ (s. 241). Nacházíme zde zúročení transoborového a antiesencialistického přístupu, avizovaného pisatelem v úvodu knihy? Trávníček se nedrží důsledně metody dějin idejí. Usiluje o poskytnutí vývojového přehledu, implikujícího představu vývoje jakožto organického kontinua, které lze uzavřít do pevné schránky souhrnné periodizace. Máme tu tedy před sebou jednotný a sjednocující narativ, který problematiku střední Evropy prezentuje jako cestu (pojmosloví Trávníčkovo) od prefáze (středověk – 1789), přes protofázi (1789–1918, hobsbawmovské „dlouhé“ 19. století) k vlastní fázi (1918–1989) a postfázi (po r. 1989). Jedná se o „Bildungsroman“, jehož hlavním hrdinou je pojem střední Evropy, a my, čtenáři, sledujeme hrdinovo zrození, dozrávání a doznívání. Čteme úchvatný příběh rozvoje rozmanitých myšlenkových koncepcí, dějinných událostí či dobových polemik. Otázkou ovšem zůstává identita hlavního hrdiny pojmu – tj. otázka, zda tam, kde Trávníčkův narativ („vývojový přehled“) předpokládá jednotu (a to navzdory vstupní problematizaci sémantiky pojmu), nenalézáme ve skutečnosti mohutný rozptyl. Zda místo jednoho hrdiny (jednoho pojmu) nemáme co dočinění s celými zástupy hrdinů (pojmů) stejného (či podobného) jména. Co má společného střední Evropa Františka Palackého a Friedricha Naumanna? Je pojem střední Evropy v jednáních Vídeňského kongresu totožný s obdobně znějícím pojmem objevujícím se v Kunderově eseji? Zdánlivě naivní otázky se snaží poukázat na to, že vývojová perspektiva spojuje nespojitelné. Převádí na stejného jmenovatele (na rovinu vztaženosti k jednomu designátu) celé rozličné dimenze a pavučiny souvislostí. Avšak střední Evropa nemůže být hrdinou takto pojatého výkladu. Žánr vývojového přehledu střední Evropu atakuje svým imperiálním požadavkem ontologické homogenity. Antiesencialistický přístup znamená především relativizaci samého pojmu střední Evropy, relativizaci předpokladu jeho významového ustálenosti a neměnné identity. Antiesencialistický přístup znamená uvědomění si proměnlivosti pojmu v závislosti na jeho postavení v diskurzivním poli.

Co je tedy střední Evropa? Odpověď na tuto otázku se zdá nemožná, její esencialismus je v rozporu, řeklo by se (neuváženě), se samou „podstatou“ střední Evropy. Pokud můžeme o podstatě hovořit, což právě nemůžeme, neboť bychom tím otevřeli dveře metafyzice. A není nic nepřípadnějšího než psát o střední Evropě metafyzickým jazykem. Robert Musil v „Řeči na rilkovské slavnosti“, pronesené v Berlíně 16. června 1927, řekl mimo jiné toto:


Pevný svět, v něm pocity jako pohyblivé a proměnlivé; to je normální představa. Vlastně je ale nepevné obojí, pocity i svět, třebaže uvnitř velice rozdílných hranic. Že se jedna stává stěnou pro druhé, má sice své dobré důvody, je to však trochu svévolné. A vlastně to moc dobře víme. Že žádný jednotlivec dneska neví, čeho bude schopen zítra, to už vůbec není nevšední myšlenka. Že přechody od morální normy k zločinu, od zdraví k nemoci, skluzy od obdivu k pohrdání touž věcí nemají pevné hranice, to se vlivem literatury posledních století a jinými vlivy stalo mnoha lidem samozřejmostí. Nechci přehánět. Podívejme se na jednotlivce, pak je jeho „schopnost všeho“ podrobena notně silným zábranám. Když se však podíváme na historii lidstva, tedy historii normality par excellence, pak nemůže být pochybností! Módy, styly, dobové pocity, staletí, morálky se spolu tak střídají nebo existují současně v takové rozdílnosti, že lze sotva zavrhnout představu lidstva jako rosolovité masy, která na sebe bere každou formu, jež z okolností vznikne.

(Cit. podle R. Musil, Eseje, přel. Jitka Bodláková, ed. Růžena Grebeníčková, Praha, Dauphin 1998 [reedice vydání Praha, Československý spisovatel 1969], s. 213.)

Obdobný skeptický postoj se sotva mohl zrodit jinde než v hlavě středoevropského spisovatele. Rosolovitý svět bez pevných hranic, bez pevného „nahoře“ a „dole“, to je svět střední Evropy. Svět, který se objevuje a mizí…


Roman Kanda


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker