Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2010 - Recenze

Pavel Jiráček potřetí

Pavel Jiráček: Kognitivní interpretace českého verše v rytmických souvislostech metrické teorie Miroslava Červenky.

Brno, Host 2009.

 08_recenze.pdf

 

Pavel Jiráček, svérázný průkopník kognitivní poetiky, rozšířil letos po monografiích Lyrický rytmus (Host, 2007) a Význam a subjektivita v lyrice (Host, 2008) řadu svých knižních publikací o další titul Kognitivní interpretace českého verše v rytmických souvislostech metrické teorie Miroslava Červenky. Zásadní změnu paradigmatu výzkumu verše oproti dosavadní tradici vyhlašuje tentokrát ostentativně už na samotném přebalu knihy: „Čtenářsky věrohodná a kompatibilní teorie verše nemůže být pouhou teorií metra, ale musí se snažit v objevném a odvážném literárněteoretickém myšlení vytvářet i teorii rytmu. Metrika se nezajímá o smysl básnické promluvy, nehledá žádné souvislosti s její vnitřnětextovou subjektivitou […] Často není spojena se skutečně kreativním teoretickým myšlením, ale naopak bývá jen do sebe zahleděným a vědecky nekooperativním udržováním už nastoleného řádu.“ Podívejme se, jak Jiráčkovo „objevné a odvážné literárněteoretické myšlení“ vypadá v praxi.

Po čtyřicetistránkovém shrnutí prvních dvou knih se autor odvolává na „objev Miroslava Červenky“, kterým je „existence nejobecnějších opozic dvoudobého a třídobého metra a ženského a mužského verše“ (s. 54). Dvoudobá metra a ženské verše si Pavel Jiráček spojuje s „představou tvaru, který je hladce a plynule uzavřen“ (s. 55), třídobá metra a ženské verše zase s „něčím asymetrickým a drsnějším, hladce a plynule neukončeným“ (tamtéž). Tuto hypotézu pak ověřuje tak, že rozdá studentům bohemistiky 268 veršů a nechává je rozhodovat, zda jim dané řádky připomínají spíše sekvenci „○△○△○“ (údajně znázorňující plynulost), nebo sekvenci „△○△○△“ (znázorňující drsnost). Z výsledků zjišťuje, že verše, které byly nejčastěji hodnoceny jako „○△○△○“ většinou začínají monosylabem a jsou zakončeny dvouslabičným slovem, zatímco ve verších nejčastěji hodnocených jako „△○△○△“ stojí na počátku většinou tříslabičné slovo a na konci narůstá frekvence monosylab. U obou skupin veršů zároveň Jiráček upozorňuje na to, že „nápadným strukturním ukazatelem [bohužel se nedozvíme čeho] je absence dvojslabičných slov v začátcích veršů“ (s. 61) a dodává, že „u druhého a třetího slova je nápadný růst dvojslabičných celků, jejichž výskyt je jednoznačně dominantní, a metricky velice zajímavá je statistika čtvrtého segmentu, kde pozorujeme znovu pokles dvojslabičných celků (avšak ne tak výrazný jako v prvním elementu) spojený s nárůstem frekvence jednoslabičných a trojslabičných segmentů, což můžeme interpretovat jako snahu o zvýraznění cézury“ (s. 63).

O takové metodě výzkumu lze ale právem pochybovat. Dovolil bych si předpokládat, že studenti bohemistiky, netušící podle jakého klíče by měli spojovat verše se sekvencemi symbolů, sáhli po podobnosti „○△○△○“ = „U­ U­ U“ a „△○△○△“ = „-U­ U­ U“. Jambické verše pak prostě spojovali se sekvencí začínající (U­ …/○△…), verše s ženskou klauzulí se sekvencí zakončenou (…-U/…△○). Jak jambické řádky, tak řádky s ženskou klauzulí se dostávají do skupiny „○△○△○“ a vysoká frekvence monosylab na počátku a disylab na konci tohoto typu veršů se zdá být toliko ukazatelem základních versologických znalostí dotazovaných studentů. Absenci dvouslabičných slov v incipitu všech veršů lze zase přisoudit tomu, že 268 autorem zkoumaných veršů tvoří převážně jamby, sem tam daktyly, ale trochej se zde nevyskytuje žádný. To že v korpusu převážně jambických veršů bude druhé a třetí slovo většinou dvouslabičné se už rozumí tak nějak samo sebou. Ani interpretaci „metricky velice zajímavé statistiky čtvrtého segmentu“, kde se opět často objevují jednoslabičná slova, coby „snahu o zvýraznění cézury“ – tedy vnitroveršového předělu – nelze považovat za jakkoliv relevantní. V korpusu se nezřídka objevují verše o čtyřech slovech („Šlehavá světla v černý stín“, „V topoly padla tříšť zářivá“ atp.) a statistika předělů po čtvrtém segmentu proto nemůže o předělech vnitroveršových vypovídat zhola nic. Na zvýšeném výskytu monosylab se tak stejně dobře podílí přítomnost alexandrinů – šestistopých jambů s ustálenou cézurou po šesté slabice („jak slabý náčrtek ční kříže z šeré kresby“) jako četnost mužsky zakončených veršů o čtyřech slovech. Věrohodnost takového výzkumu konečně podkopává i to, že předmětem statistiky jsou mimo jiné řádky, v nichž autor vědomě a nezdůvodněně (sic!) proházel slovosled („Šum žárem umdlený na větve tíhou naleh“ (Březina), „Šum umdlený žárem na větve naleh tíhou“ (Jiráček)), a řádky autorem ad hoc vytvořené (2.–6. čtyřverší v  korpusu).

V dalších kapitolách nás autor opět seznamuje s výzkumem spočívajícím v testování, zda na studenty působí verše z korpusu jako „↑“, „↓“, nebo „→“. Výtky proti takovému přístupu zazněly už v recenzích Jiráčkovy předchozí knihy (Aluze 2009/3, s. 84–86; Česká literatura 2010/2, s. 252–255), zastavme se proto jen u dvou největších „objevů“.

Na straně 72 čteme: „Miroslav Červenka [Kapitoly o českém verši, pozn. PP] v souvislosti s teorií funkční perspektivy předpokládá, že výpovědní dynamismus roste v zásadě zleva doprava. Ve verši pak lze podle něho očekávat, že plnovýznamová slova na slabých pozicích verše budou s nemalou pravděpodobností intonačně silnější než nejbližší slova, jež jim předcházejí, a slabší než nejbližší slova, jež následují po nich. Platnost tohoto předpokladu si můžeme ověřit v údajích z experimentálního výzkumu vnímání českých lyrických představ.“ Po seznámení s výsledky testů „↑“, „↓“, nebo „→“ pokládá Jiráček tuto tezi za vyvrácenou: „Je zřetelné, že z neveršové (větné) situace převzatý předpoklad o růstu intonační síly zleva doprava se v našem korpusu nepotvrdil.“ Je zarážející, že autora nepřimělo k dočtení citované Červenkovy kapitoly ani to, že hned následující věta začíná slovy: „Nesmíme ovšem zapomínat…“ V dalších odstavcích totiž můžeme číst, že „existuje­ li nějaká nějaká tendence, aby jednoslabičné přízvučné slovo v promluvě intonačně převyšovalo předchozí plnovýznamové slovo, její důsledné naplnění by samozřejmě bylo v rozporu se zájmy rytmu […] Naše statistiky ukazují, že v hrubém obrysu intonace zde ustupuje rytmu“ (Miroslav Červenka, Kapitoly o českém verši, s. 57).

Při svém druhém „objevu“ už Jiráček triumfuje nejen nad Červenkou, ale nad celou českou versologií: „Český jamb zřejmě nemůžeme vědecky relevantně řadit ke dvoudobým rozměrům, naopak v českém jambu jde vždy znovu o porušení dvoudobosti jednoslabičnými nebo trojslabičnými celky, český jamb je spojen s trojností a se solární chthonickou protikladností. Naše výzkumy vnímaní 268 českých veršů nás vedou spíše k tomu, abychom stavěli proti sobě na jedné straně trochej jako celost a kvaternitu a na druhé straně dynamizující protikladnou energii trojnosti v jambu a daktylu. Český jamb jako dvoudobý rozměr je tak podle našeho názoru jen ,starořeckým mýtem‘ v mylném českém versologickém povědomí.“ (s. 134) Já, na druhou stranu, odmítám považovat za „vědecky relevantní“ jakékoliv informace o vztahu daktylu a jambu k trocheji podložené výzkumem veršů, z nichž, jak už bylo řečeno, trochejský není ani jeden.

Konečně odkaz v názvu knihy a věnování „Miroslavu Červenkovi a Květě Sgallové a celé té krásné generaci“, bych si troufal v publikaci, která značně dezinterpretuje jejich dílo, označit přinejmenším za nevhodné.

Nechci nikterak zpochybňovat důležitost rytmiky, ani na její úkor protežovat zkoumání metrická. Jsem si, na rozdíl od autora, vědom toho, že tyto dvě disciplíny nelze oddělovat. Metrické teorie neberoucí v potaz „živou skutečnost veršovou“ překonali už ve dvacátých a třicátých letech 20. století práce Jana Mukařovského a Romana Jakobsona. Vymezování se proti takovým „do sebe zahleděným a vědecky nekooperativním udržováním už nastoleného řádu“ je proto jen střílením do prázdna. Na druhou stranu jakýkoliv výzkum veršového rytmu bez ohledu na metriku, tedy výzkum organizace veršové řádky neberoucí v potaz právě to, že je organizována podle nějakého klíče, nemá valného smyslu. Kniha Pavla Jiráčka je toho bohužel důkazem.

 

Petr Plecháč


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker