Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2010 - Recenze

Erotika jako výzva aneb netradiční sen s tradičním probuzením

Radim Kopáč – Josef Schwarz: Zůstaňtež tudíž tajemstvím…

Artes Liberales 2010.

 08_recenze.pdf

 

I jako výzvu pro předpojaté literárně vzdělané kruhy (vysokoškolské pedagogy, kritiky a historiky) píší autoři Radim Kopáč a Josef Schwarz odbornou studii s arbesovsky laděným názvem Zůstaňtež tudíž tajemstvím…, doplněným podtitulem Známá i neznámá erotika (a skatologika) v české literatuře 1809–2009 (Artes Liberales, 2010).

Práce si klade za cíl „rehabilitovat přirozenou alianci ducha s tělem v české literatuře od národního obrození po současnost“ (s. 8). Než se vyjádříme k samotným ambicím dané publikace, učiňme několik poznámek o tom, co vlastně nabízí. Člení se do devíti kapitol, z nichž první čtyři jsou věnovány okruhům spjatým s 19. stoletím: obecnému pojednání o zobrazování erotiky v české literatuře 19. století, sběratelské činnosti Jana Jeníka z Bratřic, intimním deníkům Karla Hynka Máchy a domnělým erotickým „zvrhlostem“ Jaroslava Vrchlického. Zbývající část knihy již zahrnuje sondy do téže žánrové produkce 20. století. Čtenář má možnost se seznámit s prvorepublikovými cenzurními praktikami, projít zákulisím činnosti erotických edic či vydávání soukromých bibliofilií. Následuje výklad o tvůrčí potenci surrealistů, sonda do života a díla Karla Jaroslava Obrátila, procházka undergroundem až po letmé pozastavení se nad situací na českém trhu s erotickou beletrií po roce 1989.

Všechny kapitoly představují víceméně zdařilou syntézu dosavadního literárněvědného či literárněkritického bádání. Jsou vystavěny přehledně, psány čtivě, výstižně prezentují vymezenou problematiku. Hypotéza autorů a samotná realizace plánu však vybízejí k otázkám, zda autoři vyšli ze správného místa a zda naplnili ambice, o kterých v úvodu své práce hovoří – tzn. „zpochybnit představu, že česká literatura posledních dvou set let, ale zejména 19. století, byla a dodnes je pouze záležitostí kultivovaného ducha – že tělesné, notabene erotické nebo sexuální prvky v ní neexistují, anebo bídně přežívají kdesi na umělecko­ estetické periferii, aniž by národnímu písemnictví přidávaly cokoli relevantního a konstruktivního“ (s. 7). Domníváme se totiž, že vlastním výběrem látky autoři do značné míry tuto svou hypotézu zpochybňují: Pokud pomineme výklad o Jeníkovi z Bratřic, K. J. Obrátilovi či zasvěcené vyprávění o erotických edicích a soukromých bibliofiliích, ocitáme se mezi značně protřelým materiálem, jehož výběr nás rozhodně nepřesvědčí o tvrzení, že by mezi průměrně vzdělaným čtenářstvem panoval názor o asexuálnosti či dokonce neerotičnosti české literatury posledních dvou století (pod pojmem erotika si totiž vedle sexuálního pudu představujeme také například element lásky jakožto emoce či kognitivní strategii navazování vztahů). Máchovy intimní deníky se vášnivě skloňují mezi zasvěcenějšími znalci české literatury 19. století – včetně vysokoškolských studentů tohoto oboru (zde narážím na názor autorů o strnulosti akademické půdy). Rovněž proslulou je spekulace o Vrchlického autorství či neautorství v případě erotické skladby Rytíř Smil (což ostatně na počátku dané kapitoly potvrzují sami autoři). Nehledě na to, že zatímco v předmluvě své knihy Kopáč se Schwarzem píší, že „Jaroslav Vrchlický je s největší pravděpodobností autorem sestiny opěvující ,kundu‘“ (s. 7), samotná kapitola poté ve čtenáři spíše navozuje dojem, že se přiklánějí k názoru, že Vrchlický Rytíře Smila nenapsal.

Autorům se zdá, že sborník Sex a tabu v české kultuře 19. století (vyšel v nakladatelství Academia v roce 1999) „utvrzuje obraz 19. století, kdy se na českém umělecko­ kulturním poli na téma sexuality zarytě mlčelo“ (s. 12), protože se v něm nevěnuje či jen minimálně věnuje pozornost Máchovi, Vrchlickému či Jeníkovi z Bratřic. Kopáč se Schwarzem nazývají tuto látku „výjimkami z pravidla“ (s. 12), je pro ně výzvou ke zpracování, a tím i k přehodnocení stávající situace. Dle našeho mínění autoři studie možná nejsou akademičtí (řečeno jejich vlastní dikcí ve vztahu ke zmíněnému sborníku), ale zato můžeme výběr jejich látky označit za tradiční. Nabízí se otázka: do jaké míry lze v daném kontextu odlišit sémantiku slov akademickýtradiční? Nejspíše nelze, protože výběr látky v dané práci výjimky z pravidla prostě neprezentuje. Publikaci by spíše slušelo hlubší zpracování negativní reakce konzervativnější části naší literární kritiky (články Tomáše Garrigua Masaryka, Ferdinanda Schulze či Elišky Krásnohorské) ke smyslností sálající etapě Vrchlického básnické tvorby (jedná se například o sbírky Eklogy a písně, Dojmy a rozmary či Poutí k Eldorádu), a ne věčně pokračovat ve spekulaci o vztahu Vrchlického k několika erotickým hříčkám. Místo již „protřelého“ intimního Máchy mohl třeba zaznít příspěvek o ve své době kontroverzní novelistické tvorbě Jana Liera, ovlivněné francouzskou mondénní literaturou. Od osmdesátých let 19. století významnou a provokující naturalistickou poetiku autoři studie o české erotické literatuře opomíjejí úplně (nezmiňují ani její pozdější větev novonaturalistickou). Secesní erotiku, specifickou svým estetizujícím obsahem, se samozřejmostí odívají (poplatni dnešním jen dílčím výzkumům) do hávu populární literatury. Symbolicko­ dekadentní směřování zase nejdříve vymezují pouze oblastí poezie, posléze je ne zcela průkazně, a tedy nepřesvědčivě, ohodnocují jako netělesné: „[...] vzývány jsou desexualizované přeludy a vysněné chiméry, veškeré milostné koketérie se odehrávají v rovině symbolů, šifer, náznaků a aluzí.(s. 18)

Stejně tak ve 20. století lze v české literatuře na poli erotiky nalézt mnoho kontroverzního a pobuřujícího. A nemáme tím na mysli pouze výklady o víceméně známých experimentech surrealistů, reakčním psaní představitelů undergroundu či o dnešní komerční svobodomyslnosti v literatuře, což tato práce nabízí. Ve stínu velikána Fjodorova Michajloviče Dostojevského žil, a tam také bohužel setrval Emil Tréval (vl. jménem Václav Walter, povoláním lékař), kterého ve své době Arne Novák označil za „významného popularizátora sexuologického“ (Arne Novák, Přehledné dějiny literatury české, Brno, Atlantis 1995, s. 805) a který si „oblíbil křižovatky duševní i mravní patologie“ (Arne Novák, Dějiny českého písemnictví, Praha, Sfinx, Bohumil Janda 1946, s. 231). Některé tituly z rané tvorby Jaroslava Havlíčka zase nemohly vzhledem ke své sexuální otevřenosti ve své době vyjít (svébytná, existenciálně laděná pornografická novela Muž sedmi sester vyšla se zpožděním mnoha desítek let až koncem 90. let 20. století), či se nesměly šířit mezi mládeží pro naprostou nevhodnost při jejich mravním a pohlavním vývoji (soubor povídek Neopatrné panny). Nehledě na celou řadu novonaturalistů (Karel Šarlih, Jaroslav Pasovský, či Miroslav Bedřich Böhnel), z nichž někteří brouzdali literárním polem již kolem roku 1910 (jejich tvorba vrcholí ve 20. a 30. letech 20. století), jež Arne Novák tituloval „erotickými a pohlavními monografy“ a častoval značně barvitými výklady typu: „[...] nedočkavá žízeň po ženském klíně, plenící mladé bytosti, znechucení smyslným požitkem a odtud plynoucí opovržení k jeho dárkyni, rozklad rodiny neuspokojením tělesné lásky – toť hlavní náměty těchto biologických fatalistů, podceňujících mravní a citovou stránku soužití společenského.“ (Arne Novák, Přehledné dějiny literatury české, Brno, Atlantis 1995, s. 1046)

A tak bychom mohli pokračovat dále a dále. Od Josefa Lukavského a Otakara Hanuše, svého času dvojice kabaretiérů a spolupracovníků Karla Hašlera, kteří se posléze vydali cestou psaní eroticky laděných povídek a společenských románů (až se zatoulali někam k pornografii), třeba až k osobnosti Aloise Bohumila Kohouta, absolventa obchodní akademie, pro něhož nebyl ve 30. letech problém popsat ve své próze, bezostyšně a s precizní detailností, proces léčby muže nakaženého syfilidou.

V oblasti výzkumu erotické literatury je stále mnoho neposkvrněných míst, a byla by veliká škoda se věnovat pouze těm tradičním, již osvíceným či dokonce prosvíceným.


Petr Matula


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker