Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2010 - Recenze

Zamyšlení nad knihou aneb Proč se Jihoafrická republika nezbavila demokratických struktur?

Nelson Mandela: Dlouhá cesta za svobodou.

Praha, Práh 2010. Přeložil Milan Orálek.

 08_recenze.pdf

 

Vydání Mandelovy autobiografie je bezpochyby významná událost, podobný zdroj informací o Africe u nás zatím nevyšel. Čtenář si připomene, že devadesátá léta neznamenala konec nedemokratických režimů jen v komunistickém bloku, ale mezi jinými také v Jihoafrické republice. Jak k tomu po tolika letech došlo? A kdo byli ti, kteří se následně dostali k moci? Pro jedny bojovníci za svobodu, pro druhé spíše komunisté a teroristé. Takovým způsobem je alespoň vykreslovala státní propaganda. A jejich odpůrci, byli to jen obyčejní rasisté a tyrani toužící po moci, kteří sledovali výhradně „národní“ zájmy, nebo také lidé vedení strachem z totality a možných mocenských nároků svobodě nepřátelské většiny? Při pohledu na vývoj v dalších afrických zemích jejich obavy mohly působit velmi reálně.

Protože tyto otázky byly aktuální po větší část Mandelova politického života, zabývá se jimi ve své knize poměrně podrobně a opakovaně vysvětluje vlastní politický program a vývoj svých názorů. Dříve, než shrnu hlavní body jeho textu, uvedu méně obeznámeného čtenáře do tehdejší politické situace, která našla vyjádření v podobě politiky apartheidu.

Idea apartheidu může připomínat do extrému pojatou ideu národních států, oddělených území, jejichž politický systém by měl odpovídat kultuře dané národnosti či etnika. Čtenář nechť mi laskavě promine následující značné zjednodušení významu slova národ. V evropském prostoru se k tomuto pojmu pojila představa pokrevního společenství, existence jedné národní kultury a samozřejmě vlastní stát, který by svým politickým zřízením vyjadřoval svou „národní ideu“. Podobně v jižní Africe rasa nefungovala jako pouhá biologická, ale hlavně jako kulturní kategorie. Ideologové se tak snažili, nikoliv nestranně, rozdělit stát na území, která by patřila jednotlivým skupinám obyvatel. Vsuvka „nikoliv nestranně“ není náhodná, neboť Afrikánci pochopitelně prohlásili za svou většinu území dnešní JAR.

Pro rozmanitou Jižní Afriku se podobné nápady hodí stejně málo jako pro východní Evropu. Na masové přitažlivosti jim však neubírá ani skutečnost, že jejich zavádění působí značné obtíže. Okamžitě například vyvstane problém, kudy vést hranice mezi těmito celky, pakliže jsou údajné národy promíchány a žádná obecně uznaná historická hranice neexistuje. V případě Jižní Afriky vše navíc komplikovala potřeba pracovní síly a zaměstnání, která vedla k stěhování lidí na velké vzdálenosti. Migrující zaměstnanci se díky dělení země ocitali v postavení cizinců, tj. ještě bezprávnějších lidí než dříve.

Založení Afrického národního kongresu (ANC) předcházel Indický národní kongres a černošský odpor proti tzv. pasům předcházela Gándhího kampaň proti povinnému nošení v podstatě týchž dokladů. Právě záznam v osobním průkazu měl určovat, do jaké kategorie (rozuměj rasy) občan spadá a následně tedy, smí­ li se v daném místě vůbec pohybovat, jakou práci smí vykonávat atd.

Krátký čas i mladý Mandela věřil, že jižní Afrika by měla patřit jen Afričanům, tj. černochům. V tomto případě je označení černoši (černí Afričané) asi přesnější než pojem černí Jihoafričané, Mandela se zprvu totiž, podobně jako pozdější PAC (Panafrický kongres), přikláněl k existenci jednoho černého afrického národa. Bělochy a Indy tím pochopitelně příliš nenadchl. Nechtěl je zahnat do moře, ale byl by rád, kdyby se sbalili a odešli. Jednalo se sice jen o krátké období, ale přesto je zajímavé si uvědomit, že úsilí o svržení apartheidu vůbec nemuselo být a skutečně ani nebylo ideově jednotné. Liberálně demokratické představy se mísily s národnostními a samozřejmě sociálně revolučními. Společnost na nerasovém základě od počátku prosazovala komunistická strana, zatímco o odborech se to již tak snadno říci nedá, neboť bělošské dělnické organizace se bránily černošské konkurenci.

Spolupráce s mnoha marxisty a deklarovaná vůle znárodňovat vedla mnoho lidí k obavám z ANC. Mandela sám se ve své knize trvale hlásí k britským demokratickým institucím, politice založené na existenci více stran a nezávislému soudnictví. Z knihy však není zcela jasné, zda­ li tak smýšleli i jeho soudruzi.

Představy tehdejší vlády o cílech a historii ANC se překvapivě často nezakládaly na realitě, mlhavé ponětí o jejich skutečných požadavcích často měli i členové kabinetu. Svůj vliv na veřejnost v tomto ohledu prokázala propaganda a tendenční policejní zpravodajství.

Politika ANC naštěstí nakonec směřovala k spolupráci „Jihoafričanů“ všech barev, dnes se mluví o politice jednoho „duhového národa“. Možná právě díky dřívějšímu Gándhího působení se i ANC velmi dlouho vyhýbal jakémukoliv použití násilí. Narozdíl od Gándhího však Mandela nepovažuje násilí za hodnotově zcela nepřípustné. Když zdůvodňuje přechod od nenásilí k sabotážím, porovnává účinnost těchto forem úsilí na cestě k ukončení apartheidu. Sám však neschvaloval atentáty ani úmyslné zabíjení civilistů, prosazoval hlavně poškozování hospodářství (sabotáže) a nepokoje, které by apartheidní vládě prostě znemožnily efektivně vládnout. Pozdějšími útoky, jež vedly k nárustu civilních obětí, se kniha příliš nezabývá. Také teroristickým útokům, k nimž došlo v době jeho věznění, se autor v textu nevěnuje. Odpovědnost za násilí připisuje utlačovateli, tedy apartheidní vládě, které tuto formu boje ANC vnutila. Tento názor se projevil i po jeho propuštění, kdy podporoval zároveň jak jednání s vládou, tak i ozbrojený boj proti ní.

Hlavní důvod, proč se prosadila politika násilí, přičítá Mandela praktickému znemožnění jakékoliv nebělošské opoziční aktivity. Podle zákona „O potlačení komunismu“ přestal být ANC a další organizace legální, členství v nich a účast na jejich akcích mohly přivést jedince do vězení. Pravdou je však i to, že úvahy o ozbrojeném boji se objevovaly v ANC již delší dobu. Nenásilné akce dlouhodobě nevedly k řešení situace, ba co víc, práv ubývalo a země se měnila v policejní stát.

Ozbrojenou organizaci Umkhonto we Sizwe (Kopí národa) zakládal výkonný výbor ANC a osobně Mandela. I zde se projevil nešťastný vliv studené války, Západ by zbraně proti jihoafrické vládě neposkytl, a tak osvobozenecké organizace podpořily státy komunistického bloku. To ovšem zesílilo vazby ANC na komunistické hnutí, což v mnoha lidech probouzelo obavy. Propaganda mohla Kongres tím spíš vykreslovat jako komunistickou a teroristickou organizaci.

O dobrodružství se dobře čte, prožívat je na vlastní kůži je ale dřina, která se táhne, jako by neměla konce. Mandela spolu s vedením ANC čelil obvinění z vlastizrady a hrozbě trestu oběšením, ale nakonec vyvázl „jen“ s doživotím. Ve vězení strávil celkem dvacet sedm a půl roku.

Jeho život začal na vsi, kde rodiče rozhodovali o manželství svých dětí. Posléze utekl do města, kde navzdory „vyššímu původu“ a vzdělání pocítil hlad a chodil ve starých šatech. Automaticky se předpokládalo, že běloch může po černochovi požadovat drobné úsluhy, například ho pošle na poštu, ale alespoň na venkově se mu nebál svěřit drobný obnos peněz. Vesnice byla chudá a politicky nesvobodná, ale Mandela popisuje hrdost tehdejších lidí na svůj kraj. Když se vrátil, byli lidé bezpochyby bohatší a svobodnější, ale jejich ulice byly plné špíny a jejich vztah k místu, kde žili, se jaksi vytratil. To vše posílila poslední léta protiapartheidního odboje, kdy mládež v podstatě přestala chodit do školy a účastnila se protestů a nepokojů.

Vláda nechtěla jednat s právníky z ANC, masové nepokoje následující generace spolu se ztrátou tiché zahraniční tolerance v rámci studené války však přivedly zemi na pokraj občanské války. Také investoři dostali strach, většina mezinárodního společenství bojkotovala zboží z JAR a domácí firmy potřebovaly více kvalifikovanějších pracovníků. Přesto se bílí voliči vyslovili pro jednání de Klerkovy vlády s ANC teprve ve chvíli, kdy již v podstatě mohli volit pouze mezi jednáním o míru a eskalací občanské války. Proč tak pozdě? A kdo byli odpůrci konce apartheidu a liberální ústavy?

V bělošském prostředí se za zrušení apartheidu stavěla Pokroková strana (působila pod mnoha různými názvy), méně vyhraněný byl i postoj Sjednocené strany. Volby ovšem obě uskupení (po druhé světové válce) prohrávala. Spor o rovné volební právo nebyl tak jednoduchý, jak se může na první pohled zdát. Z hlediska bílých voličů znamenal předání moci nespolehlivé, nevzdělané, početné mase a jejím vůdcům, kteří navíc spolupracovali s komunistickou stranou. S čestnou výjimkou Botswany takový transfer moci nepůsobil zrovna bezpečně. V Zimbabwe vedl k dosud trvající diktatuře Roberta Mugabeho, v Mozambiku nastala občanská válka, v Malawi vznikl v podstatě totalitní a velmi krutý režim.

Reálně s volbami nebylo možné začít dříve, než se dohodne řešení problémů, které by takové předání moci mohlo působit. V tomto ohledu Mandela překvapivě odmítl právo veta či jisté zvýhodnění bílých voličů, neboť takový systém považoval za převlečený apartheid. Proti tomu trvale stavěl ideje duhového národa Jihoafričanů všech barev, rovného volebního práva, důrazu na respekt k právu a nezávislost soudní moci.

Ne každý tyto hodnoty přijímal. Proti se postavily skupiny, které požadovaly zachování nebo alespoň znovuvymezení států „jednotlivých národů“. Zastavení rozhovorů a svého státu se dožadovalo několik afrikánských stran, které hrozily občanskou válkou. Největší násilnosti nakonec překvapivě vyvolalo zuluské hnutí Inkatha. Jejich ozbrojené skupiny napadaly a vraždily stoupence ANC, navzdory mírovým rozhovorům a zřejmě s tichým vědomím ozbrojených složek a vlády. Ve své knize Mandela uvádí, jak v jednom případě on a jeho lidé předem varovali vládu před chystaným útokem, a ona přesto nepřijala žádná opatření. Při následných násilnostech stoupenci Inkathy zavraždili a zabili několik desítek lidí. K vyjednávání se zpočátku odmítavě stavěl také PAC (Panafrický kongres), jehož ideologie se zakládala na představě národa černých Afričanů a který stejně jako nacionalističtí Afrikánci toužil po „svém“ vlastním státu. Nakonec se voleb účastnili jak Inkatha a PAC, tak i velmi konzervativní generál Viljoen.

Necelé čtyři roky po Mandelově propuštění se v JAR konaly první všerasové volby podle zásady jeden člověk – jeden hlas. Vraťme se však k původní otázce, jak to, že po drtivém vítězství ANC ve volbách 1994 zůstala JAR více či méně demokratickou zemí? Proč nedošlo k mocenské likvidaci oponentů, menšin ani opozičních stran? Proč v sousední Zimbabwe napomohla zásada jeden člověk jeden hlas k ustavení tyranie a v JAR slouží k budování jednoho „duhového národa“?

Mandela ve své knize nechtěně podává řadu dokladů toho, že instituce a povědomí občanské společnosti běžně předcházejí rovné volební právo. Vzdělání dlouho poskytovala řada církevních škol, existovala na vládě nezávislá soudní moc, výsledky voleb nebyly dány předem. I v době zákazu ANC, PAC a komunistické strany existovala legální opozice a nezávislé odbory. Nezávislost a necentralizovanost tisku byla samozřejmostí. Všechny tyto instituce se staly součástí kultury JAR, generace lidí se do nich narodily. Již zbývalo jediné, umožnit černým Jihoafričanům, aby mohli těchto institucí a svobody využívat stejně jako ostatní. Zavedení liberálního práva volit a být volen se tedy shoduje s jejich národnostní emancipací.

Pokud se domníváte, že dějiny tvoří jednotlivci, najdete pro své tvrzení také mnoho dokladů. Napříč knihou připomíná Mandela podporu, jíž se mu dostávalo od bělochů (např. jeden z jeho obhájců, Bram Fischer, pocházel z prominentní afrikánské rodiny), nebo alespoň oceňuje jejich slušné chování. Po většinu svého života Mandela nebojoval proti bělochům, ale spolu s mnoha z nich proti politice apartheidu. Dlouhou dobu se živil jako právník, opakovaně v knize vyjadřuje obdiv k britským parlamentním a soudním institucím.

Svou roli bezpochyby sehrála také změna atmosféry s nástupem Gorbačova a následným koncem studené války. Případní uchvatitelé moci a nepřátelé svobody by již nemohli počítat se zahraniční podporou.

Celkově je kniha psaná čtivým jazykem a příběh o cestě za svobodou nepostrádá chvíle napětí a čte se snadno a rychle. Začíná daleko v čase a prostoru, na jihoafrickém venkově roku 1918, a končí volbami v roce 1994. Vzhledem k nedostatku česky vydaných knih od afrických autorů se bezpochyby jedná o výjimečný náhled do duše černého kontinentu, lehce srozumitelný i laickým čtenářům.

V příjemně čitelném textu se prolíná politika s dobrodružstvím, všední situace s přemýšlením a vysvětlováním životních postojů, venkovské zvyky s životem města, chudoba s vězněním, útlak s přátelstvím. Je velmi obtížné určit, kudy vede hranice života a politiky, neboť život v JAR politika do značné míry určovala a v Mandelově případě se stala součástí jeho života. Po zatčení, soudech a věznění se stal asi nejpopulárnějším vězněm světa a nakonec jej čekalo zvolení prvním prezidentem v poapartheidní Jihoafrické republice a Nobelova cena.

Knihu lze doporučit všem, kdo rádi přemýšlejí o budoucnosti, minulosti, a o dalekých zemích. Ukazuje význam zdánlivě neracionálních a pro jednotlivce osobně nevýhodných rozhodnutí. Možná mohl Mandela dál provozovat úspěšnou právní kancelář, neriskovat trest smrti a neztrácet čas na úkor rodiny. Namísto toho jej jiná síla vedla zcela odlišným směrem, po dlouhé cestě za svobodou.


Jeroným Boháček


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker