Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2010 - Recenze

Dějiny odhalování přírody

Pierre Hadot: Závoj Isidin. Esej o dějinách ideje přírody.

Praha, Vyšehrad 2010. Přeložila Magdalena Křížová.

 08_recenze.pdf

 

Po větší část dějin byla součástí filozofie také přírodní filozofie, která popisovala a vykládala přírodní svět. V novověku se přírodní filozofie propojila s matematickými obory a během 19. století se z ní vydělily jednotlivé empirické přírodní vědy. Historikové filozofie velmi často toto pozdní oddělení přírodovědy od filozofie promítají do minulosti, a kvůli tomu přírodní filozofii opomíjejí jakožto problematiku, která patří spíše do historie vědy a není autenticky filozofická. Naopak historikové vědy si zase rádi přírodní filozofii minulosti přivlastňují, protože v ní spatřují jakousi nedomrlou přírodovědu. Dochází tak anachronistickému a zkreslujícímu ztotožnění přírodní filozofie s vědou v moderním smyslu. Nezájem filozofů o dějiny přírodní filozofie a její uchvácení historiky vědy má za následek, že vychází poměrně málo filozoficky orientovaných knih o zkoumání přírody v minulosti. Jednou z takových knih je práce francouzského filozofa Pierra Hadota Závoj Isidin, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad ve zdařilém překladu M. Křížové.

Pierre Hadot (1922–2010) byl znám především jako historik antické filozofie. Ovšem jedna z posledních Hadotových knih (originál vyšel v roce 2004 jako Le voile d’Isis) přesahuje rámec antického myšlení. Hadot sám uvádí, že ve své knize „mapuje vývoj vztahu člověka k přírodě“, a to „výhradně z pohledu metafory ‚snímání závoje‘“ (s. 15). Východiskem Hadotových úvah je totiž zlomek z Hérakleita „příroda se ráda skrývá“, v němž se podle Hadota poprvé vyjadřuje metafora, která měla výrazně spoluutvářet evropské uvažování o přírodě. Kniha Závoj Isidin popisuje, jak se tato metafora postupně proměňovala a jak se pojila s dalšími metaforami, jako byla například metafora nepřístupnosti a tajemství přírody („závoj přírody“) anebo metafora lidské kognitivní agresivity („strhávání závoje“). Takové zkoumání dějin metafor přirozeně není Hadotův objev. Francouzský filozof se v úvodu s úctou odvolává na „svého přítele“ Hanse Blumenberga a svůj text představuje jako vědomé navázání na Blumenbergovu metaforologii, jejíž vliv je ostatně v celé knize citelný.

Struktura knihy není právě krystalicky průzračná a Hadotův výklad se neblýská propracovanou systematičností, ale to je u francouzských filozofů obvyklé. Přibližně však lze obsah díla rozdělit do tří částí. První část se povětšinou týká antické filozofie a Hadot v ní popisuje formování a proměny metafory tajemství přírody u různých představitelů antické filozofie od Hérakleita po novoplatoniky a církevní otce. Francouzský filozof se v této části soustředí především na proces postupné personifikace přírody a na zrození představy, že příroda odmítá vydat svá tajemství.

Druhá, obsáhlejší část představuje nejspíš jádro Hadotovy knihy. Hadot zde vymezuje dva základní přístupy k přírodě: prométheovský a orfický. První přístup je „voluntaristický“ a své jméno nese podle hrdiny, který se obětoval službě lidstvu a pomocí lsti a násilí se zmocnil tajemství bohů. Podle tohoto postoje má člověk právo „podrobit přírodu soudní proceduře a dokonce mučení, kdykoliv je to zapotřebí, a vymoci z ní její tajemství… Do této tradice se řadí magie, mechanika a technika, které mají společné také to, že jejich cílem je hájit životní potřeby člověka. Odmítnutí přírody vydat svá tajemství je pak metaforicky interpretováno jako nepřátelství přírody vůči člověku.“ (s. 293) Orfický přístup je „kontemplativní“. Nemá tedy v sobě nic z agresivity magie, techniky nebo experimentální vědy vůči nepřátelské přírodě, ale spíše – v souladu s mýtem o Orfeovi – považuje člověka za součást přírodního řádu, k němuž je třeba přistupovat s bázní a respektem. „Tajnosnubnost přírody“ nevnímá orfický přístup „jako odpor, který je nutno zlomit, nýbrž jako mystérium, do něhož může být člověk postupně zasvěcen“ (s. 98). Orfickou tradici pro Hadota ztělesňuje mysterijní uchopení přírody, nemechanistická přírodní filozofie a umění.

Prométheovskému přístupu věnuje Hadot několik kapitol, v nichž vysvětluje na příkladech od antiky až do 19. století přístup k přírodě, který je typický pro mechaniku, magii, experimentální vědu a techniku. Tento výklad poskytuje užitečný souhrn analýz technicistního postoje k přírodě, které vypracovala fenomenologie, frankfurtská škola a ekofeminismus. Zatímco prométheovská linie je vymezená poměrně jasně, do dějin orfické tradice zahrnuje Hadot poněkud nesourodý soubor postojů, idejí a stanovisek. Přirozeně sem Hadot řadí estetizující výklady přírody (Goethe) nebo básnická ztvárnění přírody (od Lucretia po Novalise). Není ovšem příliš jasné, proč k orfickému přístupu Hadot řadí hypotetický výklad přírodních jevů, který byl typický pro mechanistickou přírodní filozofii 17. století a pro astronomickou metodologii od antiky do 17. století. Absence nároku na pravdu v těchto teoriích totiž neplynula z respektu k přírodě, ale spíše z vědomí omezenosti lidských poznávacích prostředků vůči bezmeznosti přírody a neohraničenosti boží moci. Podobně zvláštně působí v orfické části výklad původu ideje pokroku. Hadotův výklad je silně inspirován Blumenbergem, ale právě Blumenberg jasně dokládá, že idea teoretického pokroku vznikala jako prostředek lidského sebepotvrzení proti pociťovanému nepřátelství, nepoddajnosti a nezměrnosti přírody.

Poslední část Hadotovy knihy pojednává o personifikaci tajuplné přírody do postavy bohyně Isis (resp. Artemidy). V poezii i ve výtvarném umění byla příroda často zobrazována „v podobě ženské postavy s mnoha prsy, jež má na hlavě posazenou korunu a tvář jí halí závoj“ (s. 222). Hadot velice poutavě představuje ikonografii této představy s pomocí obrazové přílohy, která sestává vesměs z frontispisů různých děl, na nichž jsou vyobrazeni důmyslní a zvědaví lidé, kteří snímají z tváře bohyně Isis závoj. Prostřednictvím rozboru ilustrací Hadot ukazuje osvícenskou posedlost odhalováním všech tajemství, v nichž by se mohla skrývat pověra nebo zpátečnictví. Kromě toho Hadot na dílech německých romantiků ukazuje, jak se v reakci na úspěchy přírodních věd na počátku 19. století znovu zformoval orfický přístup k přírodě, který vědění 17. a 18. století dočasně potlačilo. Pro tento postoj už základním pocitem není „zvídavost, touha po poznání, po zodpovězení otázek, nýbrž obdiv, úcta, možná i úzkost před neproniknutelným mystériem bytí“ (s. 245). Vědecké poznání není jediným možným přístupem k přírodě: „Vedle vědecké pravdy je třeba uznat ještě i pravdu estetickou, která rovněž zahrnuje autentické poznání přírody.“ (s. 293) Tento přístup k přírodě je bytostně estetický už proto, že samotnou přírodu chápe jako umělecké dílo, a Hadot ho kromě německých romantiků nachází i u Nietzscheho. Aspekty bázně před přírodou zase Hadot dokládá na existencialistech.

V závěru své knihy Hadot zdůrazňuje, že agresivní prométheovský přístup i harmonizující orfický přístup jsou stejně legitimní a že u obou se mohou projevit „závažné deviace“ (s. 293). Zdá se však, že sám Hadot se cítí více spřízněn s tradicí orfickou. Naznačuje totiž, že přístup prométheovský je vždy parciální a reduktivní, zatímco mýtopoetické kouzlo orfického přístupu dává obraz celku skutečnosti, sbližuje člověka mnohem intenzivněji s přírodním děním a zamezuje nudistickému odkouzlování kosmu. V duchu takřka panteistické sounáležitosti uzavírá Hadot svou knihu citátem z Hölderlina: „Být jedno ve Všem, co žije, v blaženém zasnění vrátit se v celostné bytí přírody.“ (s. 294)

Hadot se ve své knize nemohl vyhnout nectnostem, které postihují všechna díla, jež chtějí postihnout dějiny evropského myšlení „from Plato to NATO“ pomocí jednoduchého bipolárního výkladového modelu. Rozlišení mezi orfickým a prométheovským přístupem je totiž příliš hrubé kopyto. Lze na ně navléci všechny přístupy k přírodě od Hérakleita po Sartra jen za cenu nepřijatelných zjednodušení a odhlédnutí od všech aspektů, které se do tohoto modelu nehodí. Dalším nedostatkem knihy je určitá koncepční nevyváženost. V některých kapitolách totiž Hadot poměrně přehledně vykládá vybraná filozofická stanoviska (Goethe, Nietzsche), v jiných se však objevuje nemálo stránek, které obsahují pouze citáty a parafráze nakupené k k sobě bez ohledu na původ a kontext. Například strana 197 sestává víceméně z citátů a parafrází značně různorodého souboru autorů: Paracelsus, della Porta, Böhme, Browne, Hamann, Kant, Goethe. Tyto citáty Hadot nedoprovází téměř žádným komentářem. A to je problém, který se objevuje v celém díle: Hadot se totiž mnohdy omezuje jen na pouhou katalogizaci výskytu určité metafory, přičemž předpokládá, že podobná slovní vyjádření nesou i podobný význam, takže bez rozpaků přeskakuje od Seneky ke Kantovi a pak zase zpět k Lucretiovi, aniž by bral v potaz možnou odlišnost kontextů. Na rozdíl od Blumenbergových brilantních analýz filozofických metafor, které zahrnují vysvětlení původu, vzniku, zdůvodnění a důsledků metafor, Hadot opakovaně uvádí jen obsáhlé citace, aniž by je doplnil výkladem, který by svou nápaditostí přesahoval obsah běžných přehledů dějin filozofie. Navíc Hadotovu textu vládne princip analogické vlivologie: Podobné formulace u rozdílných filozofů ho totiž vedou k jednoznačným a dogmaticky pronášeným závěrům o existenci přímého vlivu a nepřerušované tradice. Dokladem této tendence je Hadotovo dogmatické tvrzení, že určité pasáže ze Senekových Naturales quaestiones „sehrály klíčovou roli ve vývoji moderní ideje pokroku“ (s. 169). To je doloženo citáty z francouzského historika 16. století Le Roye a z Francise Bacona, kteří prý parafrázují Senekova slova, neboť podobná vyjádření musí být výsledkem přímé recepce. Toto počínání plyne z nešťastného vedlejšího záměru knihy, jejímž smyslem je kromě jiného „dokázat, že většina pojmů a představ, které dodnes slouží k vytčení metod a cílů přírodních věd, má své kořeny v antické řecko­ latinské tradici“ (s. 15). Obávám se, že toto je spíše zbožné přání klasických filologů. Anebo obratně zvolené tvrzení do žádosti o grant na zkoumání antické filozofie.

Uvedené výhrady by neměly zastřít nesporné přednosti Hadotovy knihy. Předně je to jedna z mála publikací v češtině, která se věnuje dějinám metafor používaných ve filozofii. To je typ bádání, který se v zahraničí v posledních letech velice rozvinul (např. B. H. Taureck, L. Dannenberg, D. Werle aj.), ale u nás se bohužel objevuje jen málo (B. Horyna). Kromě toho Hadotova kniha dokládá, že o dějinách teoretického poznávání přírody nemusí psát jen historikové vědy za pomoci svých metod, ale že je to také téma filozofické, které je uchopitelné filozofickými prostředky. Filozofický obsah se skrývá i za zdánlivě tak „nefilozofickými“ tématy, jako je antická mechanika nebo renesanční astronomie. Kromě toho Hadot ukazuje, jak může být filozoficky zajímavá ikonografie. Frontispisy a ilustrace filozofických spisů představují téma, které bylo dosud jen málo zpracované, a skrývá v sobě překvapivá odhalení. Možná se jedná o smysluplnější badatelské téma než sepisování tisící monografie o Descartovi. Z filozofického hlediska je pak Hadotova práce podnětná tím, že upozorňuje na to, že v dějinách evropského myšlení existovaly různé tradice vztahu k přírodě. To je důležité zejména jako argument proti fenomenologické Technikfeindlichkeit, která vede ke zkreslenému výkladu celé řady událostí z dějin evropského myšlení. Kromě toho se však jedná i o argument proti módnímu kulturnímu sebemrskačství, které zostuzuje moderní evropskou civilizaci jako falocentrický výpad do lůna posvátné přírody a na její místo prosazuje supermarketově zprostředkovanou „východní moudrost“ v ekologickém balení anebo prostě pověry a lidovou magii. Šíření takových eko­ produktů ovšem vede k zpochybňování úlohy a smyslu racionálního a teoretického myšlení. A mezi klady Hadotovy knihy patří i to, že orfický přístup k přírodě nepředstavuje jako hořkosladké šestákové básnění, ale ukazuje i jeho teoretické a racionální pozadí.

Hadotova kniha Závoj Isidin představuje obohacení české filozofické literatury o témata i metody, které u nás nejsou zcela obvyklé. Navíc se jedná o obohacení nanejvýš čtivé a přístupné. Proto nelze než doporučit knihu každému čtenáři s hlubším zájmem o dějiny vztahu evropského myšlení k přírodě.


Daniel Špelda


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker