Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2010 - Recenze

„Ráno ťuká havran na lebku.“ A přece – ještě pořád tu stojíme.

Robert Fajkus: Prašivina.

Brno, Weles 2010.

 09_recenze.pdf

 

Stalo se dnes téměř samozřejmostí nakládat s lyrikou jako s nástrojem boje. Zdá se, že psát „jen“ verše zarývající se do krajiny a skrze ni zpět do člověka, je činnost nad jiné pochybná. Ortenovu cenu letos přebral bijec s agresivitou dávající si veliký pozor na to, aby byla slyšena (Jan Těsnohlídek ml.), vytváří se dokonce skupiny hlásící se k avantgardnímu odkazu a pokoušející se jej rozvinout v novou poetiku 21. století (Fantasía). Tento druh lyriky má i své vlivné zastánce (Jakub Řehák, Karel Piorecký), co tedy v takové situaci s knížkou Roberta Fajkuse Prašivina?

Robert Fajkus si dal velice záležet na tom, aby jeho druhá sbírka vehementně a zřetelně odkazovala k prvotině Sivý křik (Weles 1997). Byly konstatovány podobnosti tvarové i podobnosti v grafické úpravě (např. Martin Veselka, „Prašivina Roberta Fajkuse“, A tempo revue, cit. online: http://www.atemporevue.cz/?go=recenze&det=101119-fajkus-prasivina&show=1). Jenže spíše než shody dominuje v druhé sbírce domýšlení a dohmatávání nastoupené cesty. Začněme už u obálky. Stejné grafické řešení, ale zcela jiný obraz – v Sivém křiku řeka ve světelných proudech korespondujících s proudem, v Prašivině už z krajiny zůstává jen trčící chumel drátěných vlasů podseknutý ježky ostnatého drátu. To, co zůstává, je práce se světlem – v Sivém křiku jsme svědky vstávání, světlo se ještě gurmánsky rozlévá po fotografii, na zadní straně pak bržděno černobílým, zešedlým nasvícením. V druhé už jen táhnou šedavé mraky, na zadní straně ztracené v přítmí. Myslím, že tu nejde jen o zacílení na detail, se světem se cosi za těch třináct let stalo a je ambicí Prašiviny o proměně vědět a podávat o ní zprávu.

Robert Fajkus čekal třináct let, než vydal svůj počet, počet zástupce silné básnické skupiny (reprezentované především Vojtěchem Kučerou a Bogdanem Trojakem) sdružené na počátku kolem časopisu Weles. Fajkus k této skupině vždy nepřiléhal doslovně, bylo to souručenství jiného než poetického řádu, což je bezpochyby dáno i tím, že Fajkus je o něco starším autorem a jeho básnické kořeny jdou hlouběji do minulosti. Zatímco Bogdan Trojak zářil především v devadesátých letech, Kučera s Fajkusem vydali svá podstatná díla právě letos a loni. A obě knížky působí v českém prostředí jako zjevení. Kučerova Nehybnost je důsledným ohledáváním duševních dějů zarývajících se do člověka a jeho prožívání světa, je to sbírka vytažená jakoby zevnitř. U Fajkuse je situace trochu jiná.

Byla zmíněna silná metaforičnost Prašiviny – např. Soldán, „Bez šminky lživé omítky…(Nad básněmi Roberta Fajkuse)“, ale i zmiňovaný Veselka –, ale já jsem přesvědčen, že ústřední princip sbírky je jiný. Je jím totiž personifikace, navíc personifikace problematizovaná ve svém směru. Navykli jsme si personifikaci rozumět jako prostředku zdůvěrňujícímu svět a především krajinu kolem nás. Tak vzniká svět Prašiviny především v její první polovině. Mohlo by se zdát, že jde o princip poněkud vyžilý, ale Fajkus hmatá tradici ještě jinak, nejde mu o žádné modernistické originální znovu-objevení světa, zajímá jej svět takový, jaký se dává duševním pochodům uvnitř člověka. První polovina Prašiviny zkrátka jakoby zevnitř vystřelovala své háčky a jimi vyrvané střípky světa kladla do svých duševních horizontů. Že je to činnost mnohokrát v české poezii opakovaná? No a? Svět zřejmě a naštěstí ještě pořád pomalu vyrůstá kolem nás, ještě pořád v něm probublává čas jenom tušený v barvách, ještě pořád můžeme vydobývat ze strmých velikánů kmenů jejich zvuk. Prostě: ještě pořád jsou chvíle, kdy svět má smysl bezpečně mimo naše snažení. A personifikace je tu jen pokusem se do takového trvání vlomit, aspoň na chvíli v něm a s ním být: „U vesnic křížky se zbožnou rýmovačkou, / nad kostelíky bílé trnkové meze, / v svatebním bezvětří se chvějí bzučením. / Stromům praská v přestárlých kloubech, / srnky letmo kreslí paraboly, / mufloni vyžile postojí.“ (s. 14) A tak se tu dává i láska – pomalu, s chvěním rozvzpomínajícím se na to vášnivé ohledávání jinakosti ženského těla. Ne, ještě to nechce být erotika (i když ubránit se nelze), Fajkus chce být u toho bezuzdně a nechápavě vzrušivého tušení, které se tak překrásně přetavuje v obraz „Zlato tě vmalovává do ikony,“ ano, po vzoru ikonopisců vpisuje Fajkus do prostoru básně i historii touhy, a to je odvaha i suverenita v české poezii dneška nebývalá: „Slunce tě slavně promítá na lasturové dno. / Jazyk vln slíže slídu s pohlaví, / věneček bílých racků na obzoru. // Zlato tě vmalovává do ikony, / v paměti námořníků/ povrzávají staré lodě.“ (s. 15)

V druhé polovině sbírky, od básně „Mikulášské“, dominuje opačný směr personifikace. Básně nevyvěrají zevnitř, svět tu není jejich předmětem. Naopak, krajina se zarývá dovnitř, do člověka, cítíme opačný pohyb. Všecko je zdánlivě stejné – opět je tu krajina živá, dýchající, jenže najednou jakoby se vysmekla tvůrčímu gestu, bytní, rozpíná se, roste samovolně až najednou je to ona, která ohledává člověka, ne naopak. To se projeví ve verši „Hlína sákne do kolen.“ Všecko se tu najednou děje ještě nějak hlouběji fyzicky, svět vsakuje DO lyrického subjektu, je to pohyb neodčinitelný, najednou není v naší moci. Tak nějak se ještě pořád lze smysluplně účastnit světa, takto, neočekávaně a neočekávatelně, lze se světem být, a ať už to je, nebo není původní, je to napořád čestné. Takto totiž rodí se i právo cosi o člověku a světě říkat: „Větve ořezány, pahýly sáknou smolou. / Jako nikdo vyjít do větru. / Píšťalou duje bezzvuký nářek / na cestě z Lísku k Vítochovu: / dobrácké mlčení, hrubozrnné ticho. // Stesk očí zbylý v okenicích, / plůtky, o které se opřel kdekterý čas. / Jívy chytají do chloupků slunce, / kaluže ještě s ledovým okružím, / krajina špulí rty do švitořivého zpěvu skřivanů. / V bezčasí káně letuje báň. // Hlína sákne do kolen. / Rty, jak chcete do polibku přelít duši! / Černý kříž bílým Kristem. / Jazyk v dutině rozbitých mramorových lýtek. / Černá moucha usedá, / makadlem mne ochutnává.“ (s. 51)

Fajkus je také básníkem své osobní, vlastní tradice. Projeví se to nejen na holanovských verších, ale také na připomínkách, ať už zřetelných, daných dedikací, nebo skrytých, daných připomenutím nějaké reálie, jak je tomu u veršů věnovaných Vítu Slívovi. A samozřejmě u veršů věnovaných básnickým druhům (Petr Hrbáč, Petr Maděra). Asi nejsilnější je ale pro mě „janáčkovský cyklus“. Na tomto oddíle je totiž zřetelněji než jinde vidět ještě jedna veliká hodnota Fajkusovy poezie – je to poezie, která se neuzavírá sama v sobě, v básnictví. Vidí ještě dál, jinam, slovo dobývá nejen gramaticky, jazykově, ale také skrze jeho chuť, barvu, hapticky. Potom jsou najednou rým a anafora (v Prašivině zcela ojedinělé) zase plnohodnotnou, vážnou hudební kostrou, skrze ně se tu zpívá, jistěže ne nějak zjemněle, lyricky, ale spíš opojně, hurónsky. Jedině tak ale zřejmě lze Janáčka aspoň trochu vědět: „Jako by někdo ve tmě laskal / otisky nožek dětských her, / jako by někdo kouřům chalup / do dlaní hlavu vložit chtěl. / Dotknout se studánky / a přežehnat se bludným okýnkem. // Z mlhy jde ticho, / z ticha tón, / šumivé proudění krve.“ (s. 33)

S tím souvisí ještě jedna věc. Láska skloňuje se v recenzích na Prašivinu jednohlasně. Jakub Řehák ve svém eseji uvozujícím knížku Nelepší české básně 2010 dokonce hledá až barokní obraznost. Nevím. Duchovní rozměr má Fajkusova poezie jistě, ale je to zase spíš duchovní prostor slívovský, jdoucí dál, až někam ke křesťanským počátkům. Doplněný navíc o jednu málo připomínanou věc. Robert Fajkus totiž odvážně zvedl ještě jednu rukavici, totiž lyriku lékařskou, holubovskou. I když je Fajkusovo básnické ustrojení diametrálně odlišné od Holubova, přesto: ve všech těch slinách, v dětských teplotách, ale i v přesném vidění čertic a jejich svlékaných punčoch (ve dvou Mikulášských básních). Všude tam nejde o to obrazy dehonestovat, stahovat k zemi a k přirození, jsou jen viděny jinak, s přesností experimentu. Tím ale nabývají své odzbrojující fyziologické síly. Nejprve: „Čertice shrnou černé punčochy ze stehen, / mour na tvářích jim rozpustí / sliny pozemského anděla.“ (s. 9) Potom ale: „Čert potáhne z trávy, / anděl rozdá za groš vlhké polibky: / nesu si na rtech sliny / předchozích mužů z osamělých ulic. / Hladové pohyby duše, / té zplihlé, prázdné punčochy.“ (s. 42) To, co na počátku vzrušovalo do nepříčetna, ten dechberoucí pohyb dívčí ruky jdoucí po stehně nahoru, k zákrytu punčochy a zase zpět, už nestačí, jinak: je už jen obrazem. I tak se dozvídáme o čemsi, co je pro člověka daností i údělem. Je to nesamozřejmost, s jakou tu na světě bytujeme. To vědomí, že není skoro nic, co si lze vzít za berli. Že ale ještě pořád je dost věcí, ke kterým se lze přimykat, do kterých se lze propadat. Nejsou to žádné velké ideje, vize, představy. Jsou to drobné jevy a věci otevírající se a dávající se poznat spíš v detailech, které lze osahat a ovonět. Ano, není toho moc, žádné léky na světovou krizi. A přece, svět na chvíli přiškrcený a přidržený. Čas na pár vteřin zpomalený, život aspoň trochu zahlédnutelný. Výsledek: spíš kocovina. Ale co většího a opravdovějšího může poezie dávat?


Jakub Chrobák


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker