Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2010 - Recenze

Život ve službách umělce?

Jiří Kratochvil: Femme fatale.

Brno, Druhé město 2010.

 09_recenze.pdf

 

Brněnského a s Brnem neodmyslitelně spjatého prozaika Jiřího Kratochvila (1940) jistě není třeba zdlouhavě představovat. Letos vydaná próza Femme fatale představuje jeho již dvaadvacátou oficiálně publikovanou knížku v průběhu dvou dekád, což je výkon úctyhodný. Také výkon poněkud zneklidňující, přece jen svádějící k podezření z grafomanství a přísnějšímu poměřování kvantity textů jejich kvalitou. A to při plném vědomí, že některé prózy byly napsány již před rokem 1989 a že jistou část oné cifry Kratochvilovy knižně vydaného díla tvoří soubory esejů a rozhlasových her.

Ne že by Jiří Kratochvil neměl o čem psát a neuměl vyprávět, tak otázka zcela jistě nestojí. Právě naopak, jeho zkušenosti s totalitním systémem, mezi něž náleží pronásledování rodiny emigrovavšího otce, příprava souboru povídek a jeho následný zákaz na konci šedesátých let či citlivé prožívání sanace komunistické moci za normalizace vytvářejí bohatý inspirační rámec jeho tvorby. Nikdy ovšem tak, že by autor realisticky popisoval újmy podobně postižených lidí či naopak nostalgicky vzpomínal na dobu provždy uzavřenou. Taková autentičnost je Kratochvilovu rukopisu naprosto cizí. Primární komponentou jeho příběhů není časoprostor, ale postava s jedinečným a mnohdy nereálným životním osudem, jehož se fatálně dotýkají nejrůznější okolnosti včetně absurdních zásahů totalitní moci.

Příběh nikdy není podán přímočaře, časová sukcese je pravidelně narušována dějovými odbočkami, prolepsemi či analepsemi, jeho konstrukce je pokaždé nějak ozvláštněna, do vyprávění nejednou vstupuje tělesný vypravěč a prezentuje se coby svědek, ne-li přímo aktér vlastního děje. Způsob, jakým se vypráví, respektive jak je vyprávění deformováno, se může jevit jako podstatnější než to, o čem se vypráví, proto je Kratochvil někdy označován za chladného konstruktéra, odosobněného demiurga podobně jako jeho oblíbenec Milan Kundera. Nutno dodat, že Kratochvilovi nejde o zničení příběhu, nýbrž o živé zachycení jeho dynamické struktury, v jeho proměnlivosti, s nelogickými a smysl postrádajícími projevy, čímž se literární příběh přibližuje dravému a nezvratnému plynutí našich skutečných životů.

Kratochvilova tvorba po roce 2000, konkrétně po vydání původní verze Medvědího románu nazvané Urmedvěd a doslova laboratorního pohledu do jeho autorské dílny Noční tango, svědčí o určitém zklidnění jeho autorského vývoje. Děj nabývá jisté linearity, je prost excentrických nápadů a vyložených alogičností, próza nabývá přece jen tradičnější podoby. Do popředí tak mohou v plné síle vystoupit erbovní témata jeho textů, která byla v předchozích prózách přebita přebujelou bizarností nebezpečně se přibližující samoúčelné dekorativnosti. Po kratších textech novelistického charakteru se v románu Herec (2006), který považuji ze nejzdařilejší Kratochilovu prózu poslední dekády, plně obnažuje téma lidské identity, její ztráty a neschopnosti jí znovu nabýt. Následoval román Slib (2009), v nejednom aspektu naopak připomínající Kratochvilovy prózy z první poloviny devadesátých let.

Na knižní obálce je poslední prozaikův titul charakterizován jako „román o tvůrčí svobodě, také o jejích temných, záludných i zrádných podobách“. Jak název, tak grafická podoba paratextů vyvolávají představu jisté binárnosti či podvojnosti: dvojčlenný aliterační titul, jehož první součást je vysázena fialovým písmem, druhá část pak zeleně. Barevná typografie je dodržena i na předsádce knihy, na jednom listu je femme vytištěno fialově, na druhém fatale zeleně a na třetím listu se obě slova (i s barvami) překrývají. Evidentně se tím anticipuje zatím neurčitá bipolárnost, snad napětí dvou protikladných složek, které spolu mají nějak souviset, vzájemně se prorůstat. Dualita je dodržena i kompozičně, novela je symetricky rozdělena na dvě části, obě strukturované do sedmi kapitol.

Takto připraveného čtenáře pak jistě nepřekvapí, že protagonistka novely se jmenuje Kateřina Káníčková. Zneklidňující přitom je, že v každé části, jež na sebe nenavazují chronologicky, žije hrdinka simultánně dvojí život. Zatímco v první části – zprostředkované spokojeným otcem rodiny Zdeňkem, který se načas stal Katčiným milencem – sledujeme Kateřinu jako dost nevyrovnanou, avšak známou osobnost, již proslavil jediný román vydaný bezprostředně po listopadu 1989, druhou část částečně vypravuje ona sama. Zde však vystupuje již jako „jiná“ Katka, s identitou naprosto odlišnou od své první verze, jako oběť smýkaná a předávaná z jedněch mužských rukou do druhých. Oba alternativní příběhy se prolínají několika drobnými detaily, na jednom místě dokonce dojde k setkání obou Kateřin, takže je vyloučeno, že by šlo o nějakou sebeprojekci duševně chorobného jedince, popřípadě o dvojí, diametrálně odlišný pohled na jednu skutečnost.

Podobný postup, kdy jedno jméno je přiděleno různým postavám, jejichž příběhy se ve stejném časoprostoru téměř mysticky propojí, použil Jiří Kratochvil již ve zmíněném textu Noční tango. Avšak zatímco tehdy šlo v podstatě o programovou hříčku k potěše autora i spřízněného recipienta, nová próza je psána v mnohem závažnějším, zneklidňujícím tónu. Nepatří sice k autorovým nejsilnějším prózám, avšak číst ji jen jako nezdařilou a křečovitou obhajobu postmoderny, jak to činí Eva Klíčová v Hostu č. 7/2010, znamená pominout podstatný rys textu. Recenzentka označuje první část jako realistickou a druhou považuje za imaginativní, fantastickou (tato diferenciace se při bližším pohledu jeví jako neoprávněná), přičemž spolu navzájem nijak nekomunikují, a jenom tím podle ní dokládají postmoderní pluralismus a eklekticismus.

Vyjděme z titulu: Femme fatale nemusí nutně být jen osudová žena, význam tohoto spojení lze i obrátit a mluvit o ženě vláčené osudem. Právě tyto dvě role se v příběhu střídají: v první části Katka manipuluje s druhými postavami, jak se jí zlíbí, zničehonic odchází, aby se o to překvapivěji zjevila, hazarduje s životem svým i svých blízkých, zaslepuje své okolí podobně jako noční slunce (což je název první části), Zdeňkova zvláštní oční vada; v druhé části je naopak manipulováno s Katkou, je osudem omílána, jako by byla uvězněna v rotujícím bubnu (název druhé části) a neustále padala ze strany na stranu. Druhá část je tedy rubem první části, je pomstou za Katčino necitlivé experimentátorství se životem, které má při její stávající tvůrčí krizi přinést tolik potřebnou inspiraci. Při hledání námětu prožitého na vlastní kůži je schopna lidem ubližovat a mařit jejich životy, neboť: „Umění je cestou za hlavním tajemstvím lidské existence, slepeckou cestou za hledáním světla. Co je proti tomu bolest jednoho mrzáka…“ (s. 82–83)

První Kateřina tedy reprezentuje povýšenecky bezohledný vztah umělce ke skutečnosti, který zachází do extrému, jen aby získal autentický materiál pro Dílo, kterým hodlá přesáhnout sama sebe a stát se věčným. S druhou Kateřinou pak autor oprávněně zachází tak, jak to sama činila ve své první verzi, jako věčně nenasycený otesánek dělá z její zkušenosti bezbranné sousto pro chuťové pohárky svého příběhu. Autor tu jednak reflektuje vlastní tvůrčí metodu, ale především upozorňuje na nebezpečí absolutizace takového přístupu ke skutečnosti. Život, jak Kratochvil dobře ví, ovšem vždy zůstane sám sebou, bude se svou totalitou vzpírat svému přepisu. Proto nemá smysl si jej násilně přizpůsobovat, některé jeho stránky zůstanou přes naši veškerou snahu navždy skryty.


Erik Gilk


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker