Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2010 - Recenze

V patách Bohu hněvu

Philip K. Dick a Roger Zelazny: Deus irae.

Praha, Argo 2010. Přeložil Filip Krajník.

 09_recenze.pdf

 

S dílem Philipa K. Dicka (1928–1982) přichází český čtenář do soustavného styku již více než dvě desítky let. Převážně vědeckofantastický spisovatel, který se po většinu života potýkal s existenčními problémy (o nichž následně velmi rád sebemytologizujícím způsobem hovořil) a nezájmem ze strany mainstreamového publika, si vydobyl pevné místo v kánonu americké poválečné literatury teprve po své smrti, navíc paradoxně s velkou pomocí Hollywoodu, k němuž cítil přinejmenším nechuť. Po filmové adaptaci jeho románu Sní androidi o elektrických ovečkách? (1968, čes. Winston Smith 1993 a Argo 2004), režírované Ridleym Scottem a do kin uvedené pod názvem Blade Runner (1982) a snímku Total Recall (1990) Paula Verhoevena s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli, jemuž za volný inspirační zdroj posloužila Dickova povídka „We Can Remember It for You Wholesale“ (1966, česky několikrát pod různými názvy, poprvé 1984 jako „Paměťový ústav Nejkrásnější vzpomínka“) Philip K. Dick definitivně vystoupil z ghetta brakové literatury, za kterou byla sci-fi zejména v jeho rodné zemi dlouhou dobu považována. Z autorovy literární pozůstalosti se postupně začala vynořovat díla, pro která za svého života marně hledal nakladatele (jedná se zejména o jeho mainstreamové romány napsané v padesátých a šedesátých letech), a dokonce i ta, jež nikdy být publikována neměla. Ke zmíněným dvěma filmovým adaptacím Dickových děl přibyly snímky jako Minority Report (2002, stejnojmenná povídka 1956, čes. 2002) Stevena Spielberga s Tomem Cruisem v hlavní roli detektiva obviněného ze zločinu, který má teprve spáchat, Výplata (2003, povídka „Paycheck“ 1953, čes. 2002) Johna Woo s Benem Affleckem coby špičkovým analytikem s vymazanou pamětí, pronásledovaným z jakéhosi důvodu jeho bývalým zaměstnavatelem a policií, či povedený francouzský film Confessions d’un Barjo (1992, román Král úletů 1975, čes. Argo 2004) Jérôma Boivina s Hippolytem Girardotem v titulní roli a Anne Brochetovou jako jeho panovačnou, maloměšťáckou sestrou, jejíž život po bratrově příchodu do jejího honosného domu začne směřovat k neodvratitelné katastrofě (jedná se o adaptaci jediného Dickova mainstreamového románu publikovaného ještě za jeho života).

Důvodů, pro které Dickovo jméno nese punc přitažlivosti i třicet let po jeho smrti, je hned několik. Prvním z nich je již samotná tematika jeho tvorby. Ta nejčastěji pátrá po podstatě lidství a reality, jíž je člověk obklopen – tedy po odpovědích na otázky, které jsou postmodernímu světu bytostně vlastní. Zatímco v padesátých letech, kdy Dick do světa vědeckofantastického žánru vstupoval, byla leitmotivem děl soudobých prominentních autorů víra ve světlé zítřky pro technologii i lidstvo, víceméně reflektující nálady tehdejší americké společnosti, Dickovi hrdinové procházeli krizemi identity a odhalovali falešnost hodnot, které až doposud přijímali za své. Svět Dickových románů je odtažitý, nehostinný, umělohmotný a osídlený týmiž obyvateli. Sci-fi element se v nich omezuje na vesměs nedbale načrtnuté kulisy, po jejichž vnitřní logice se nemá smysl ptát, protože jejich smysl začíná a končí u vytvoření podmínek nezbytně nutných pro boj jednotlivce proti nespravedlivému a nemorálnímu vesmíru.

Druhým prvkem, který výrazně přispívá k Dickově popularitě u současných čtenářů, je již samotná osoba spisovatele. Když se řekne Philip K. Dick, lidem zpravidla okamžitě naskočí přídomky „blázen“ (od dětství trpěl řadou poruch, kvůli kterým byl v podstatě po celý život v péči psychologů a psychiatrů), „narkoman“ (dlouhá léta bral množství léků na předpis a po rozvodu se čtvrtou manželkou přišel do kontaktu s drogovou subkulturou), „paranoik“ (řada jeho hrdinů je obětí zlovůle autorit a na Dicka samotného si vedly spisy jak FBI, tak CIA – na druhou stranu co jiného čekat u člověka, který si dopisuje se sovětskou akademií věd a americkému prezidentovi posílá urážlivé dopisy?), „levičák“ (vyrůstal v levicovém Berkeley a jeho druhá manželka byla politicky aktivní) či „náboženský fanatik“ (víra byla v centru jeho zájmu již v padesátých letech, a to jak z akademického, tak praktického hlediska). Zejména k poslednímu označení se pojí fascinující historie, podle níž Dick v únoru a březnu roku 1974 prožil něco, co nazýval tu setkáním s Bohem, tu kontaktem se svou mrtvou sestrou Jane, tu sovětskými pokusy s telepatickými přenosy… Ať už byla skutečnost jakákoliv, výsledkem těchto prožitků se stala série pozoruhodných duchovních románů, které Dick napsal v posledních letech svého života (zejména VALIS, 1981, čes. Argo 2006, Božská invaze, 1981, čes. Argo 2008 a Převtělení Timothyho Archera, 1982, čes. Argo 1982), a monumentální teologický traktát-deník známý jako Exegesis (psaný mezi lety 1974 a 1982, první úplné vydání naplánováno na roky 2011 a 2012).

Před několika měsíci se dostal českému čtenáři do rukou zatím poslední Dickův počeštěný román se zlověstně znějícím názvem Deus irae (tedy „Bůh hněvu“, originál 1976). Nakladatelství Argo (jedná se již o šestnáctý dickovský svazek tohoto nakladatelství) tentokrát sáhlo po spisovatelově méně známém díle napsaném společně s dalším velikánem vědecké fantastiky Rogerem Zelaznym (1937–1995, např. série Amber) v rozmezí let 1964 až 1975. Jak zmiňuje v doslovu překladatel, Deus irae nebyl nikdy Dickovými čtenáři ani kritiky přijímán příliš kladně a vždy byl spíše opomíjen, zejména kvůli žánrové nejednoznačnosti (dílo spadá hned do dvou různých období Dickovy tvorby, jejichž styly kombinuje), nadměrnému čerpání motivů ze starších Dickových děl a samotnému faktu, že se jedná o kolaborativní dílo.

Pokud však odhodíme předsudky a nalezneme v sobě ochotu se do Dea irae začíst, zjistíme, že máme co dočinění s mimořádným románem nejen v rámci dickovského kánonu. Příběh nás zavádí do postapokalyptického světa nenávratně proměněného jadernou válkou (viz například jiný Dickův román Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě, 1965, čes. Argo 2009). Lidí znatelně ubylo a mnozí z těch, co zůstali, postupně zmutovali v bizarní bytosti – ještěráky, hmyzáky či skokany, každé se svébytnou kulturou a způsobem života. Co bylo před válkou, si pamatuje málokdo, a pokud si něco pamatuje, nejraději by zapomněl. „Stará sekta“, tedy křesťanství, upadla v nemilost a deziluzionované lidstvo si vytvořilo nového Boha, jímž není nikdo jiný než sám strůjce jaderného holokaustu Carleton Lufteufel – „bůh hněvu“. Hlavní postava příběhu, bezruký a beznohý umělec Tibor McMasters (podle něhož měl být román původně pojmenován), dostane za úkol podniknout nebezpečnou výpravu zpustošenými Spojenými státy ve vozíku taženém krávou (válka uvrhla lidstvo z technologického hlediska přinejmenším o sto let nazpět), aby vyhledal Lufteufela a zvěčnil jeho podobu na kostelní fresce pro budoucí generace „služebníků hněvu“.

Dějová linie Dea irae jako by do značné míry předznamenávala život samotného autora. Postavy románu procházejí krizemi víry (Tibor McMasters váhá, jestli úkol přijmout, nebo raději konvertovat, křesťanský akolyta Peter Sands, který byl nadřízenými vyslán Tiborovu misi sabotovat, je znechucen praktikami vlastní církve a nejraději by v rozporu s jejími zásadami zůstal doma v blízkosti dívky, do níž je tajně zamilován) a stejně jako Dick obdivují klasickou hudbu (Mozartova Kouzelná flétna) a německou poezii doby osvícenství (Goethe, Schiller). Cesta za Bohem jako by vedla odnikud nikam, byla nahodilá, lopotná a bez jasného znamení, že cíle lze opravdu dosáhnout. Nabízí se otázka, kdo nebo co Bůh vlastně je a zda vůbec kdy existoval. V této souvislosti nelze nevidět paralelu s roky, které Dick věnoval psaní Exegesis a studiu teologické literatury a filozofie, mnohdy na úkor osobního života i spisovatelské činnosti. Čtenář, který jde čistě po příběhu, bude z nevýrazného závěru nejspíš rozčarován, ovšem víra v Boží všemohoucnost a radost z Jeho přítomnosti, jimiž je poslední regulérní kapitola prodchnuta, z něj činí nejkrásnější a nejpoetičtější část celé knihy. Omniae viae ad Deum ducent, napadlo křesťanského kněze, když se náhle ocitl v rajské zahradě a na troskách svého světa spatřil rodící se svět nový. Cosi podobného si Dick zaznamenal do deníku o mnoho let později, když přišel na to, že příliš nezáleží na tom, kterou cestou se člověk v putování za zdrojem své víry vydá: pokud je v ní dostatečně pevný a nepřestává bojovat, svůj cíl nalezne. Čtenář si však musí nejprve projít beznadějí prvních sedmnácti kapitol, aby toto poslání byl s to docenit.

Za zvláštní zmínku stojí již zmíněný doslov, jímž je český překlad románu opatřen. Překladatel v něm zevrubně shrnuje letitou genezi díla a Dickův život v době práce na něm, jež dokresluje hojnými citacemi z autorovy korespondence, rozhovorů s ním, jakož i pasážemi z Exegesis. Zároveň nabízí své křesťanské čtení románu a dává jej do souvislosti zejména s Dickovou pozdní duchovní tvorbou. Vzhledem k výše zmíněnému nezájmu o Dea irae ze strany dickovské kritiky se jedná o výjimečný text nejen v našem prostředí a český čtenář, který na souvislejší studii o Dickově životě a díle teprve čeká, tak dostává příležitost dozvědět se více o zásadní životní etapě svého oblíbeného autora a jednom z jeho nejpozoruhodnějších, byť méně kanonických, děl.


Jitka Rejhonová


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker