Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2010 - Recenze

Hledání dokonalého čtenáře Umberta Eca

Umberto Eco: Lector in fabula. Role čtenáře aneb Interpretační kooperace v narativních textech.

Praha, Academia 2010. Přel. Zdeněk Frýbort.

 09_recenze.pdf

 

Česká čtenářská veřejnost se konečně dočkala překladu jedné ze stěžejních odborných knih Umberta Eca, Lector in fabula. Tímto překladem byla po třiceti letech české překladatelské praxe vyplněna mezera v řadě překladů Ecových naučných i popularizačních. Snaha překladatelů a tuzemských nakladatelství překládat a vydávat knihy Umberta Eca, je jistě chvályhodné, nicméně poněkud neproduktivní, neboť mnohé z již přeložených a vydaných publikací jsou jen komentáře či výtahy z Lector in fabula. Jako příklad můžeme uvést především knihy Šest procházek literárními lesy, O Literatuře či Mysl a smysl. Tuto skutečnost dokládá i fakt, že v záplavě překladů Ecových děl dosud nefiguruje jeho prvotina, Otevřené dílo, přestože z ní Lector in fabula (a tedy i ostatní jmenované knihy) v mnohém čerpají. Překlad „Lectora“ tak konečně českému čtenáři nabízí možnost, seznámit se s Ecovou koncepcí mimo kontext popularizujících, a tím také nezbytně zjednodušujících publikací, a kolektivu redaktorů a překladatele patří za tento počin velký dík.

Kniha Lector in Fabula byla vydána v italském originále v roce 1979 a představuje rozšíření původní anglicky psané publikace The Role of the Reader (1979). Ecova práce otevírá období, v němž se věnuje problematice mezí čtenářských interpretací. Jeho výchozími body jsou jednak Otevřené dílo (1962), z nějž je čerpán přístup k literárněvědné tematice (problematika otevřenosti a literárního díla, resp. vymezení interpretační praxe), jednak práce sémiotická, Pojednání o obecné sémiotice (1975), z níž je přejímána sémiotická terminologie, koncepty kódu, idiolektu a semiózy. Kniha samotná představuje ucelený soubor tematicky propojených studií (na rozdíl např. od publikace Mysl a mysl, která je jen souborem na sebe nenavazujících esejů), v nichž Eco provádí analýzu významových rovin textu a možných způsobů aktualizace jeho významů.

Knihu lze rozdělit do tří částí, první částí obsahuje obecné sémiotické předpoklady, na nichž stojí koncepty modelového čtenáře a modelového autora, které jsou zásadní pro Ecovo pojetí textu. V této části jsou obecné koncepce znaku a komunikace aplikovány na problematiku mezí interpretace. Další kapitoly knihy pojednávají o jednotlivých významových rovinách textu. Eco v nich popisuje způsob, jakým čtenář vycházející z lineární manifestace textu postupně rekonstruuje intenzionální a extenzionální roviny významu textu, vznáší a eliminuje hypotézy týkající se modelového autora. Pozornost si zaslouží to, že Eco zahrnul do textových analýz aparát možných, resp. fikčních světů, že do nich zapracoval reflexe myslitelů analytické tradice (Carnap, Quine, Hintikka), stejně jako základní pojmy modální sémantiky a filozofie logiky (možný svět, možná a nutná pravdivost, analytičnost, syntetičnost, esenciální a akcidentální vlastnosti, přístupnost, identita napříč světy). Poslední oddíl knihy pak tvoří aplikace předchozích postulátů, a to na texty Obchodník se zuby od Cyruse L. Sulzbergera a Un drame bien Parisien od Alphonse Allaise.

Českému čtenáři jsou patrně známy především pojmy modelového čtenáře a modelového autora, mohl se s nimi setkat na příklad v již zmíněných Procházkách literárními lesy či v knize O literatuře. Nicméně právě zde, v Lector in fabula, byly tyto popsány vůbec poprvé. Přesněji řečeno, modelový čtenář je o něco málo starší, Eco s ním pracuje v knize The Role of the Reader. Pojem modelového autora můžeme poprvé zaznamenat v Lector in fabula. Tyto subjekty stojí ve středu Ecova zájmu o interpretace textů, fungování textů, plnění jejich komunikační funkce. Na rozdíl od Šesti procházek literárními lesy či knihy O literatuře je zde mnohem více patrný sémiotický charakter pojetí textu, literární komunikace a modelových subjektů. Dominantní postavení tu má interpretace, nicméně bylo by chybou se domnívat, že Eco zde předkládá konkrétní metodologické pokyny. Jedná se spíše o epistemologii interpretace, neboli o zkoumání, zda a za jakých podmínek je možná interpretace, zda vůbec existuje něco jako správná interpretace apod. Eco charakterizuje modelového čtenáře jako model potenciálního čtenáře, u nějž se předpokládá schopnost interpretovat text ve shodě se způsobem, jímž je text utvářen. Tento fakt je formulován v teorii komunikace tak, že (empirický) autor předpokládá sdílení kódu (ve smyslu funkce přidělující použitým výrazům jejich obsah) s možným čtenářem; modelového čtenáře musí autor textu postulovat, aby dílo splnilo svoji komunikační roli. Každý typ textu na minimální úrovni vybírá modelového čtenáře prostřednictvím specifického lingvistického kódu, určitého literárního stylu a speciálních indicií; modelového autora pojímá jednak jako ustavení sémantických korelací (což lze ztotožnit se samotným idiolektem jako systémem kódů), jednak jako aktivaci modelového čtenáře (ve smyslu udávání instrukcí, které zároveň vymezují kompetence, jimiž má tento modelový čtenář disponovat). Empirickému čtenáři se modelový autor jeví jako řada operací a manifestovaných kooperativních propozic.

Subjekty modelového čtenáře a modelového autora jsou jednou ze součástí Ecova konceptu teorie komunikace a vlastně aplikací obecné sémiotické teorie. Modelového autora totiž můžeme vnímat jako paralelu k procesu kódování, modelového čtenáře zase jako paralelu k dekódování. Text potom představuje syntakticko-sémanticko-pragmatický útvar, jehož předvídaná interpretace je součástí jeho vlastního generativního projektu, a jehož existence je jí podmíněna (srov. s. 85). Postuluje adresáta nejen coby neodmyslitelnou podmínku své komunikativní schopnosti, ale také coby podmínku své významové potenciality, a to i v případě, že se nevěří, že by nějaký konkrétní empirický čtenář existoval nebo mohl existovat. Čtenář je zároveň prizmatem pro rozlišovaní textů na otevřené a uzavřené: otevřenost díla se odvíjí od počtu modelových autorů. Lapidárně řečeno, čím více modelových čtenářů text předvídá, tím je otevřenější. Rozdíl mezi otevřeným a uzavřeným textem je podle Eca v tom, že otevřený text je psaný se záměrem poskytovat nekonečné množství interpretací, které se však budou navzájem podporovat, nikoli vylučovat, jak je tomu u textů uzavřených. Jinými slovy uzavřené texty dovolují čtenáři provádět s nimi cokoli, dovolují mu interpretovat je jakkoli.

Toto tvrzení Eco bohužel nezdůvodňuje zvláště přesvědčivě. Zcela jasně tu chybí kritérium, podle něhož se tyto dva typy textů od sebe odliší. Argument, že otevřený text postuluje víc modelových čtenářů než uzavřený, neobstojí, pouze vyvolává další otázku, totiž jak empirický čtenář pozná, že text postuluje určitý, větší či menší, počet empirických autorů. Eco nás o svém rozdělení na otevřené a uzavřené texty nepřesvědčí ani konkrétními příklady děl. Jako příklad uzavřených textů totiž uvádí texty pokleslých žánrů, texty s pokleslou tematikou či texty prý primárně určené intelektuálně nenáročnému čtenáři, totiž texty Caroliny Inverniziové, Iana Fleminga (jinde) apod. Nechci zde tvrdit, že mé námitky týkající vysvětlení otevřenosti a uzavřenosti textu jsou pro Ecovu koncepci fatální, nicméně bych velmi uvítala příklad, kde by figurovalo otevřené (umělecké) dílo, které patří do pokleslé literatury, a naopak, dílo, které je uzavřené, ale patří do literárního kánonu. Neobjasněné i zůstává, proč Eco text patřící do skupiny intelektuálně nenáročné literatury, s nímž se setká čtenář, jemuž nebyl určen (tedy ne se svým modelovým čtenářem), označí za uzavřený, zatímco text patřící mezi kanonická díla vyjde z téže situace pořád jako otevřený, jen se prostě stane pro dotyčného nečitelným nebo z něj dotyčný udělá jiný text (srov. s. 76). Toto vysvětlení se posléze stane ještě více zavádějícím, když Eco prohlásí, že uzavřený text prý koncipován pro jasně definovaného čtenáře s úmyslem represivně řídit kooperaci, přesto ponechávající elastické prostory. Krom toho, o několik stran před tím uvádí, že Joyce postuluje modelového čtenáře určitých vlastností, pokud je tento mít nebude, bude pro něj text nečitelný. Ve snaze přistupovat k Ecově dichotomii textů pozitivně nám nepomůže ani Ecovo vysvětlení, že „buď si může každý může dělat s textem co chce, což je čtení, které nás nezajímá, nebo text nabízí možnost bezpočtu interpretací, což je naopak čtení, kterým se budeme zabývat“ (srov. s. 74). A pokud uzavřený text nabízí bezpočet interpretací, pak jich čtenář dosáhne pouze manipulací, nikoli kooperací. Rovněž nelze nevidět skutečnost, že Eco dokládá svá tvrzení v podstatě mimotextovými informacemi, totiž že texty Inverniziové jsou určeny pro švadleny nebo že Joyce zase psal pro čtenáře, který bude mít spoustu času a bude neúnavně nad knihou vysedávat. A pokud jsou přece jen tato omezení obsažena v samotném textu knih, pak je třeba počítat s možností, že je to hra, a identifikace modelového čtenáře tak bude stejně pochybná jako ta založená na mimotextové informaci. Této námitce by se bylo možno vyhnout pouze tak, že bychom prokázali, že mimotextové informace je možno určit na základě textu samotného, což Eco sice na obecné rovině předpokládá, ale na konkrétních příkladech ne zcela důsledně provádí. Ať se tedy snažím vyjít Ecově rozdělení na otevřené a uzavřené texty vstříc jakkoli, postrádám tu ono kritérium, podle něhož k rozlišení dojde.

Ecova kniha nabízí svého druhu odvážný pokus o syntézu řady „velkých“ paradigmat: formalistického, strukturalistického, teorii informace, sémantiku řečových aktů atd. Na druhou stranu, žádný takovýto pokus se nevyhne podezření z nekoherence a pochopitelně také povrchnosti (nelze předpokládat, že je možno do hloubky zvládnout tak široké spektrum disciplín, jaké by formulování takto obecné teorie vyžadovalo).

Jisté rozpaky vzbuzuje rovněž Ecův styl, který je kombinací líbivých a vágních formulací typu „Nic není otevřenějšího než uzavřený text“, a na druhé straně změtí odborných termínů, u nichž však často chybí přesnější vysvětlení, nebo je podáváno na nevhodných místech (tak například termínem „aktualizace“, jak nám Eco na konci knihy sdělí, byť tento pojem používá po celou dobu, je myšlena sémantická interpretace toho, co text jakožto strategie chce skrze kooperaci se svým modelovým čtenářem povědět (srov. s. 215).

Přes problémy, které tu byly pouze naznačeny, neboť není možné se jim v rámci prostoru, který poskytuje recenze, věnovat tak, jak by si zasloužily, zůstává pravdou, že Lector in fabula byl a stále je textem poskytující mnoho inspirací pro další kritickou reflexi. V tom je také Ecova síla, nabízet podněty k polemice.


Klára Nečaská


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker