Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2010 - Recenze

V hlavní roli ropa

Jan Záhořík: Subsaharská Afrika a světové mocnosti v éře globalizace.

Praha, NLN 2010.

 09_recenze.pdf

 

Letos je tomu právě padesát let od památného „Roku Afriky“, kdy sedmnáct států subsaharské Afriky získalo nezávislost. Černý kontinent tak naplno vstoupil do náročného procesu dekolonizace, který byl některými státy vítán s velkým očekáváním, jinými s předtuchou blížících se pohrom. Nemilosrdné kolo dějin připravilo všem afro-optimistům nejedno překvapení. V průběhu dvou následujících let se v naprosté většině nově nezávislých států subsaharské Afriky vytvořila vláda jedné politické strany. V některých státech se začali ujímat moci zločinci v uniformách (Mobutu, Bokassa, Idi Amin aj.) s cílem vytěžit maximální osobní prospěch z praxe kolonialismu na ústupu. Portugalské koloniální impérium se začalo hroutit v polovině let sedmdesátých, přičemž nejhůře z toho vyšla Angola, kde vypukla občanská válka trvající pak bezmála třicet let. Značná část subsaharské Afriky se nakazila virem marxistické ideologie – Angola, Mosambik, Guinea-Bissau, Etiopie, Somálsko, Eritrea aj., nebo byla závislá na podpoře Sovětského svazu, jeho satelitů či Kuby – Guinea, Ghana, Mali, Demokratická republika Kongo (do r. 1965), Kongo-Brazaville atd. Komunistický experiment byl upevňován při masových shromážděních na megalomanských stadionech, které dodnes hyzdí africká města. Vůdčí postavy afrického komunismu si vynutily strach silou, svými ohnivými projevy se snažily co nejvíce přiblížit obdivovanému revolucionáři na Kubě. Situace se začala pozvolna měnit na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy osmatřicet států černé Afriky uspořádalo parlamentní volby. Průběh devadesátých let byl ale pro subsaharskou Afriku neméně obtížný. Francouzský postoj jednoznačně podtrhl Jacques Chirac, který prohlásil: „Demokracie je pro Afriku luxusem,“ čímž se jednoznačně zařadil mezi zastánce jednostranických systémů vlády s vysokou mírou politické stability. Britská africká politika byla až do nástupu Tonyho Blaira (1997) soustředěna spíše na formování vztahů se zeměmi bývalého sovětského bloku. Blairova administrativa pomohla rozhoupat skomírající partnerství Afriky a EU.

Subsaharská Afrika se dnes těší velkému zájmu zahraničních investorů, kteří výměnou za nerostné bohatství pumpují peníze do vzdělávání dětí, infrastruktury, výstavby škol, nemocnic aj., čímž přispívají k celkovému ústupu chudoby. Podle reálných odhadů amerického Národního úřadu ekonomických výzkumů (The National Bureau of Economic Research – NBER) se ukazuje, že při zachování současných trendů se počet lidí s denním příjmem dolar a méně sníží do roku 2015 o polovinu (online: http://www.ipsinternational.org/cz/news.asp?idnews=36, cit 19. 10. 2010). Současný demografický vývoj na kontinentě vykazuje pokles porodnosti, celkově se navyšuje podíl obyvatel žijících ve městech. Afrika je však nadále poznamenána eurocentrickým, skeptickým postojem, který marginalizuje její mezinárodně-politický a ekonomický potenciál.

Předkládaná monografie Jana Záhoříka Subsaharská Afrika a světové mocnosti v éře globalizace se věnuje problematice tzv. „nového geopolitického dělení Afriky“, ke kterému „podle některých názorů“ v posledních dvou dekádách dochází. V souvislosti s termínem geopolitické dělení Afriky autor odkazuje ke dvěma důležitým historickým etapám, z nichž tu první charakterizuje jako scramble for Africa (název tohoto specifického období afrických dějin „oprášil“ irský historik Thomas Pakenham, který na dané téma publikoval práci The Scramble for Africa: The White‘s Man Conquest of the Dark Continent from 1876 to 1912 [Weidenfeld & Nicolson, 1991]; tato kniha se v roce 1992 dočkala dvou významných literárních ocenění – W H Smith Literary Award a Alan Paton Award), kdy evropské mocnosti na sklonku „dlouhého“ 19. století vytvořily z afrického kontinentu konglomerát států s uměle vytvořenými hranicemi, jež nerespektovaly etnické složení obyvatelstva, zatímco druhou fázi představuje období studené války, kdy (zejména na jejím počátku) vzájemná konfrontace supervelmocí, ruku v ruce s výrazným zesílením emancipačních tendencí v koloniálních državách, destabilizovala existenci celého rozvojového světa.

Autor zaměřuje svoji pozornost především na analýzu vývoje vztahů afrických států s nejvýznamnějšími zahraničními partnery. Patřičný důraz přikládá problematice dynamických změn na poli zahraničně-politických a ekonomických styků Afriky s okolním světem, a jejich postupné transformaci z pozic bilaterálních na pozice multilaterální. V první kapitole nastiňuje tematiku afrických dějin v éře studené války (s. 12–22). Reflexe fenoménu afrických jednostranických systémů, jež měly zásadní dopad na politiku afrických států od poloviny šedesátých let prakticky až do rozpadu SSSR, má však spíše zkratkovitý charakter, byť (i) české společenské vědy jí věnovaly pozornost (srov. Vlastimil Fiala, „Africké jednostranické systémy: historicko-politologický diskurz“, Politologická revue, č. 1, 2007, s. 22–59; týž, „Jednostranické politické režimy v Africe: teoretické a metodologické problémy výzkumu“, Politologická revue, č. 2, 2006, s. 30–68.)

Na první kapitolu navazuje pojednání o Africe na přelomu tisíciletí, v níž autor směřuje svůj zájem na současnou rozmanitost ekonomických aktivit jednotlivých států nejenom v obchodní, ale i v humanitární oblasti, přičemž obě tyto roviny jsou z větší míry principiálně provázané. Zatímco předchozí etapu afrických dějin charakterizovalo rozdělení sfér zájmů v rámci bipolárního světa (dodávky zbraní, hospodářská pomoc spřáteleným režimům či intervence vojsk spřátelených režimů), současnou situaci určují vysoce stratifikované zájmy jednotlivých aktérů, zejm. Číny, USA, Ruska, Evropy (EU), Indie a dalších.

Již v průběhu 90. let začalo docházet k postupné změně geopolitické strategie USA, tento trend dosáhl vrcholné fáze po 11. září 2001, kdy se Bushův kabinet zaměřil na dva základní aspekty – boj proti světovému terorismu a snížení závislosti na ropě ze zemí Blízkého Východu. Tato skutečnost přispěla ke zvýšenému zájmu USA o africké nerostné bohatství, což významně urychlilo pohyb na africkém trhu, zejména v souvislosti s obchodními aktivitami Ruska a Číny. Na druhou stranu obchodní činnost evropských zemí zaznamenala po skončení studené války ústup. Byla nahrazena spíše humanitární a lidsko-právní agendou. Autor zasvěcuje velkou část knihy světovým ekonomickým gigantům, kteří nejsou zatíženi koloniální minulostí ve vztahu k africkému kontinentu (Rusko, Čína, USA, Indie, Brazílie, Írán, Japonsko). Tento aspekt má určitý vliv při rozhodování afrických států o směřování jejich zahraničního obchodu.

Pád marxistických režimů v Etiopii a Somálsku spadá do období perestrojky, kdy začala sovětská přítomnost v Africe výrazně ochabovat. Ještě v roce 1991, kdy došlo k rozpadu SSSR, se na jeho území nacházelo zhruba 50 000 Afričanů, procházejících vojenským či technickým výcvikem, řada z nich byla zapsána na tamějších univerzitách (s. 67). Boris Jelcin coby prezident Ruské federace postupnou recesi vzájemných vztahů ještě prohloubil výrazným snížením diplomatických a obchodních misí. Hlavní příčinou byla orientace tehdejší ruské zahraniční politiky na Washington. Po nástupu Vladimira Putina se ruská africká politika podstatně zintenzívnila, což dokládá přítomnost 39 ruských ambasád v Africe a stejný počet afrických ambasád v Moskvě (s. 69). Ruským výsostným zájmem v Africe je především explorace ropy a plynu, konstrukce elektráren a modernizace nejrůznějších podniků postavených v dobách Sovětského svazu, zejména v Etiopii. Střetávání obchodních zájmů ekonomických velmocí (Rusko, USA, Čína) se projevuje na mnoha místech v Africe, především v Maroku, které disponuje největšími světovými zásobami fosfátů. Rusko také rozvíjí velmi intenzívní obchodní styky se sousedním Alžírskem, jemuž pomohlo umořit závratný dlouhodobý dluh prostřednictvím prodeje bojové techniky (výčet bojové techniky viz http://www.tamanrasset.net/dz/L-Algerie-achete-de-nouvelles.html, cit 19.10. 2010, datum poslední aktualizace není na stránkách k dispozici).

Předmětem neutuchajících diskusí se v poslední době stává vzrůstající význam Číny a dalších asijských mocností (Indie, Japonska, zemí Blízkého Východu). Zatímco Japonsko na sebe strhlo pozornost především jako jeden z nejvýznamnějších poskytovatelů humanitární pomoci, ostatní státy, zejména tedy Čína, sledují pragmatičtější kurz své zahraničně-politické orientace ve vztahu k africkým státům. Podle dnešních odhadů se očekává, že současná čínská extenzivní exploatace africké ropy se do roku 2025 zdvojnásobí. V rozmezí let 1990–2003 se zvýšil dovoz železné rudy do Číny o desetinásobek, podobně závratné statistiky se vztahují na dovoz hliníku, mědi, platiny a oceli (s. 77). Celý problém tkví v tom, že Čína (na rozdíl od evropských partnerů, Světové banky, MMF aj.) svoje investice nepodmiňuje požadavky demokratizace a liberalizace v jednotlivých státech. V mnoha afrických zemích je čínská strategie nezasahování do vnitřních záležitostí státu přijímána, a je jedním z hlavních příčin enormního nárůstu afrického exportu do Číny mezi lety 2000–2005. Vliv asijských zemí, ale rovněž Brazílie, vychází ze zcela jiných historických a mezinárodně-politických zkušeností a tradic. V případě Indie se jedná o téměř dvě stě let trvající přítomnost indických obchodníků na jihu Afriky, v Keni, Tanzanii a Ugandě. Brazílie čerpá jednak z historických tradic, jednak z jazykové a kulturní blízkosti se zeměmi lusofonní Afriky. Prioritou brazilské zahraniční politiky je tak posilování vazeb s bývalými portugalskými koloniemi, přičemž nejvýznamnějším partnerem v tomto ohledu je Angola (dnes na prvním místě v produkci ropy v Africe), která v současné době přijímá největší množství zahraničních investic z celé subsaharské Afriky (s. 95). Specifické postavení na africkém trhu zaujímá Írán, který je nucen pod tlakem mezinárodně-politických okolností vyhledávat nejrůznější partnery pro svůj obchod. Není žádným překvapením, že íránská vláda investuje v Namibii, kde se nachází největší uranové doly na světě.

Poslední část knihy je věnována vybraným africkým zemím a jejich nerostnému bohatství. V podstatě se ale zaměřuje výhradně na ropný průmysl, který má zásadní vliv na utváření globální politiky a který je také nejdynamičtějším průmyslovým odvětvím subsaharské Afriky. Rozsah ropných nalezišť v oblasti Guinejského zálivu se mezi lety 1990–2000 zvýšil z 15 000 km² na 237 000 km². Největšími producenty ropy v subsaharské Africe jsou Angola a Nigérie – obě tyto země představují zhruba tři čtvrtiny celkové produkce ropy v dané oblasti (s. 112).

Jak autor sám v úvodu přiznává, nad samotným termínem „geopolitické dělení Afriky“ se vznáší několik otazníků. Jako vhodnější tedy navrhuje označení „nová globalizace“. V tomto ohledu však zůstává kniha leccos dlužna, neboť se s výjimkou přístupu autorů pod vedením George Klaye Kieha, upozorňujícího na dlouhodobost globálního procesu afrických dějin v souvislosti s postupným nabýváním suverenity jednotlivých států, danou polemikou prakticky nezabývá (s. 27).

V textu se objevuje jen několik drobných nepřesností a odchylek od úzu formálních úprav. Z kontextu úvodní kapitoly o studené válce v Africe vyplývá, že konference v Bandungu byla jednodenní záležitostí. Za tak krátkou dobu by však představitelé zúčastněných zemí příliš mnoho nevyjednali, přestože některé koncepty o spolupráci rozvojových zemí byly načrtnuty již dříve. S velkou opatrností je třeba přistupovat i k postoji administrativy generála de Gaulla ve vztahu k dekolonizaci Guiney. Francouzi si byli dobře vědomi silných emancipačních tendencí a veřejného mínění v této zemi, proto bylo jejich rozhodnutí ustavit referendum o konstituci Ve République nikoli radikální či unáhlené, ale spíše předem plánované (s. 15). Podkapitola „Studená válka a geopolitické rozložení sil na africkém kontinentu“ (s. 17–22) trpí absencí zdrojů ze sovětské strany, podrobná tabulka Immanuela Wallersteina (s. 17–18) znázorňující americkou pomoc v Africe v letech 1946–1967 tak prakticky postrádá na významu. Mapa Afriky v době kolonialismu (s. 12) postrádá přesnou dataci a uvedení zdroje (podobně na s. 61, 123 a 161).

Výčet bibliografie s převahou zahraniční produkce je úctyhodný a nesporně dokládá autorovu mravenčí práci. Kniha je především syntézou poznatků z nedávno vydané zahraniční literatury, z článků v nejrůznějších periodikách a na webových stránkách. Závěrečné konstatování o potřebách interdisciplinární povahy výzkumu pro dané téma, v němž by se setkaly metody politologické, sociologické a antropologické je jakousi labutí písní. Autorův potenciál zůstal v tomto ohledu nevyužit, práce není opatřena informací o metodě badatelského postupu. Absence některých publikací domácí provenience stojí za výtku, a to navzdory tomu, že jejich autoři nebyli a nejsou dominantními představiteli společenskovědní diskuse o globálních dopadech v Africe, a že jejich tematický záběr nepřesahuje období devadesátých let. V tomto ohledu narážím zejména na uznávanou práci historika Karla Durmana, v níž se mimo jiné autor zabývá eskalací konfliktů na africkém kontinentu s přímou či nepřímou účastí hlavních aktérů studené války (srov. Popely ještě žhavé: Díl II., Konce dobrodružství 1964–1991, Praha, Karolinum 2009), nebo některou z knih Jana Klímy vztahující se k lusofonní Africe (srov. Dekolonizace portugalské koloniální říše: historická motivace, specifika, průběh, Hradec Králové, Gaudeamus 2000). V poslední době upoutala také pozornost další ze série „černých knih“, která vznikla pod taktovkou francouzských, nebo chcete-li, frankofonních autorů, což však na druhou stranu předurčilo její geografický rámec (srov. Marc Ferro et al. Le livre noir du colonialisme: XVIe – XXIe siècle de l’extermination à la repentance, Paris, Laffont 2003.)

Přes výše uvedené připomínky zůstává kniha Jana Záhoříka přínosem nejen pro badatele zabývající se politicko-ekonomickou stránkou novodobých dějin Afriky, ale i pro širší veřejnost sledující aktuální dění ve světě. Předkládanou monografií autor navázal na své předchozí studie, z nichž většina odráží kulturně-politické klima v zrcadle dějinných proměn zemí Afrického rohu. Prostudovaná literatura i osobní zkušenost založená na výzkumech v několika zemích subsaharské Afriky jsou zárukou příznivého akademického chvění v oblasti afrických studií. Autor je jedním z hlavních iniciátorů projektu Viva Africa, konferencí konaných od roku 2006 každoročně v České republice. V průběhu konferenčních jednání se u řečnických stolků pravidelně objevuje několik předních světových afrikanistů, kteří svojí přítomností pomáhají restituovat prestiž oboru na našem území.


Jan Dvořáček


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker