Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2011 - Recenze

„Jsem jenom tichým vykročením“ – rozvážné verše Ondřeje Hložka

Ondřej Hložek: Tížiny.

Vsetín, Nakladatelství Dalibor Malina 2011.

 09_recenze.pdf

 

Ondřej Hložek: Tížiny

Debutová sbírka mladého opavského básníka Ondřeje Hložka Tížiny přináší verše, které postihují náladu příznačnou pro určitý okamžik v lidském životě, kdy člověk náhle rozpozná problematičnost světa, a následné odcizení, nemožnost podívat se na svět jako dřív, jej zahrne úzkostí. Píšu okamžik, ale může to být rozmanitý časový úsek, během něhož se člověku samozřejmost světa zvolna rozplývá před očima, a teprve pak, při pohledu nazpět, se tento úsek zkoncentruje do jediného okamžiku, kdy si člověk naráz vše uvědomí. Hložkova poezie ocitá se právě kdesi za tímto okamžikem, a i když to neříká otevřeně, vrací se k němu jako ke svému zdroji, vyrůstá z něj. V tom smyslu lze jeho sbírku považovat za sbírku iniciační, ve  které básník vydává počet ze své zkušenosti se světem, který se (mu) proměnil.

Toto poněkud obecné tvrzení pochopitelně nevystihuje specifika Hložkovy poezie, nicméně poukazuje na její směřování, na způsob, jakým se autor k poezii staví, i na to, čím pro něj poezie vůbec je. Ztrácí-li člověk půdu pod nohama a ocitá-li se v situaci, kterou není s to přijmout za vlastní, protože co bylo dříve jisté a bezpečné, je nyní cizí a vzdálené, pak je to poezie, chápaná primárně jako právo na osobní výpověď zjitřené duše, a s ní spojený způsob prožívání světa, co poskytuje člověku útočiště, v němž lze vlastní myšlenky a pocity s  důvěrou složit a svěřit. Hložek básník ostatně nedělá nic jiného, když se ve verších zpovídá z  toho, co viděl a slyšel, a především z toho, co cítí. Odtud zřejmě vychází můj neodbytný dojem, že tím nejsilnějším, co při četbě jeho veršů působí, je ona všeprostupující, ztišená, úzkostná nálada, jíž jsou jednotlivá slova jakoby překryta, takže bez ohledu na to, co říkají, ustupují naladění básníka, který se ocitá mezi skutečností a poezií. Přitom je zřejmé, že autor na poezii spoléhá, že si od ní něco slibuje, že jí věří a že si jí nezvolil dobrovolně.

V tomto mezi spatřuji zároveň také problém celé sbírky. Jestliže na jedné straně básník s ohledem na vlastní zkušenost ve svých verších bilancuje a usiluje vyjádřit to, jak k němu svět coby neproniknutelná skutečnost v náznacích promlouvá, pak se na straně druhé do poezie utíká a ve verších se pokouší zabydlet, spočinout, prostě tam být – když právě nelze být tady. V jádru je tak rozpolcen mezi touhou pojmenovat v metaforické zkratce celé to uhýbavé dění světa, které se ho v danou chvíli a na daném místě osobně a nevyhnutelně dotýká, a pokušením ponořit se do nálady a nechat se jí (u)nést – ať vědomě či nevědomě – pryč od veškerého dění, kamsi do sladkobolného hájemství veršů. Jinými slovy poezie, ačkoli jej zprvu přijala s otevřenou náručí a poskytla mu jistou, nezastupitelnou útěchu, stává se mu nebezpečně také projektem. Může však takový projekt vydržet?

Vraťme se ke zmíněné náladě Hložkových veršů. Ta je v počátečních číslech sbírky dána básníkovým prožitkem vlastní tělesnosti a jemu odpovídajícímu pocitu nahoty, křehkosti a  zranitelnosti. Výrazně se tento prožitek odráží v nápadných motivech čichových vjemů, které jako by pro básníka představovaly zvláště citlivý způsob vnímání skutečnosti kolem něj: vůně nebo jen samotný nádech a výdech stávají se mu zástupným znakem určitého místa, doby, rozpoložení či hodnoty vůbec: „a někdo nám dluží / mladý jarní nádech“.

Též obrazy hmatových vjemů, například holých pat v trávě, studených loktů při chůzi ulicí, zkřehlých prstů nebo vlhka rýpajícího se pod kůží, jako by rýsovaly ostrou hranici mezi prostorem, ba přímo „okrajem“ básníkova těla a vnějším prostorem světa, který je vykreslen jako nevlídný, ohrožující či přinejmenším netečný. Jako takový je však zdrojem inspirace. Mimoto ve své prvotní danosti vyzývá prostor vně člověka, básníka, k tomu, aby vůči němu zaujal vlastní postoj, protože nelze jen tak být – vždy už nějak, někdy a někde jsme. Hložek to nakonec sám dobře ví. Stačí například přehlédnout názvy jeho básní, jež jsou plné více či méně přesných časoprostorových souřadnic: „V mezidobí“, „Kolem oken“, „Ostrava“, „Nebe nad městem“, „Zima za městem“, „U hradeb“, „Neděle“, „Každým ránem“, „Nablízku“, „Předjaří“, „Nebe je, když…“ apod.

Časoprostorová určenost ovšem vládne skutečnosti, hájemství poezie naopak umožňuje člověku, aby se z této určenosti, i když v důsledku pouze iluzorně, vyvázal. Platí­-li, že Hložek básník nalezl v náhle zproblematizované skutečnosti svůj důvod, proč psát, nabízejí se mu v podstatě dvě možnosti, jak se s takovou skutečností a vlastní vnímavou, plodnou nejistotou před ní vypořádat. Obě tyto možnosti jsem již naznačil, obě také autor ve sbírce uskutečňuje.

První z nich básníka vede k tomu, že se před otevřenou konfrontací se skutečností stahuje do ústraní veršů, respektive nechává skutečnost na sebe působit a omezuje se na zaznamenávání vlastních pocitů, z nichž vzniká poezie, jež je poznamenána sedimentem tradice. Například subjektivní žánrové obrázky vlastního zatracení, jakkoli mohou být opodstatněné při pohledu zevnitř, který nám čtenářům bohužel není dán, působí poněkud neživě a uměle, i když jim nelze upřít jistou svůdnost, chceme­-li také bolestně trnout v bezčasí melancholie: „Deštěm se utápím / V proudech ledových ran, / v cizím městě / cizím kalem znamenán.“ Podobně také inverze či archaické slovesné tvary, třebaže se objevují jen výjimečně, působí v Hložkových verších jaksi nepatřičně a nepůvodně.

Tento první způsob, kterým básník odpovídá na výzvu skutečnosti, je zdrojem onoho pro celou sbírku typického pomalého plynutí, výrazové jemnosti či lépe pozastřenosti, která verše halí do neurčitosti vzpomínané nálady – takřka dokonale přitom tuto náladu podtrhla ilustrátorka Michaela Kumhala. Básníkův údiv a rozčarování, ono „já nerozumím“, které je za verši jasně patrné, se nepozorovaně rozřeďuje v lyrické prodlévání, kdy básník „ztěžka tone“, „vázne“, „bortí“ nebo „propadá se“ v kulisách mlhavého šera, ospalého ticha a – paradoxně! – marně vzývaného klidu.

Verše z tohoto okruhu, mezi nimiž se často vyskytuje oslabená významová souvislost, takže se zdá, že jde o fragmenty větších celků, se v něčem podobají rozvážnému, nevyzpytatelnému a vlastně jaksi příležitostnému pohybu brouka zavřeného v lahvi, kterého pozorujeme, jak se (pro nás) náhodně přemísťuje, dlouze a bez cíle, neboť cíl skutečný, tedy dostat se ven z lahve, není k dosažení. Takto tu a tam popolézá v omezeném prostoru svého „působiště“ a i když tomu tak nemusí být, nám se zdá, že jeho základním životním gestem je odevzdanost. Řečeno jiným příměrem: tyto verše jsou jako mlčenlivý, utkvělý obraz zvolna se vsakujícího, rozlitého inkoustu, který na papíře kreslí amorfní obrazec, podněcující fantazii i usebrání toho, kdo jej sleduje. Oba uvedené příměry spojuje s Hložkovými verši právě takové obrácení (se) do nitra, do sebe, jež jejich tvorba i četba předpokládá.

Avšak básník si je tohoto úskalí dobře vědom, což je ve světle předchozích odstavců právě tak zvláštní jako nadějné. Cítí – a zde už je řeč o tom druhém způsobu, jak na nápor skutečnosti verši odpovědět –, že jej vědomí neproniknutelnosti světa zavádí do slepé uličky útrpné strnulosti, jíž je nyní život teprve a  nově určen: „…ještě dokážu se / bát / a občas si živým / připadat.“ Básník tak sice propadá letargii, ale zároveň v něm sílí potřeba „Vrátit se do těla / k  pahorkům v  konečnu“. Totiž – ne že by tam nebyl (srovnej, jak ostře cítí hranici mezi sebou a světem), ale chce tam opět být v bezpečí, chce se po celkovém znejistění moci zase ztotožnit se sebou samým.

V důsledku této potřeby být zase tam se v Hložkových verších začíná nenápadně rýsovat zápas o znovudosažení osobního klidu a míry věcí, který už nevyznívá tak naivně jako dřívější „prostě být“ v hájemství poezie, ale který naopak tne do živého, jelikož autor, i když jen v několika málo básních, věnuje svou pozornost také úskalí slova. Tím dává najevo, že přece jen zná onu propast mezi skutečností a „poezií“ a že tuší, že slovo, zrádné a úskočné, má­-li mít skutečně váhu, musí být až druhotné – jinými slovy než­li riskovat křehkou a  nerovnoměrnou stavbu „poezie“, pak lépe raději vědoucně a původně mlčet. Odtud také plyne – neberu­-li teď v úvahu básníkovu touhu vrátit se do stavu prvotní danosti věcí kolem něj – jeho proklamované zaujetí tichem, jakož i trpělivým mlčením krajiny.

Básně pomyslného druhého okruhu (např. „Schoulený čas“, „Pár kroků“, „U hradeb“, „Neděle“, „Svátost“, „Vzpomínka“, „Naváto“, „Nebe je, když…“) se tak na rozdíl od těch předchozích vyznačují sevřenějším tvarem, soustředěnějším výrazem a také náznakem dramatu, jež je přesvědčivým dokladem autorova návratu do skutečnosti. Avšak i navzdory těmto básním se nakonec ona zastřená, rozjímavá nálada, náznakovost vtělená do verše ocitovaného v názvu této recenze, stává příčinou toho, že Tížiny Ondřeje Hložka jako celek spíše citlivě a poněkud opatrně plynou, nežli směle zasahují. Avšak básník již vykročil.


Martin Lukáš


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker