Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2011 - Recenze

Když se všechna hlína lepí na boty

Marie Šťastná: Interiéry.

Brno, Host 2010.

 09_recenze.pdf

 

Marie Šťastná: Interiéry

Váleček na zdi, přesně vykreslený, a silueta hlavy. Obkládačky na zdi koupelny a silueta, řekněme, sedící (nešťastné?) postavy. Záclona s detailně popsaným vzorem a galoše sušící se na radiátoru. Lustr z podhledu. Zábradlí a schodiště… Cyklus pláten a grafik Karly Šťastné s názvem Pokojíčky vznikal nezávisle na poezii její sestry Marie. Výtvarnice i básnířka ztvárnily stejný inspirační zdroj – interiéry domu, v němž vyrůstaly, interiéry domova, dětství. Společné vydání obou výpovědí je na místě, je funkční a jedno druhému svědčí.

Marie Šťastná na zadní straně obálky své třetí sbírky Interiéry (sedmý svazek hostovské Edice ReX) píše, že prostor tohoto domu „byl opatřen pravidly“ a že předkládané verše „vznikaly v  době, kdy se zdánlivě neškodná pravidla přenesená z časů dětství začala na jiném místě vyjevovat jako znepokojující, omezující a absurdní“.

Sbírka je rozčleněna do tří oddílů, nazvaných dům, mezi prahy a ze snů. Jedenáct básní zakleslých do devatenácti a nadklenutých ještě desítkou.

V  prvním oddíle vstupujeme do onoho domu dětství, ale již první, klíčová báseň nás upozorňuje, že se dovnitř vstupovávalo nikoli bezstarostně a že vládcem interiérů byla matka (otec, mužský element, se explicitně objevuje pouze jednou): „Čtyři schody před prahem / jsou jedna nášlapná mina / I  dnes se dotýkám dvěma prsty / dvou kachlí uprostřed / jako bych vypínala alarm dětského strachu // Matka zaklíná prostor bytu // Černé / bílé / černé / bílé / černé / nekape / spánembohem“. Řád je v mnoha ohledech potřebný, zvláště v každodenní mašinérii provozu vícehlavé domácnosti. Jednomu se časem vzepřeme, abychom pak ve svých rodinách vytvářeli řád jiný: v něčem diametrálně odlišný (protože), v ledasčem analogický (ať už ze sentimentu, z pocitu funkčnosti nebo jiných příčin).

Můžeme zazlívat? „Nechoď ven / žádá a přisedá si blíž / Prsty a paty rozpukané / jeden i druhý konec těla“. Láska, ale také – více či méně přiznaný – soucit. A jistá bariéra: věku, času, vzpomínek, prožitků, prostorové vzdálenosti… „Stojí na mnoha místech zároveň / čekám na hrdelní zvuk / který znamená rozkaz / otázku / i znepokojení // Chci ji obejmout / ale nevím jak / nevím / která z nich je zrovna přístupná / mému tichu“ Dvě ženy, dvě generace. „(…) ‚Je ti špatně nejsi těhotná?‘ / s  neskrývanou nadějí // Mám odvahu na to na co ona ne / nemám odvahu na to co ona“ A  jinde: „V  dlouhém tichu / se můj strach nesnese s  jejím“.

Nevídaný portrét (milované) matky, málo vídaný obraz dětství. Otevřenost, která je pro Šťastnou charakteristická, otevírání vlastních interiérů, interiérů – duše? Ale tentokrát je vše vyzrálejší, usazenější, čistší, básně nenabízejí gesta, pózy, jaksi prvoplánové prvky. Verše jsou svým způsobem civilní, věcné, nestrhávají pozornost okázalostí či kejklemi básnických figur. Básně plynou prostě: výpovědi se blíží k hájemství prózy, opírají se daleko spíše o potenci obsahu než třeba o překvapivé a obrazivé metafory. Přiznám se, že frekventovanější napětí toho druhu mi v Interiérech poněkud chybí. Z mnohých jednotlivých čísel příliš nezatrne, nenápadně odtečou. Jsou spíše více či méně nápadnými rekvizitami velmi působivého celku (!) interiéru.

Ale to, co ulpělo, nejsou zdaleka jen nějaká pravidla. Dětství může být a často také je spojeno s různou měrou negativními momenty, momenty mnohdy vědomě či podvědomě potlačovanými. „Večer kreslila prstem po stropě / obrys draka / nebo pavouka / nebo jiného zvířete / které nahání strach // Co říkáš / jde to až do těla jako rakovina / nebo se z toho vyspíme?“

V oddíle druhém se ocitáme spolu s básnířkou mezi prahy. A poznáváme odpověď na předchozí otázku: „Měla bych se znovu narodit / abych mohla říct / nikdy jsem nic podobného neviděla / nic mi to nepřipomíná“. Víme, že k návratu se stačí třeba jen dotknout „drsné kůry nejstaršího stromu“. Zjišťujeme také, že začasté se „samozřejmé očekávání (…) těsně mine s realitou“.

Několikrát se objevuje, nenápadně, motiv nepříjemného ulpění, poprvé když „Cestou / ke staré hrušce uprostřed pole / všechna hlína se přilepí na boty“… Prostor mezi prahy je v jedné básni pojmenován jako „místo nikoho“. Nicméně v nových, vlastních interiérech je muž, „nepoznamenaný“, nesvázaný stejným, což může značit i naději, záchytný bod: „Plná popela / mísím rukama těsto / Pohyby jako při milování // Těma rukama / zadržet tě uvnitř sebe / a z popela hlína / z hlíny strom / jako břízy na Žalově“. Skutečností ovšem je, že i on si nese svá neviditelná znamení. „Volám tě na nádraží / v koupelně i na schodech / ale ty jsi mlčenlivý / Někde bylo to pravé slovo / dnes k nerozeznání / od náhodných darů“. Muž, s jehož přítomností po čase „najisto počítám“ (!). „Jsou dny kdy cítím velkou lásku / Jsou dny kdy si nemohu na nic vzpomenout“.

Jiným interiérem svobody a jistoty může být „stará jizva lesa“ (byť se obraz staré jizvy může jevit na první pohled jinak). A v závěru oddílu se připomíná ještě „hluboký hlas pramenů“ a také – Pán. A dítě?

Závěrečný oddíl ze snů především naznačuje a ilustruje spektrum básnířčiných úzkostí. Tíhy, tísně, vinoucí se svlačce, oděrky, rýhy, marnost. „Zdá se mi / o lití polévky do řeky / a broušení nehtů o zábradlí / Dívám se na tebe / přes ledovou krustu“.

Interiéry překonávají Krajinu s Ofélií (2003) i Akty (2006). Působí vyzrále, dospěle. Marie Šťastná nepotřebuje poezii nahánět, poezie si ji nachází. Interiéry mohou a umí čtenáři klást nepříjemné otázky. Zvláštní, jaké emoce v sobě ukrývá vzpomínka na obyčejný vzor tapety nebo válečku na chodbě či kuchyni našeho dětství. Zvláštní, do čeho se zakuklily negativní prožitky z těch raných let. Zvláštní, kolik strachů zůstalo (jsme – zdánlivě – nechali) v šuplících a pod kobercem dětských pokojíčků.



Petr Odehnal


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker