Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2011 - Recenze

Punk is dead?

Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách.

Labyrint, Praha 2010.

 09_recenze.pdf

 

Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách

Pravidelný čtenář Rudišových próz si nemůže nevšimnout prosté skutečnosti: protagonisté jeho příběhů stárnou spolu se svým tvůrcem a ten zase autorsky vyzrává. Osm let oddělujících jeho úspěšnou prvotinu Nebe pod Berlínem (2002) od posledního románu odpovídá zhruba věkovému rozdílu třicátníka Petra Béma a o deset let staršího chlapíka Oleho. Oběma je společný nekonvenční způsob života, jistá společenská nezávislost, která úzce hraničí s  nemožností najít nějakou vyšší hodnotu stejně jako plnohodnotný milostný vztah a stává se spíše životní rezignací. Zatímco Bém prožije v závěru románu určitou katarzi a nalezne motivaci do dalšího žití, pro Oleho už je na nový začátek pozdě. Ale začněme popořádku.

Podle názvu by se dalo předpokládat, že dějištěm románu bude finská metropole, avšak zdání klame: Helsinky jsou Oleho bar v nejmenovaném německém, respektive bývalém východoněmeckém městě. To je podstatný rozdíl oproti autorovým předchozím textům, jejichž prostorová lokalizace byla jednoznačná, ať už přítomná přímo v titulu (Nebe pod Berlínem; divadelní hra Léto v Laponsku, nerealizovaná hra Salcburský guláš, obojí s Petrem Pýchou; rozhlasová hra Lost in Praha), anebo explicitně zmíněná (Jesenicko v komiksové trilogii Alois Nebel; Liberec v Grandhotelu a několik evropských metropolí v čele s Prahou v  románu Potichu). Prostředí v Rudišových textech ovšem nikdy nehraje roli pouhých dějových kulis, ale výrazně se podílí na významové struktuře. Nezaměnitelné místo se vždy nějak vplétá do mysli postavy a nejednou určuje její životní osudy, hrdina je s ním bez výjimky bytostně spjat (v Grandhotelu doslova i tělesně).

Metaforické zpodobení a vystižení atmosféry anonymního města, ať už je jím Lipsko, kde text jako na jednom z míst vznikal, anebo třeba Drážďany, je silnou stránkou také Rudišova posledního románu. Je charakterizováno jako „město trubek“, jež se táhnou jeho ulicemi, jezdí v něm staré československé tramvaje, které vypadají „jako přerostlý sršeň a stejně tak i  hučí“ a jimž se přezdívá „Husákova pomsta“, budují se v něm stále nové silnice, tunely a  obchvaty, proto v něm stále zlověstně duní.

Ole, který ve městě žije a vlastní bar, nejednou vzpomíná na své mládí, kdy žil naplno a byl členem punkové kapely, a konfrontuje tuto dobu konce osmdesátých let se svojí současností, která za moc nestojí. Do baru chodí pár štamgastů, vlastně Oleho starých nebo novějších přátel, jejichž útrata vydělá tak na jeho provoz, je rozvedený, má dospělou dceru, která se bez něj obejde, žije v malém bytě se spolubydlícím. Zatímco před dvaceti lety byla společenská revolta zcela přirozená vzhledem k jeho věku i tehdejšímu společenskému uspořádání, nyní představuje zastydlé punkerství masku, která se nemůže stát smyslem života, jakkoliv Ole předstírá vlastní spokojenost.

Tuto ústřední vyprávěcí linii pravidelně prokládá druhé, do minulosti situované pásmo textu. Jedná se o deníkové zápisky mladé punkerky z Jeseníku vedené od ledna do září 1987, jejichž rukopis velmi dobře vystihuje charakteristiku předčasně dospělé autorky. Šestnáctiletá dívka se bouří proti rodičům, školní kázni i socialistickému Československu, což ostatně dokládá i její pojmenování vlasti, jímž jsou deníkové pasáže nazvány: Údolí dutých hlav. K prolnutí obou dějových rovin dojde na konci tohoto pásma: Nancy, jak si rebelka podle partnerky frontmana legendární punkové skupiny Sex Pistols přezdívá, je onou tajemnou dívkou s krásně uhrančivýma očima, na kterou Ole nemůže zapomenout. Jako dvacetiletý se s ní seznámil na plzeňském koncertu německé kapely Die Toten Hosen a chtěli odtud společně uprchnout do Západního Německa.

O  nezdaru jejich ilegálního přechodu se dozvídáme z rámcové roviny celého románu, jejíhož vypravěče na začátku neznáme. Můžeme jej identifikovat teprve v samotném závěru: je jím Ole, který konečně našel odvahu vrátit se na místo činu na česko­-německé hranici, na louku s osamělým domkem, jehož majitel mu předá Nancyino „somradlo“ s jejím deníkem. Můžeme konstatovat, že kompozice založená na prolínání přítomnosti jedné a minulosti druhé postavy, jejichž vzájemné pouto zůstává dlouho zastřeno, se Rudišovi skutečně vydařila. Rámec mimo jiné logicky vysvětluje, jak se Nancyiny zápisky dostaly k Olemu. Jako méně povedené hodnotím naopak implantování poslední kapitoly Oleho pásma, v níž jeho spolubydlící, přezdívaný Pražák, tvrdí, že našel jeho zápisky, neboť Ole mezitím zmizel. Takové dvouúrovňové vysvětlování je zcela jistě nadbytečné a mohlo by pokračovat donekonečna. Rudiše tu nejspíš lákala představa vyvolat u čtenáře iluzi osobní angažovanosti, vždyť blíže nepopsaná postava Pražáka může odkazovat přímo k autorovi.

Protože jsem v recenzi vyzradil již dost, ponechám záměrně jednu, snad ještě překvapivější a  typem papíru odlišenou rovinu textu stranou.

Číst Rudiše podle mého znamená poznávat sám sebe, a to myslím není málo. Hrdinové jeho próz se vždy snaží distancovat od společenských struktur, na nichž se cítí naprosto nezávislí, avšak ukáže se, že šlo vlastně jen o mylnou představu. Postava si náhle uvědomí, že je naopak pevně vklíněna do společenského řádu, že tvoří jeho bezchybnou součástku. Že zkrátka její „pravda“ byla jen iluzí a skutečný život jí zatím protekl mezi prsty. Nezažil snad někdy takový pocit každý z nás?


Erik Gilk


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker