Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2011 - Recenze

Báječná léta na anglický způsob

Peter Hames: Československá nová vlna.

KMa, Praha 2008. Přeložil Tomáš Pekárek.

 09_recenze.pdf

 

Peter Hames: Československá nová vlna

Někdy jsme až příliš hrdí na „český filmový zázrak“ let 1963–1969, ačkoli podobný rozvoj tehdy zažívala i kinematografie jugoslávská, maďarská či polská, navíc bez následného hlubokého propadu. Jindy se o nové vlně spíše opatrně mlčívá, protože šedesátá léta už zase nejsou v  kursu a neonormalizační média zobrazují Pražské jaro jako komunistický humbuk, kterému naletělo jen pár prostoduchých kariéristů. Není tedy na škodu přesvědčit se, jak toto legendami opředené období tuzemského filmu vnímá cizinec – kniha Československá nová vlna vydaná v českém překladu je solidní špalek doprovázený obrazovou přílohou, bohužel zapadla prakticky bez povšimnutí.

Anglický filmový historik Peter Hames, programový poradce Londýnského filmového festivalu a profesor univerzity ve Staffordshiru, pojednává o tématu důkladně, genezi nové vlny sleduje až k předválečné avantgardě, zabývá se také socialistickým realismem, jeho rozpory a omezeními, neblaze proslulou banskobystrickou konferencí i následnému boomu pozoruhodných autorských snímků. (Právě osobnosti režisérů jsou pro Hamese v souladu s dobovým pojetím vodítkem při rozboru jednotlivých děl; tuší vůbec publikum, kdo režíroval nejnovější hollywoodský trhák?) V kontextu současné komercionalizace filmové výroby neopomene zmínit paradox, že toto nevídané množství kritických filmů vzniklo jen díky velkorysé finanční podpoře ze strany nenáviděného režimu (ostatně i současní čeští filmaři v médiích rádi vystupují jako zarytí příznivci volného trhu bez přívlastků, ale sami se dobrodiní této doktríny ochotně zříkají a natahují ruku pro nejrůznější subvence).

Hames obšírně vysvětluje kontext, z něhož nová vlna vycházela, věnuje se nejvýraznějším filmům, které jí předcházely – Krškovo Zde jsou lvi, Brynychova Žižkovská romance –, cituje z práce (česky bohužel dosud nevydané) Vladimíra Kusína o  roli intelektuálů v české politice, dokonce uvádí dobové ekonomické a kriminalistické statistiky, dokumentující celkový úpadek československé společnosti v druhé dekádě totalitního režimu. Čerpá také z  knihy Jana Žalmana Umlčený film (jejíž soudy místy až příliš nekriticky přebírá) a z textů A. J. Liehma, jehož neúnavná propagace české nové vlny má velkou zásluhu na dosud živém renomé tohoto proudu v západní kritické obci. Několikrát je v knize citován také Ivan Sviták, který není v České republice pokládán zrovna za intelektuální autoritu po svých trapných výpadech na adresu undergroundové kultury i po svém polistopadovém žalostném politikaření.

Hamesova kniha je určena především pro britské čtenáře, obeznámené s českou novou vlnou jen velmi málo. To by snad omlouvalo sáhodlouhé explikace děje, které šroubovaností a bezděčným humorem připomínají nejméně vydařené texty Filmového přehledu. Problém je, že autor knihy atmosféru šedesátých let v Československu vnímá zvenčí, kdežto autoři v ní žili. Sám to v úvodu sympaticky přiznává, ale pak se bohužel neudrží a sype z rukávu velmi rezolutní a pramálo vyargumentované soudy. Postoji, že nová vlna byla jen takovým exotickým výhonkem novátorských výbojů západní kinematografie, nahrávají četné paralely mezi československými a soudobými zahraničními filmy. Pochybuji ale, že komediantská maringotka v Rozmarném létě má stejnou funkci jako ta v Bergmanově Tváři. Tehdejší autoři byli jistě o světovém dění (nejen ve filmu) informováni lépe než ti dnešní, což se na kvalitě tvorby nutně odráží. Jenže Hamesem zdůrazňovaná odvozenost je mnohdy až důsledkem spekulací ex post: vysloveně přitažené za vlasy je třeba označení Sedmikrásek Věry Chytilové za pandán k dobrodružné komedii Louise Mallea Viva Maria! – jen na základě skutečnosti, že jedna z hlavních hrdinek je černovlasá a druhá blondýna a obě se jmenují Marie.

Překlad je dosti kostrbatý (já vím, Levné knihy…), když například film Bony a klid označí jako „vykořisťovatelský“, v originále zřejmě „exploitation“. Jenže v češtině je tento výraz omezen na oblast pracovního práva, kdežto o filmu říkáme, že je podbízivý, nepůvodní, vyděračský apod. Kuriózní lapsus se podařil u názvu Johanidesovy prózy, která byla předlohou Hanákova filmu 322; ve skutečnosti se jmenuje Potápača priťahujú pramene mora, kdežto výraz preťahujú má ve slovenštině jednoznačně vulgární kontext. Další nechtěně komickou až lascivní formulací je označení liberálních filmových funkcionářů souslovím „příjemní vedoucí“. Na jiném místě dojde k záměně režisérů Petra Zelenky a  Zdeňka Zelenky, Ladislav Helge je mylně prohlášen za mrtvého (což je ovšem podle lidové pověry dobré znamení…). Text oplývá školáckými vyšinutími z vazby, např. rostoucí kritičnost filmů Jána Kadára je popsána slovy „jeho filmy se vyznačují postupným rozkolem“. Někdy neobratná čeština úplně zatemní smysl sdělení: „Zájem o soukromý život a hmotný majetek podporoval režim po roce 1969, třebaže dle maloměšťáckých názorů růst oficiálně neschvaloval.“ Připomíná to ročníkovou práci nepříliš bystrého studenta, který se myšlenkovou chudobu textu snaží zakrýt pseudoodborným žargonem, aniž by pořádně chápal smysl používaných výrazů.

Škoda, že se autor soustředil hlavně na režiséry ve světě nejznámější (Forman, Vláčil, Chytilová), úplně ignoruje třeba ve své době veleúspěšné Podskalského komedie Bílá paníSvětáci nebo Krejčíkovu Svatbu jako řemen, jejichž poetika byla novou vlnou znatelně ovlivněna. Také v knize nezmiňuje pozoruhodné filmy ze závěrečné fáze nové vlny, jako je Renčův Hlídač, Kachlíkův Já, truchlivý bůh nebo Gajerova Kateřina a její děti. Někdy Hames až příliš vychází ze vzpomínkové knihy Josefa Škvoreckého Všichni ti chytří mladí muži a ženy, která vzhledem k okolnostem svého vzniku nevyniká objektivitou ani faktografickou přesností.

Hamesovou předností jsou racionální deskripce, které se mu daří hlavně u filmů souznících se západní avantgardou (Němec, Chytilová). Bezradný je ale tam, kde se setkává s jevem, který není na ostrovech úplně doma, jako je třeba výrazně český sklon ke grotesknímu fatalismu; ať už v podobě panteisticky lyrické (Všichni dobří rodáci) nebo civilně absurdní (Intimní osvětlení). Zde Hames až příliš vyzdvihuje patologické momenty; zřejmě vlivem anglosaského pragmatismu, pozitivismu a protestantství se dá vysvětlit Hamesův sklon hodnotit činy filmových hrdinů, jako by šlo o skutečné lidi, a nikoli o fiktivní postavy, nutně stylizované. Tím se poněkud blíží knize Jana Čulíka Jací jsme, arci bez Čulíkova demagogického čechožroutství.

Hamesovým problémem jsou předem hotové názory, hodnotící film podle míry společenské kritičnosti. Příkladem může být Rozmarné léto; ačkoli Vančurův a snad ještě více Menzelův pohled obsáhne i shovívavost k nehrdinským protagonistům, Hames má jasno, že film „naznačuje úzkoprsou a sobeckou povahu průměrného člověka“. Západní intelektuál (či spíše intelektuální řemeslník, živící se hlavně replikováním cizích myšlenek) mívá zpravidla problém pochopit ambivalenci, jako je tomu v případě filmů Spalovač mrtvol nebo Skřivánci na niti, kde Hamese zjevně zaráží komediální zpracování traumatizujících témat.

Problém nastává, když o české kinematografii, pro niž byl komediální žánr určující, hovoří člověk, který postrádá smysl pro humor. Hames mnohdy připomíná vypravěče, který zabije vtip přílišným vysvětlováním. To se týká například filmů Miloše Formana, v němž Hames vidí především bytostně politického tvůrce. Přitom trapasy s neobratnými svůdníky či rozkradenou tombolou by se jistě mohly stát v každém režimu – o tom svědčí tradice haškovská či poláčkovská.

Je nutno ocenit fakt, že autor dovádí své vyprávění až do současnosti (kniha poprvé vyšla v  roce 1985, česká verze vychází z druhého rozšířeného vydání, datovaného 2005). Kinematografii sedmdesátých let se celkem pochopitelně nevěnuje už tak důkladně jako předchozí dekádě, některé jeho charakteristiky jsou však trefné, jako v případě Kachyňova filmu Láska, dosti kuriózního pokusu spojit formální znaky nové vlny s normalizační bezkonfliktností. „Jednotící charakteristikou téměř všech filmů natočených v 70. letech byl nedostatek nápadů na úrovni scénáře – strach z ideologické nekonvenčnosti, jenž měl za příčinu vznik filmů, které byly prakticky o ničem.“ (Sic! – někdo si zde zjevně popletl příčinu a  následek…) Některé soudy jsou jistě diskutabilní (např. označení Olmerova Jako jed za film, který chtěl „hlavně pobavit“ či Hanákových Ružových snov za film „romantický“ a  „optimistický“), přínosná je ale pozornost věnovaná slovenské kinematografii – filmy jako Správca skanzenu či Pavilón šeliem zná bohužel v České republice jen málokdo. Kapitola věnovaná období po roce 1989 překvapí některými politickými výroky: „Rozdělení země roku 1993 na Českou a Slovenskou republiku, takzvaný „sametový rozvod“, nebyl rozhodně nevyhnutelný (…) šlo v podstatě o rozhodnutí, které učinila elita a po němž, dle průzkumů veřejného mínění, netoužila většina Čechů ani Slováků.“ Snad to souvisí s tím, že Hames důsledně označuje novou vlnu za společnou záležitost české i slovenské kinematografie a svou orientací ve slovenské kultuře by mohl zahanbit mnohého pražského intelektuála. Pro anglického čtenáře jistě nebude bez zajímavosti exkurs do privatizačních poměrů na Barrandově – naproti tomu po umělecké stránce kapitola vykazuje značnou uspěchanost. Zatímco u novovlnných filmů Hames pedantsky rozebírá a interpretuje pomalu každý záběr, zde rezolutně shrne charakteristiku děje i hodnotící soud do jediné věty, což vede k formulačním monstrozitám typu, že v Záhradě se „Šulík zabývá imaginárním světem postav, v němž svou roli hrají kočky, psi, absurdno a surreálno.“

Hames zaslouží uznání za zdařilé zasazení novovlnných filmů do dobového kontextu, je zjevně poučený ohledně politické situace i tvorby tehdejších předních filmařů (Resnais, Antonioni). Hůře se mu daří vystižení toho, co je na filmech nadčasového (jinak by přece nevzbuzovaly spontánní zájem současné divácké generace), tam autorovi zjevně chybí schopnost empatie a spíše jen škatulkuje podle jakéhosi dost rigidního a hlavně anachronického kánonu. Knize bohužel chybí čtivost potřebná pro popularizující žánr (na rozdíl od již zmíněného Škvoreckého), ale bohužel také myšlenková průraznost, která by ji řadila ke skutečně přínosným teoretickým pracím. Přesto nejde o knihu zbytečnou. Kritické myšlení o filmu se u nás pomalu stává ohroženým druhem, jak producenti vyžadují od médií pouze barnumskou reklamu. A filmaři sami přílišnou sebereflexí netrpí, jak dokázal nedávný televizní cyklus Rozmarná léta českého filmu, v němž jsme se z úst režisérů samotných dozvěděli o každém paskvilu, který nás v uplynulém dvacetiletí obtěžoval, že to ve skutečnosti bylo geniální dílo, jen nepochopené hloupými diváky a zlikvidované zlovolnou kritikou. Právě v míře umělecké poctivosti je úroveň šedesátých let dosud nedosažitelným snem.


Jakub Grombíř


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker