Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2011 - Recenze

Teorie? Umění?

Cynthia Freelandová: Teorie umění.

Praha, Dokořán 2011. Přeložily Stanislava Jurčíková Suchanová a Tereza Ješátková.

 09_recenze.pdf

 

Cynthia  Freelandová: Teorie umění.

Po deseti letech byla do češtiny přeložena studie americké profesorky filozofie a estetičky Cynthie Freelandové Teorie umění. Již na první pohled je to kniha podezřelá. Dle názvu čtenář očekává vědeckou práci nemalého rozsahu. První kontakt s knihou je proto mírně udivující: formát A5 a celkový objem jen 190 stran, chybí věcný rejstřík, kniha má překvapivě velké písmo a nemalé okraje. To vše sice dává tušit, že se čtením budeme brzy hotovi, ale zároveň tu narůstají obavy, zda půjde opravdu o teorii, a ještě navíc umění. Obavy vzrostou po přečtení prvních vět úvodu: „Prozkoumáme mnohé odlišné přístupy k umění: teorii rituální i formalistickou, teorii nápodoby i výrazu, kognitivní teorii či postmoderní teorie – nikoliv však takhle postupně, jednu po druhé. To by bylo příliš nezáživné jak pro mě jako autorku, tak zejména pro čtenáře.“ (s. 9) Dále v úvodu čteme: „V této studii o rozmanitosti umění jsem přistoupila k problematice trochu svérázně. Zvolila jsem taktiku šoku: začínám současným uměním […]“ (s. 11)

Nespisovnou formu odkazovacího zájmena „takhle“ bychom mohli přičíst překladatelkám, ale i přesto jde o poměrně rozkolísaný styl, odborné výrazy střídají familiární tón vyprávění postarší paní učitelky. Rozkolísanost a nejasnost je pak ale nejen záležitostí jazyka, ale i výběru témat. Po přečtení úvodu nevíme, na čem jsme. Bude zkoumat různé teorie, nebo půjde o přehled postmoderních typů umění? Máme před sebou práci vědeckou, nebo pokus o populárně naučné eseje? Nebo půjde o vyprávění (v ich-formě) o tom, kde všude byla autorka na výstavě? Půjde tu o teorii, nebo o umění, a teorii čí – autorky, nebo někoho jiného. Nevíme.

Freelandová v úvodu slibuje opravdu mnohé. Práce se má zabývat uměním používajícím moč, krev a výkaly, dějinami umění, rozmanitostí umění, hodnotou umění, genderem a sexualitou v umění, otázkou, zda je možné postihnout význam umění, moderními médii a jejich vlivem na umění. To je rozvržení témat sedmi kapitol, které vypadají více než slibně. Vzbuzují však obavu, zda je možné o tom všem pojednat na tak malém prostoru.

Postupně zjišťujeme, že text knihy se všeho zmíněného opravdu dotýká. A právě zde vzniká první problém. První kapitola se zabývá díly jako Kristus v moči (A. Serrano), Saturn požírající své dítě (F. Goya) nebo Zrození Venuše (S. Boticelli). Výklad se otře o D. Huma a jeho teorii vkusu, o I. Kanta a jeho teorii estetické reakce, nebývale velký prostor je věnován epizodám z Goyova života. Druhá kapitola má představit různé přístupy k umění od starověku do současnosti. Od Platóna a Aristotela přes Tomáše Akvinského, Kanta či Wagnera a Nietzscheho se k Arturu Dantovi a Georgi Dickiemu dostáváme během dvaceti stránek, které jsou navíc proloženy obrázky. V první kapitole se zabýváme různými uměleckými postupy, je nám vnucováno, že Saturn souvisí s Kristem v moči svojí snahou šokovat, a tím že jsou si díla rovna. V druhé se noříme do dějin myšlení o umění. Dvě diametrálně odlišná témata, která nejsou nijak konfrontována, ani nám není objasněno, proč se jimi máme zabývat.

První problém spočívá v tom, že odborný čtenář se nedozví nic nového, neboť při míře zjednodušení, která byla na prvních čtyřiceti stranách nutná k tomu, aby se na ně vešla výše zmíněná témata dvou kapitol, nelze předložit adekvátní analýzu. A neodbornému čtenáři je zase předložen text, který u výkladu konkrétních teorií zůstává na povrchu (ačkoliv je srozumitelný a v rámci možností výstižný) a u výkladu moderních uměleckých projevů nejde dále než k domněnkám a tvrzením bez argumentů či hlubší analýzy. Nedozvíme se ani, proč jsou některé teorie umění zmíněny a jiné zůstaly zamlčeny.

Druhý problém je prohloubením prvního. V textu je příliš mnoho prostoru věnováno (často obdivnému) popisu uměleckých děl, uměleckých postupů, různých hraničních uměleckých jevů, jako jsou suvenýry nebo užité umění indiánů, které je ovlivněno výrobními postupy industriálního světa. Vzniká tak text, který pojednává o zajímavých antropologických, sociologických, kulturních fenoménech, ale s teorií umění má společného pramálo. Je jistě zajímavé, že američtí indiáni ovlivněni „industriálními“ způsoby výroby používají japonský způsob potisku. Také je jistě zajímavé, že „někteří domorodí indiáni nyní čelí těžkému rozhodnutí – zda se živit jako umělečtí řemeslníci, či nikoliv“ (s. 72). Ale jak tyto poznatky souvisí s teorií umění, osvětleno bohužel není. A nakonec není dosaženo ani cíle, který si autorka předsevzala na začátku kapitoly, v níž chce „prověřit naše domněnky o rozdílech mezi řemeslem a uměním“ (s. 57). Díky zmíněným informacím se o rozdílu mezi řemeslem a uměním nedozvíme zhola nic. Postřehy tohoto typu přispívají pouze k tomu, aby hranici mezi uměním a řemeslem ještě více rozostřily.

Třetí problém souvisí s dvěma předchozími. Na jedné straně se nám předkládají různé teorie bez komentářů a vysvětlení, proč se jimi zabýváme. Na straně druhé nám Freelandová překládá mnoho svých zážitků z výstav, z konferencí, z návštěv původních obyvatel neindustriálního světa, z čtení teoretických knih, ze studování obrazů apod. Často pak tyto kulturní fenomény či vědecké studie hodnotí: „Já osobně považuji Silvestrovu ranou kritiku, co se týče interpretace Baronova díla, za neadekvátní.“ (s. 126)

Jako by po celou dobu text nerozlišoval mezi vědeckou studií o teoriích umění a vlastní interpretací umění samého, nerozlišuje ani mezi zážitkem a interpretací, a už vůbec text nerozlišuje mezi nejdůležitějšími pojmy, jako je umění, umění užité, suvenýr. Tyto a další pojmy (performance, kánon, klasické, avantgardní umění) nikde autorka nijak nerozlišuje a pojednává chvilku o jednom, chvilku zase o jiném. Nehledě na to, že popisované fenomény někdy jsou a jindy zase nejsou konfrontovány s různými teoriemi, někdy jsou pouze interpretovány autorkou samou, jindy jsou zmíněné dvě tři interpretace jiných teoretiků a autorka se k těmto interpretacím vyjadřuje.

Myšlenková roztříštěnost se projevuje v rychlém střídání témat, metod „výzkumu“, ve střídání světadílů, které autorka navštěvuje, ale i v tom, že se neustále odbočuje k věcem, které s teorií umění nesouvisejí. Blábolivost textu podporuje vyprávění příhod, které autorka sama zažila: „Jako příklad uvedu svoji přímou zkušenost s africkými fetišovými soškami (…) Můj počáteční vjem se změnil, když jsem se dozvěděla vnější fakta (…)“ (s. 60); neukázněnost textu zase dodává vyprávění příhod ze života umělců. Vrcholem této směsi autorčina nezakrytě velmi nadšeného prožívání tématu a její velké sečtělosti jsou místa, kde Freelandová vnáší do příhod umělců svůj vlastní komentář: „Tintorettiho dcera Maria Robustiová (1560–1590) pracovala v jeho dílně po boku ostatních. Je dost dobře možné, že je autorkou některých jeho prací, nebo dokonce celých obrazů, bohužel zemřela mladá při porodu (v minulosti byl porod pro ženu vždy riskantní). Středověké umění vytvářeli jak muži, tak ženy (…).“ (s. 114) Příhoda s Tintorettiho dcerou je jistě zajímavá, ale nepřispívá k tématu knihy ani kapitoly, která „se bude věnovat tomu, jakou roli hraje v umění gender a sexualita“ (s. 103). A komentář k porodu je nejen něco, co sem nepatří, nejen něco, co snad víme, ale zejména něco, co je vrcholně trapné a co text ještě více shazuje.

Neuspořádanost, nejasnost v tom, co vlastně chce sdělit, i v tom, komu je celá takřečená studie určena, začíná i končí u nesmírné stylistické rozkolísanosti a neobratnosti: „V této kapitole hodlám osvětlit rozdílnost uměleckých forem a rolí umění v západním světě. Udělám to tak, že vás virtuálně provedu pěti obdobími…“ (s. 35); a u neadekvátnosti vsuvek a komentářů, vedle poznámky o porodech, je tu ještě jedna perlička: „Shermanová, mladá umělkyně nezajímavého vzhledu, začala být známá v 80. letech […]“ (s. 117)

Abychom však byli poctiví, kniha má v tomto ohledu i působivá místa. Ke konci například Freelandová fascinovaně píše o tom, že si můžeme pouštět Bacha na CD, nebo že můžeme sedíce u počítače projít Louvre (zvětšovat pomocí ZOOMu obrazy apod.). Následně se pak dopustí poměrně zajímavé úvahy o tom, jak (by) se na tyto možnosti dívali někteří teoretici, jak to může ovlivnit náš vztah k umění. Bohužel je to zamyšlení krátké a opět trochu upovídané a nedomyšlené. Některé zásadní otázky si autorka na této stránce a půl ani nestihne položit: Ovlivňuje digitalizace hledání významu uměleckých děl? Ovlivňuje digitalizace naše vnímání, umenšuje/prohlubuje digitalizace vliv umění na estetické rozvíjení člověka?

Největší újmou celé práce je pak to, že se tu a tam objeví zajímavé problémy, kterým není věnována pozornost. Jen mimochodem se otevírají otázky vztahu umění a náboženství, krásy a víry, krásy a morálky nebo krásy v umění a krásy přírody. Výzvy těchto témat ale nejsou vyslyšeny.

Kniha je zajímavá pouze ve dvou ohledech. Zaprvé jednotlivosti typu dopis Felixe Medelssohna o tom, že jeho sestra by se neměla věnovat umění, protože je žena, jsou rozhodně zábavné. Zadruhé jako celek je to učebnicová ukázka toho, jak nemá vypadat odborná studie, kterou je možné využít při výuce odborného psaní na vysoké škole. Freelandové text není ani teorií, ani o nich nepojednává, a nepojednává ani o umění jako takovém. Svědčí spíše o tom, že autorka ráda cestuje, ráda studentům na seminářích vypráví zajímavé historky, a ke svému tématu má opravdu citový vztah.


Radim Ošmera


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker