Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2011 - Archiválie (komentář)

Dionýsios Thrax: Techné Grammatiké

Magdalena Bláhová

 12_archivalie_komentar_blahova.pdf

 

Dionýsios Thrax (cca 170–90 př. n. l.), tradičně považovaný za autora nejstarší dochované řecké gramatiky, pocházel pravděpodobně z Alexandrie, kde také působil, byl žákem Aristarcha ze Samothráky (cca 216–144 př. n. l.) a rovněž se zabýval homérskými texty.1 Kolem r. 144 př. n. l. odešel z Alexandrie na Rhodos, kde vyučoval gramatiku.2 Ve svém díle Techné grammatiké3 shrnul poznatky dosažené filozofy i filology v oblasti jazyka za poslední čtyři staletí.

Techné grammatiké se dochovala přibližně v 10 rukopisech z období 10.–18. st. Text je znám díky dvěma starověkým překladům, a to arménskému, který pochází z konce 5. st. a byl rozšířen v patnácti rukopisech ze 14.–17. st., a syrskému, pocházejícímu přibližně ze stejného období, který je dochován ve dvou rukopisech ze 7. a 11. st.

Některé pasáže Techné grammatiké (částečně kapitoly 1, 12 a 20) jsou doloženy na dvou papyrech datovaných z 5. st. n. l. Text je také z velké části dochován ve scholiích.4

Techné grammatiké v té podobě, v jaké se nám dochovala, může být považována za syntézu tradice stoické i alexandrijské.5


Členění a obsah Techné grammatiké

V první části díla (kap. 1–11) autor nejprve definuje gramatiku a podává výčet částí, které gramatika zahrnuje (1. kap.), zcela v souladu s postojem alexandrijských badatelů, kteří kladli důraz na studium literárních textů.6

Rozčlenění gramatiky na šest částí bylo zavedeno v kruzích alexandrijských učenců v období, kdy Dionýsios psal. Stará gramatika (γραμματικὴ παλαιά, grammatiké palaia) se členila na čtyři části. Pro scholiasty však představovala grammatiké palaia dvě po sobě následující období: nejdříve období, kdy se gramatikou rozuměla pouze výuka čtení a psaní (γραμματιστική, grammatistiké), a následně období, kdy se dělila na čtyři části (τὸ πάλαι τέσσαρα μέρη, to palai tessara meré). V helénistickém období zahrnovala novější gramatika (γραμματικὴ νεωτέρα, grammatiké neótera, zvaná též velká) kromě výuky čtení a psaní také vzdělání v literatuře a kritické a estetické nahlížení textu.7 Vliv Techné grammatiké je patrný i v pozdějších gramatikách latiny, např. Donatova gramatika (4. st. n. l.) měla za vzor gramatiku Remmia Palaemona (1.st. n. l.), jehož gramatika je údajně latinskou adaptací Dionýsiovy nauky o osmi částech řeči.8

V 2. kapitole autor vymezuje první z šesti částí gramatiky – čtení, a to čtení nahlas – a v dalších kapitolách rozvádí tuto první část, přičemž pojednává o hláskosloví. Výjimku tvoří 5. kapitola, která narušuje celkový charakter první části Techné grammatiké – kapitola o rapsódii. Od 6. kapitoly ale autor upouští od schématu nastíněného v úvodní pasáži a o částech gramatiky 2, 3, 4 a 6 už není zmínka.9

Za povšimnutí stojí 6. kapitola, která je věnována termínu stoicheion (element). Tím jsou míněny hlásky, které autor většinou identifikuje s písmeny. Celkově je tedy kapitola zaměřena spíše na grafickou stránku než na fonetickou klasifikaci. Rovněž v úvodu kapitoly chybí definice termínu stoicheion, který zavedli stoikové pro označení nejmenšího elementu, u něhož rozlišovali tři aspekty: psaný symbol, to, co je vyslovováno, a název. Podle tradice doložené u Platóna a Aristotela začíná výčet částí věty (logos) právě popisem toho, co je v Techné uvedeno jako stoicheion, a pokračuje popisem slabiky a slova, věty a částí věty, tedy od nejjednoduššího ke složitějšímu (jako je tomu v Techné).10 Chybějící definici a odlišení od termínu gramma podávají scholia: stoicheion je nejmenší nedělitelná část zvuku lidského hlasu a na rozdíl od písmene (gramma) vždy souvisí se zvukem. Má čtyři aspekty: název – element α se nazývá alfa, znak – element α je graficky vyjádřen znakem Α, pozice – element α může být např. v prepozici, hodnota – element α je vokál a může být krátký nebo dlouhý atd.11


V druhé části (kap. 12–20), která je podrobnější a výrazně rozsáhlejší než první, se nachází definice slova a věty, části řeči, resp. slovní druhy, a morfologie. Po definici slova a věty (která v některých edicích představuje samostatnou kapitolu zařazenou po kapitole pojednávající o slově12) je postupně charakterizováno osm částí věty / slovních druhů v kanonickém pořadí: jméno, sloveso, participium, člen, zájmeno, předložka, adverbium, spojka. Nejprve jsou uvedeny flektivní slovní druhy a poté nesklonné. I zde je výčet přerušen, a to kapitolou o konjugaci, která měla být zařazena spíše pod kapitolu pojednávající o slovese (13. kapitola).

Kapitoly mají podobnou strukturu: každá vyjmenovává kategorie náležející danému slovnímu druhu/části věty (u flektivních částí) a poskytuje detailnější rozlišení primárních a odvozených typů, případně další rozčlenění.13


Pokud jde o řazení slovních druhů, bylo v gramatikách vždy jméno na prvním místě. Apollónios Dyskolos i pozdější gramatikové vysvětlují prvenství jména před slovesem tím, že činitel existuje dříve než činnost.14 Byzantští scholiasté uvádějí následující odůvodnění, proč sloveso následuje až za jménem:

Sloveso musí být řazeno až za jméno. Říkáme totiž, že nejdůležitější části řeči jsou jméno a sloveso, protože stejně jako tělo a duše umožňují, aby z nich vše ostatní vznikalo a bylo patrné. Jméno je však přednější, protože je tvořeno podle podstaty, sloveso je až na druhém místě, protože je tvořeno podle činností. Proto tedy musí být za jménem zařazeno sloveso, protože je starší než ostatní části.15

Ve 12. kapitole věnované jménu je dvakrát užito stejného termínu druh (eidos) pro jiný typ dělení. V prvním případě se jedná o jména primární a odvozená a o dělení odvozených jmen z hlediska morfologického (které, jak je patrné, není zcela precizní), v druhém případě jde o dělení sémantické (zakládající se rovněž na nesourodých kritériích). Tento druhý, „dodatečný“, seznam druhů jmen bývá někdy považován za dílo kompilátora.16 Tím se také vysvětluje jinak zcela neobvyklé zařazení kategorie pádu mezi ostatní jmenné kategorie. Pády byly totiž vždy – v řecké i latinské gramatické literatuře – umístěny až na posledním místě.17

Umístění nesklonných slovních druhů – předložky, adverbia a spojky – na konci seznamu částí věty, za flektivními slovními druhy, je doloženo na všech papyrech. Apollónios a gramatikové toto uspořádání vysvětlují přirovnáním opozice formálně pohyblivých (kinésis) a nehybných (akinéta) slovních druhů k opozici životného a neživotného. Jako jméno a sloveso v čele ohebných částí věty představují živost, životnost, tak nesklonné části věty symbolizují nehybnost a neživotnost.18


Komu byla Techné grammatiké adresována?

T. Morganová19 uvádí několik možností, pro koho mohla být Techné napsána:

buď mohla být Techné určena pro ty, kdo jazykem (tj. řecky) nemluvili,

nebo pro ty, kdo řecky mluvili, ale neuměli dosud číst a psát,

nebo pro ty, kdo už v jazyce vzděláni byli, aby se v něm zdokonalili,

nebo pro výuku dětí, aby mohly číst klasické autory (psané klasickou attičtinou).

Živé jazyky se pravděpodobně vyučovaly poslechem. Podle Quintiliana by se latinsky mluvící dítě mělo učit nejprve mluvit řecky, než se začne učit číst a psát v kterémkoli z obou jazyků. Ale kdyby bylo cílem gramatiky usnadnit dětem čtení, bylo by patrně více gramatik homérské iónštiny – což není – než jakýchkoli jiných. Podle Morganové je tedy možné, že příslušníci řecko-římské elity vyučovali morfologii, aby uchovali čistotu attičtiny, která byla narušena jejich soudobým jazykem, a že jejich lingvistické snahy pronikaly mezi nižší společenské třídy, a proto se jejich jazyk vyvíjel pomaleji a do menší míry, než by mohl.20 S tím patrně souvisí i fakt, který uvádí Robins21, totiž že v helénistickém období makedonští panovníci usilovali o helénizaci říše a následnických států, což bylo podnětem pro vznik studia gramatiky a literatury v různých městech, zejména v Alexandrii.


Autentičnost Techné grammatiké a její datování

Již ve starověku se objevily pochybnosti o Dionýsiově autorství i o datování díla. Tyto pochybnosti vyvstaly znovu v 50. letech 20. století, především díky teorii Vincenza Di Benedetta (1958–59, 1973), která nejdříve vzbudila spíše odmítavé reakce (R. Pfeiffer, H. Erbse, G. B. Pecorella ad.).

Většina badatelů dnes shodně uznává za autentický první oddíl Techné grammatiké (tj. definici gramatiky), který byl zkoumán ve vztahu k obsahu zbývajícího textu a rovněž ve vztahu k autentičnosti ostatních oddílů.22


Starověké pochybnosti

Slovník Suda (10.st. n. l.) uvádí, že Dionýsios Thrax napsal gramatiku, Sextus Empiricus (2. st. n. l.) uvádí (v Adversus mathematicos I 57) definici gramatiky z Dionýsiova nedochovaného díla Parangelmata, která se mírně odlišuje od definice v Techné grammatiké. Nejstarší scholiasté se zmiňují o Dionýsiovi Thráckém, který oddělil apelativum od jména a zájmeno řadil ke členu. V Techné je tomu jinak, také definice slovesa je zde jiná než ta, kterou uvádí jakožto Dionýsiovu Apollónios Dyskolos. Scholiasté vyvozují, že se jedná o dva různé autory téhož jména, z nichž jeden Dionýsios Thrax byl žákem Aristarchovým, zatímco druhý Dionýsios Thrax, jemuž se tohoto jména dostalo omylem a který nebyl jinak znám, byl žákem Perovým.23

Argumenty jsou stejné nebo velmi podobné jako argumenty Di Benedetta, který otázku autorství a datace oživil v letech 1958–59.


Argumenty pro a proti autentičnosti Techné: Vicenzo Di Benedetto a další

V Egyptě se dochovaly řecké gramatické texty, τέχναι γραμματικαί (technai grammatikai), gramatické příručky, a gramatické školní texty (psané žáky, často jako diktát učitelů-gramatiků).

Di Benedetto věnoval pozornost papyrům první skupiny (τέχναι γραμματικαί) a na základě zkoumání 16 dokumentů gramatických papyrů, které mu byly v r. 1958 známy, sestavil chronologickou typologii gramatického žánru τέχνη (techné). Jedná se o papyry z období od 1. až do 4. st. n. l.24

V 1. st. se τέχναι liší od Dionýsiovy Techné v zásadních bodech, jako je počet částí řeči.

V 2.–3. st. jsou gramatická pojednání v některých bodech detailnější než Dionýsiova Techné a vykazují podobnosti s prací Apollónia Dyskola a s pozdějšími latinskými gramatiky.

Na konci 3. st. a ve 4. st. jsou τέχναι srovnatelné s Dionýsiovou Techné. A kromě toho podle Di Benedetta není náhodné, že teprve papyry z blízkého období (z 5. st.) poskytují přímé kopie Techné grammatiké a že z téhož období pocházejí první přímá svědectví o Techné.25 Na základě srovnání těchto papyrů s dochovanou Techné dospěl Di Benedetto k datování Techné do 4. st. n. l.


Pro Di Benedetta jsou hlavními argumenty proti autentičnosti nesrovnalosti v následujících bodech (tytéž argumenty uvádí později i Robins, jehož stanovisko v otázce autentičnosti není tak jednoznačné):

    1) člen a zájmeno

    2) ὄνομά a προσηγορία (onoma proségoriá, a s tím související počet částí řeči)

    3) definice slovesa


Di Benedetto26 tvrdí, že Dionýsios Thrax v těchto bodech zastával stanovisko stoiků:

V případě členu a zájmena vychází Di Benedetto27 ze svědectví Apollónia Dyskola, podle něhož údajně nazývá Dionýsios (a Apollodóros) všechna zájmena (tedy nejen demonstrativa) členy ukazovací (ἄρθρα δεικτικά, arthra deiktika). Podle Di Benedetta28 souvisí Apollóniův odkaz na Dionýsiovu a Apollodórovu definici zájmena s definicí všech zájmen u stoiků, kteří členy a zájmena nerozlišovali jakožto dva slovní druhy, ale obojí zahrnovali pod název ἄρθρα (arthra, členy).


V dochované Techné není přítomno stoické rozdělení výrazu νομα (onoma) na dva slovní druhy (proprium a apelativum), ale pojem προσηγορικόν (proségorikon) je zde pouze podtypem jména. Některá scholia (která údajně citují i Apollónia Dyskola) však poskytují komentář vypovídající naopak o tom, že ono stoické rozdělení v Techné přítomno je.29 Tím zároveň dochází k nesrovnalosti v počtu částí řeči – v dochované Techné je výslovně uvedeno osm částí, podle stoického oddělení propria a apelativa by jich však bylo devět. Apollónios Dyskolos zachovává tradiční počet částí řeči, tedy osm. Zavedení jednotného počtu devíti částí bylo připisováno Tryfónovi (1. st. př. n. l.), ale podle Quintiliana jej zavedl již Aristarchos.30


Uvedená definice slovesa, ῥῆμα (réma) se liší od definice citované Apollóniem ([…] sloveso je slovo, které označuje predikát – […] λέξις κατήγορημα σημαίνουσα; definice slovesa v Techné grammatiké zní: ῥῆμά ἐστι λέξις ἄπτωτος, ἐπιδεκτικὴ χρόνων τε καὶ προσώπων καὶ ἀριθμῶν, ἐνέργειαν ἢ πάθος παριστᾶσα – Sloveso je slovo, které nepodléhá pádové flexi, ale vykazuje časy, osoby a čísla a vyjadřuje aktivum a pasivum31). Zastánci autentičnosti (Schmidt, Pfeiffer, Erbse aj.) oponují tím, že obě definice nejsou ve vzájemném rozporu a že mohly být Dionýsiem uvedeny ve dvou dílech – v Techné a v dalším nedochovaném díle – a že rozdíly v definicích jsou celkem nepatrné.32


Mlčení nepřímé tradice – nepřímá tradice se k Techné jakožto dílu Dionýsia Thráckého vyjadřuje až v 5.–6. st. n. l. (Timotheus z Gazy, Ammónios, Priscianus), zatímco Asklépiadés z Myrleie se vyjadřuje k začátku Techné, tj. k definici gramatiky, už v 1. st. př. n. l. Mezi 2./1. st. př. n. l. (doba, ve které Dionýsios Thrax žil) a 5.–6. st. n. l. (Priscianus ad.; srv. výše) žilo mnoho autorů (Apollónios Dyskolos, Héródiános, Sextus Empiricus a Quintilianus), jejichž díla se dochovala, ale tito autoři, kteří by jistě Techné četli, se o ní nezmiňují.33


Mlčení Apollónia – Apollónios Dyskolos se zmiňuje o Dionýsiovi celkem třikrát, ale informace, které poskytuje, jsou v rozporu s tím, co je uvedeno v Techné. O Techné se však jmenovitě nezmiňuje vůbec. Na Tryfóna (1. st. př. n. l.) se odvolává celkem na 52 místech a uvádí názvy jeho pojednání.34 Z toho vyvozuje Di Benedetto35, že Dionýsios byl pro Apollónia gramatikem bez většího významu, zatímco Tryfón představoval v oblasti gramatiky velkou autoritu.


A. Wouters se zabýval gramatickými papyry z Oxyrhynchu a přehodnotil Di Benedettovu chronologickou typologii. Zkoumal celkem 23 τέχναι (technai; z toho dvě jsou přímé kopie Techné grammatiké) z období 1.–5./6. st. n. l. – tj. papyry známé Di Benedettovi do r. 1958, 6 nových τέχναι z období 1.–3. st. a jiné do té doby publikované papyry.36 Mezi šesti novými papyry není žádná přesná kopie Techné.

Zkoumání těchto nově nalezených šesti papyrů zpochybnilo podle Wouterse37 závěry Di Benedetta a poskytlo nový pohled na staré gramatické příručky.

Šest papyrů τέχναι má podobnou základní strukturu, ale velmi různý rozsah a obsah.


A. Wouters38 zdůrazňuje, že ve starověku stavěli gramatikové svou výuku na intuitivní znalosti gramatiky, na své vlastní znalosti jazyka a čtení řecké literatury a na studiu dřívějších gramatiků. Výsledek tedy závisel na jejich nadání a schopnostech a podle toho se také jednotlivé τέχναι od sebe lišily. Gramatikové si také různé gramatické prvky vybírali od známých gramatiků, kteří v oboru představovali autoritu, a kombinovali je (což se týká i takových otázek, jako je např. počet částí řeči).

V souvislosti s otázkou autentičnosti Techné podotýká Wouters,39 že

    1) gramatika jako věda již v 1. st. n. l. byla do jisté míry systematizována, což by mohlo vysvětlovat dochování a rozšíření Techné,

    2) musela existovat jakási vzorová Techné už v 1. st. n. l. a možná i dříve; některé papyry z 1. a 2. st. n. l. vykazují nápadné podobnosti s Techné v §§ 6–20;

    3) papyrová dokumentace nenasvědčuje Di Benedettovu datování Techné do 3./4. st. n. l.,

    4) jádro Techné muselo prodělat změny během období od vzniku až po kopie prvních středověkých rukopisů.40


Poslednímu uvedenému bodu se blíží i Robinsovo41 vysvětlení nesrovnalostí jakožto změn, k nimž docházelo postupně v průběhu let: v době, kdy neexistovala autorská práva v dnešním smyslu a kdy každá kopie byla pořizována jednorázově, bylo nutné učebnice znovu vydávat a upravovat podle aktuálních požadavků, přičemž další verze standardní učebnice mohly měnit formu a obsah, aniž by ztrácely kontinuitu s původní verzí.

Kromě toho, jak zdůrazňuje Robins,42 mezi filozofickým přístupem stoiků ke gramatice a způsobem vyučování jazyka a literatury v alexandrijské škole nemohl být příliš ostrý předěl a oba přístupy se musely do určité míry prolínat. Není tedy správné hledat odlišnosti a nesrovnalosti na základě oddělení obou filologických (a zčásti filozofických) přístupů.


Otázka autentičnosti díla dosud není uzavřena, nicméně většina badatelů se na základě zkoumání celé řady nově nalezených papyrů z Oxyrhynchu přiklání ke zpochybnění autorství i tradiční datace okolo r. 100 př. n. l. a předpokládá, že Techné grammatiké je mladšího data (1.–4. st. n. l.). Za autentický uznává shodně většina badatelů pouze první oddíl Techné, tj. definici gramatiky.

Kromě Vincenza Di Benedetta se k teorii o neautentičnosti Techné grammatiké přiklonili např. P. Maas, P. M. Frazer, J. Pinborg, E. Siebenborn, D. Fehling, M. Saraiva Barreto, K. Hülser a J. Lallot.


Příspěvek vychází v rámci Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty (výzkumný záměr CMTF UP v Olomouci, MSM 6198959202).



Poznámky:


1 Srv. A. Kemp, „The Tekhné Grammatiké of Dionysius Thrax, Translated into English“, Historiographia linguistica 13, 1986, s. 343–363, zvl. s. 345; J. Lallot (ed.), La Grammaire de Denys le Thrace, Paris 1989, zvl. s. 19.

2 Srv. J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 19.

3 Při překladu řeckého textu vycházíme převážně z Lallotova vydání z r. 1989, které je téměř shodné s vydáním G. Uhliga (Grammatici Graeci I,1, Lipsiae 1883), s nímž text srovnáváme. Jean Lallot, který použil Uhligovo vydání, vyznačuje místa, o kterých se domnívá, že jsou pozdní dodatky, a rovněž místa považovaná Uhligem za chybné čtení (srv. J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 12–13). Přihlížíme rovněž k francouzskému překladu a komentáři J. Lallota, k anglickému překladu A. Kempa a k německému překladu W. Kürschnera (W. Kürschner, „Die Lehre des Grammatikers Dionysios (Dionysios Thrax, Techne grammatike – Deutsch)“, in: P. Swiggers – A. Wouters (eds.), Ancient Grammar: Content and Context, Leuven – Paris 1996 s. 177–215). Materiál ke komentáři čerpáme mj. ze scholií v Bekkerově vydání (Anecdota Graeca vol. II, vyd. I. Bekker, Berlin 1816); scholia zahrnují komentáře byzantských scholiastů (Choiroboskos, Héliodóros, Melampús, Diomédés, Stefanos ad.) z období 6.–15. st. Techné byla vytištěna v následujících edicích: edice Fabriciova z r. 1715, edice Bekkerova z r. 1816, edice Uhligova z r. 1883, edice Pecorellova z r. 1962 a edice Lallotova z r. 1989.

4 Srv. J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 13–14.

5 Srv. A. Kemp, „The Tekhné Grammatiké of Dionysius Thrax“, s. 346.

6 Srv. A. Kemp, „The Tekhné Grammatiké of Dionysius Thrax“, s. 343.

7 Srv. R. H. Robins, „The Initial Section of the Techne Grammatike“, in: P. Swiggers, A. Wouters (eds.), Ancient Grammar: Content and Context, Leuven – Paris 1996, s. 3–15, zvl. s. 11 a 14.

8 Srv. A. Luhtala, „On Definitions in Ancient Grammar“, in: P. Swiggers, A. Wouters (eds.), Grammatical Theory and Philosophy of Language in Antiquity, Leuven – Paris 2002, s. 257–285, zvl. s. 257–8.

9 Srv. A. Kemp, „The Tekhné Grammatiké of Dionysius Thrax“, s. 343–344; J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 16.

10 Srv. J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 95; A. Kemp, „The Tekhné Grammatiké of Dionysius Thrax“, s. 345.

11 Srv. Anecdota Graeca vol. II (vyd. I. Bekker), s. 770–819; J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 96.

12 Viz např. Bekkerova edice.

13 Srv. J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 17.

14 Srv. J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 127.

15 Ἀναγκαίως μετὰ τὸ ὄνομα τὸ ῥῆμα τέτακται. εἰρήκαμεν γὰρ ὅτι τὰ κυριώτατα τῶν μερῶν τοῦ λόγου τό τε ὄνομα καὶ τὸ ῥῆμα ἐστιν, ἐπειδὴ ταῦτα ὥσπερ σῶμα καὶ ψυχὴ ὄντα ποιεῖ τὰ ἄλλα ἐξ αὐτῶν προϊέναι καὶ φαίνεσθαι. καὶ τὸ μὲν ὄνομα πρεσβεύει, ὅτι κατὰ οὐσίας τίθεται· τὸ δὲ ῥῆμα δευτερεύει, ὅτι κατὰ πραγμάτων. ἀναγκαίως τοίνυν μετὰ τὸ ὄνομα τὸ ῥῆμα τέτακται, καθὸ πρεσβεύει τῶν ἄλλων μερῶν. (Bekker, s. 881).

16 Srv. J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 148; V. Di Benedetto, „Dionisio Trace e la Techne a lui attribuita“, Annali della Scuola Normale superiore di Pisa. Serie 2, 27, s. 169–210, et 28, s. 87–118 (1958/9), viz zvl. s. 100 (1959).

17 Srv. J. Lundon, S. Matthasios, „Nominal accidents by question and answer: two fragments of a Techne grammatike, one new“, ZPE 154, 2005, s. 97–116, zvl. s. 112.

18 Srv. J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 209.

19 T. Morgan, „Dionysius Thrax and the Educational Uses of Grammar“, in: V. Law, I. Sluiter (eds.), Dionysius Thrax and the Techne Grammatike, Münster 1998, s. 73–94, zvl. s. 78–81.

20 Srv. T. Morgan, tamtéž, s. 81.

21 R. H. Robins, „The Authenticity of the Techne: The status quaestionis“, in: V. Law, I. Sluiter (eds.), Dionysius Thrax and the Techne grammatike, Münster 1995, s. 13–26, na s. 14.

22 Srv. R. H. Robins, „The Initial Section of the Techne Grammatike“, s. 3.

23 Srv. J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 20–21; R. H. Robins, „The Authenticity of the Techne“, s.17.

24 Srv. A. Wouters, „The Grammatical Papyri and the Techne grammatike of Dionysius Thrax“, in: V. Law, I. Sluiter (eds.), Dionysius Thrax and the Techne Grammatike, Münster 1998, s. 95–109, zvl. s. 95–96.

25 Srv. A. Wouters, tamtéž, s. 96.

26 V. Di Benedetto, „At the Origins of Greek Grammar“, Glotta 68, 1990, s. 19–39, na s. 27.

27 Tamtéž, s. 20–21, s. 23–26.

28 Tamtéž, s. 21; a podle R. H. Robinse, „The Authenticity of the Techne“, s. 17.

29 Srv. V. Di Benedetto, tamtéž, s. 27.

30 Srv. R. H. Robins, „The Authenticity of the Techne“, s. 17.

31 V. Di Benedetto, „At the Origins of Greek Grammar“, s. 27–28; R. H. Robins, „The Authenticity of the Techne“, s.16.

32 Srv. R. Pfeiffer, History of Classical Scholarship from the Beginnings to the End of the Hellenistic Age, Oxford 1968, s. 271; V. Di Benedetto, „At the Origins of Greek Grammar“, s. 27–28; R. H. Robins, „The Authenticity of the Techne“, s. 18; J. Lallot, La Grammaire de Denys le Thrace, s. 23.

33 Srv. V. Di Benedetto, At the Origins of Greek Grammar, s. 31.

34 Srv. V. Di Benedetto, tamtéž, s. 31; R. H. Robins, „The Authenticity of the Techne“, s. 16.

35 V. Di Bendetto, tamtéž, s. 31–32.

36 Srv. A. Wouters, „The Grammatical Papyri and the Techne grammatike of Dionysius Thrax“, s. 97.

37 Tamtéž, s. 97.

38 Tamtéž, s. 98.

39 Tamtéž, s. 98.

40 Tamtéž, s. 99.

41 Srv. R. H. Robins, „The Authenticity of the Techne“, s. 19–20.

42 Tamtéž, s. 19.

 


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker