Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2011 - Recenze

Po proudu k domovu

Radek Štěpánek: Soudný potok.

Brno, Masarykova univerzita 2010.

 08_recenze.pdf

 

Radek Štěpánek: Soudný potok

 

Není neznámou, že pro ryby jsou vodní hlubiny přirozeným útočištěm před dotěrnou nenechavostí okolního světa, avšak básník, zpěvák, student, ale i náruživý rybář Radek Štěpánek se z těch literárních nebojácně vynořil svou prvotinou Soudný potok, která mu vyšla jako 7. svazek edice Srdeční výdej.)

Téměř všechny debutové texty jsou tak trochu podobné rybám, které svým kluzkým tělem nedovolují pevné sevření a nutí prsty, aby se slepě přizpůsobovaly jejich zmítání. To však není případ Radka Štěpánka – básník s jasně prosvítajícím poselstvím nám svou poezií neochvějně naznačuje, kde se ještě dotýkáme pevné země, a kam tedy smíme zabořit pomyslný kůl interpretačního mapování, a kde se již za vzniku rozsáhlých mělčin země stýká s vodou a recenzent má nechat své myšlenky postupně utichat. Pravda, děje se tak na počátku sbírky s jakýmsi afektovaným gestem, které nepostrádá vycizelovaný patos jakési pseudomodlitby („Bože dej mi prosím zrak a  slovo / jako prameni rybu / která mu dá poznat moře“) a ostře kontrastuje se zbývajícím, notně civilnějším rázem Štěpánkovy poezie, . přesto Přesto je to právě toto gesto, jež ve čtenáři zanechá dojem, že se najednou ocitl nikoliv v bobtnajícím chaosu hodnotové, obsahové či tvarové neuspořádanosti mladého básníka, nýbrž má už co do činění s   úrodou ztišení, vnitřního usebrání a smíření, byť na jeho věk trpce chutnající a předčasně sklizenou.

Štěpánek básník však naštěstí ve svých verších nijak neproklamuje povýšenou vědoucnost a nemá ani potřebu stylizovat se do role mlčenlivého mudrce, jehož poetická udice zachytává a vytahuje na světlo světa nové pravdy. Způsob jeho nakládání se světem a s realitou se mnohem spíše podobá tichému pozorování trpělivého rybáře, před jehož zrakem nevznikají tvary či pravdy nové, nýbrž tvary skryté se vylupují ze svého pozadí: „Údery na ticho / nacházení tvaru / v   krajinách dávno / stvořených“. Štěpánkovy „údery na ticho“ jsou tak vyjádřením specifického hledání a nacházení, které se děje a vykonává v pohroužení do mlčenlivého dění přírody, v níž zdánlivá nekonečnost čekání přestává existovat v okamžiku, kdy se „ticho“ mění v „úder“, kdy se plynutí stává obrazem či tvarem: „Proti pohaslé obloze / pták srůstá / s větví třešně“.

Štěpánkova sbírka však není pouhým katalogem obrazů, které oscilují mezi syrovými záznamy skutečnosti a plnokrevným tvarem, jenž udeří. Štěpánek rovněž ohmatává horizont rozevírající se za jednotlivostmi a snaží se postihnout obecnější zákonitosti fungování veškerenstva. Počíná si přitom stejně nevšedně jako dítě: „Zurčící voda / a věčně omílané kamení / Jedno bez druhého / bylo by tichem / Jedno s   druhým / je pramenem řeky“. Ačkoliv je tedy pro básníka příroda základním stavebním kamenem, něčím přirozeně tušeným a nenásilně vnímaným, znamená pro něj mimo jiné i pomyslný odrazový můstek či místo, z něhož pramení celá myšlenková síť jeho reflexí. A tak se tu nesetkáváme pouze s otázkami nad tím, co se skrývá za jevy pro nás zdánlivě všedními, ale do básní často vpadá i osobněji laděný zákmit: „Nikdo z   nás tady nezbude / ale ještě dlouho potom / každé jaro v   slunci zaprší / léta se zaplatí zlatem / a   včely budou tkát ticho“.

Nejpřesvědčivější jsou ovšem ty básně, v nichž se Štěpánek vzdává přísně objektivního stanoviska nestranného pozorovatele okolní krajiny a vpouští nás jakoby mimochodem do dveří svých vlastních pocitů. Toto „mimochodem“ značí určitou naivní bezděčnost a spontánnost emocí, které se do jednotlivých básní vkrádají stejně náhodně, jako se do básníkova zorného úhlu dostávají jednotlivé obrazy přírody: „Na stéble trávy / se milují tiplice / tak tiše / a já se radši nedívám / abych jim nezáviděl“. V této poloze se Štěpánek zdá být nejen přesvědčivým, jak bylo již zmíněno, ale také tímto přiznává jakousi sobě vlastní chlapeckou nevinnost: „Přihlížím tomu / jak se kotě snaží / zabít svou první myš / komu mám pomoci?“ Tato všudypřítomná nevinnost není sice tolik očividná či lépe řečeno ostentativní, jako tomu bylo kdysi v prvotině generačně blízkého Jiřího Wolkera, přesto ale na nás z jednotlivých veršů dýchá, a vnímavější čtenář se tak neubrání pocitu, že se znovu ocitnul v bezprostřední blízkosti dříve odcizeného, nyní důvěrně známého světa, který stále ještě obývá prvotní, neoprýskaná a nehraná něžnost.

Štěpánkova příroda se nám tedy v konečném důsledku jeví jako prožitá, procítěná a v některých momentech snad i čerstvě rozmačkaná a jemně rozemletá bezprostřední dětskou apoteózou svého okolí: „Zase tak radostně / jako když dítě / běhá v   květech / Pošlape všechny / Políbí každý / To chci! Mami / To chci!“ Navzdory všeobjímající radosti a přirozenému nacházení kořenů všeho živého i žitého se však i tady setkáváme s celou škálou dalších emocionálních odstínů. Máme zde například ambivalentní prožitek melancholie, v němž pachuť graduje až do nesnesitelných tónin blažené trpnosti: „Sám se svým ohněm / a zurčením vody / zhasínám světlo / Než pustím můry ven / každé dám jméno“. A příroda je v paralelách přítomná i tehdy, když se básník pokouší vyjádřit svůj pocit osamělosti a zranitelnosti: „Tak hladový / jako červená srpnová země / volám ženu a přijde déšť / Jen steče a roztrhne mě / další jizvou / dalším úsměvem“.

Mohlo by se nyní zdát, že Štěpánek je básníkem smíření či tklivě něžného pozorování zvolna ubíhající řeky a mikrosvěta okolní krajiny. Jenže to je pouze jedna stránka jeho poezie, poukazující na neochvějnou determinaci či alespoň inspiraci rutinou v tichu čekajícího rybáře. V básních a verších, kde intuitivně neslyšíme bublání či šumění řeky, jsme totiž najednou svědky podivných, často až děsivě ponurých obrazů: „Podzim má paví oči / a ústa od krve / ještě je dávno den / ale netopýři už vylétli / hladit slunce k smrti / bledé mezi komíny“. Tato expresivní poetika je většinou spojena s pozorováním oblohy. A tak zatímco země, rybník, řeka či ryby a spolu s tím vše pozemské jsou pro básníka symbolem ukotvení, jistoty a proteplené blízkosti, pohled nahoru pro něj vždy znamená určitý závan chaosu a zamlčovaného tajemství. Není tedy divu, když v   „unavených očích oblohy“ pomalu zasychají „prasklé žilky“, když z ničeho nic najednou uslyšíme křik „ochraptělého ptáka“ nebo jsme přítomni situaci, kdy „Ptáci létají vzduchem / jak cáry igelitu / slunce se neleskne v   dešti“. Expresivní neutěšenost některých Štěpánkových básní či veršů je však místy ještě umocněna napětím, které v kontrastu s beznadějností nebeských výjevů vytváří právě ty výrazy, které se nacházejí na opačném konci náladového spektra. Vzniká tak vlastně zvláštní rytmizovaná letargie, vyvolaná pravidelným střídáním strachu a radosti z právě viděného: „A znovu mluvili jsme o zimě / Když v chuchvalcích / sníh do ulic padá / s takovou něžností / V   těch chvílích / zvedám hlavu / mezi vločky / Tam někde člověk snad / mohl by se ztratit“. Nebo: „Teď prvně cikády mlčí / a rozpukaná ústa země / už žízní nepolknou / ani kapku // Všechno má radost / z větru a deště / Nahlas o tom mluví / jen racci“. V   jiných verších je však patrná snaha vracející se motiv ptáků a nekontrolovatelné závratě z prožitku nekonečna a nejistoty nějakým způsobem překonat. Když už ne doopravdy a navždy, tak alespoň dočasně a iluzivně: „padesát ukřičených krků / v klínu / přibitých hřeby slunce / k mrakům // a jejich stíny / po strništích němé / přijímají mezi sebe / i můj stín..

Vraťme se ovšem ještě k vodě. Ta Štěpánkova není jen říční, potoční, rybniční nebo dešťová. V dalším oddílu své sbírky nás rovněž provází po čarách mořského přílivu a nutí nás zakusit její chuť, zvuk i obrazivě čarovnou moc: „slunce je bodlo svými ostruhami / a ryby rozevřely místo ploutví / vějíře motýlích křídel“. Zároveň, počínaje tímto oddílem, se nám v některých básních opatrně zračí a vyjevují konkrétní reálie a voda již není pouze bezejmenná. Poslední oddíl, nostalgicky nazvaný „Spálený čas“, nás pak jen utvrzuje v tom, že Štěpánek není z těch básníků, kteří se jako zmatení ptáci pohybují v kruzích odnikud nikam, jelikož neví, odkud vzlétli. Dokládají to četné názvy jednotlivých řek, rybníků, měst, či dokonce rychlíku. Ani čas není povětšinou bezčasím. Ve „Spáleném čase“ tak paradoxně krystalizuje čas znovu a spolu s ním vyvstává z tohoto popela i cosi podstatného. Pro čtenáře jsou to možná jen záblesky konkrétních míst, ale pro Štěpánka je to domov znovu nalezený. Právě tady teče „jarní řeka“, která je „tak silná aby odnesla / vše špatné / a tak dobrá / aby sama rychle odtekla“, právě zde a nikde jinde „tiskne se Soudný potok do polí“ a pouze doma na něj čeká „tátova věčnost“ v podobě dvou zasazených stromů nebo důvěrně známý vítr, jenž přináší vůni „všech ohňů / kterými plane svět“. Pravda, na několika místech se Štěpánek neubrání sentimentu a s poněkud útlocitným a rozněžnělým zápalem nám podává například obraz své stárnoucí matky: „myslím na tvé ruce / maminko / když vidím ty bílé příze // na to jak v   křesle / usínáš při pletení / podobna pavoučku / ztuhlému na žlutém listě“. Budiž mu však toto menší zakolísání v jinak velmi solidním entrée odpuštěno.

Konečný ortel byl tedy vyřčen – prvotina Radka Štěpánka v celkovém dojmu zurčí stejně harmonicky jako splavná řeka. Jsou v ní jak množství drobných a úhledných oblázků, tak místa, v nichž se soustředí velké a chutné ryby. Ani při podrobnějším průzkumu řeky to nikde zásadně nedrhne, a tak nezbývá než si po této občerstvující básnické žni přát, aby i příště nalezl „náš básník“ cestu domů a neuvízl v pomyslném kosmopolitním rybníku jen proto, že se tam už od dob májovců a lumírovců postupně stěhují všechny ryby. Někdo nám ten náš rybník, sad, pole i domov, byť bez zbytečného patosu, opěvovat přece musí…

 

Eliška Hufová


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker