Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2011 - Recenze

Problémy s českým expresionismem

Hana Kučerová: Základní problémy vývoje českého expresionismu.

Ústí nad Orlicí, Oftis 2011.

 08_recenze.pdf

 

Hana Kučerová: Základní problémy vývoje českého expresionismuOživený zájem o avantgardní umění, kterého jsme v současnosti svědky, přináší řadu pozoruhodných podnětů v podobě knižních monografií, sborníků, studií, odborných konferencí, ale i edičních nebo překladatelských počinů. Zvláštní zmínku si pak zaslouží působení Centra výzkumu české umělecké avantgardy, založeného na agilní spolupráci bohemistických pracovišť na FF UK v Praze a FF JU v Českých Budějovicích. Nicméně některé plody, které jsou výsledkem této spolupráce, možná vzbuzují rozpaky. To je případ publikace Veroniky Broučkové Srdce a smrt (Praha, Akropolis 2009), věnované českému expresionismu a Literární skupině. Recenze Petra Krále „Obtížné vyjadřování, nesnadné redigování“ (Tvar 7/2010, s. 23) si všimla hlavně některých dosti zásadních stylistických prohřešků autorčiných i problémů s ediční přípravou připojené antologie. V podobném duchu pokračuje také posudek Jiřího Rambouska, jenž hovoří přímo o nevyužité šanci, třebaže připouští, že publikace obsahuje i některá cenná zjištění (viz Česká literatura 2/2011, s. 274–278).

Obě recenze opírají své kritické stanovisko o množství jasně čitelných argumentů, citátů a příkladů, a proto v nich lze jen těžko hledat zlý úmysl. Ostatně práce Veroniky Broučkové má skutečně svou hodnotu – ocenit je nutno zejména snahu pojednat expresionismus jako určitý „obraz doby“, či lépe řečeno jako dobový diskurz. Snad vedle volné inspirace Diltheyem, k níž se autorka v úvodu přiznává, je možno vycítit také vliv nového historismu, což by v českém literárněvědném kontextu znamenalo značně inovativní přístup. Ale ať tak či onak, text Veroniky Broučkové je především dokladem obtížnosti a složitosti předmětu. Český expresionismus je zkrátka téma zapeklité, zašmodrchané různými polemikami a spory, zneuznávané a pojednou zase objevované, ideologicky zamlčované i povrchně módní. (Vzpomeňme v této souvislosti tezi Ingeborg Fialové­-Fürstové o epigonském charakteru českého expresionismu a následné polemické reakce [k tomu viz Joanna Goszczyńska „Expresionismus v české literatuře na začátku 20. století“, Česká literatura 1/2004, s. 82–89] nebo osobité pojetí expresionismu u Jindřicha Chalupeckého.)

Kniha Hany Kučerové Základní problémy vývoje českého expresionismu vstupuje – více než čtyřicet let od svého vzniku – do tohoto živého pohybu, což může zajímavě ovlivnit způsoby její recepce, ať už čtenářské nebo odborně kritické. V závěrečné ediční poznámce čteme (viz s. 291): „Studie vznikla v 60. letech minulého století v Ústavu pro českou literaturu ČSAV a roku 1967 byla obhájena jako kandidátská disertace. Byla připravována do tisku, ale tragické události následujících let její publikaci znemožnily. Přesto se lze domnívat, že současné vydání má smysl; jednak pro doplnění činnosti pracovníků Ústavu v tehdejší době, ale hlavně proto, že úvaha obsahuje některá zajímavá fakta i postřehy, které mohou být užitečné, i když pochopitelně další bádání na tématu se ve studii neodráží.“ Pomineme-li drobný anakolut v posledním souvětí, jsou zde ve zkratce zřetelně objasněny dobové okolnosti vzniku textu.

Kniha je rozdělena do tří částí. V první části se autorka zaměřuje na vývojové souvislosti expresionismu, na zachycení jeho základních konstitutivních rysů, ideových zdrojů i uměleckých inspirací. Druhá část představuje soubor monograficky zaměřených kapitol o jednotlivých uměleckých představitelích expresionismu (počínaje Čestmírem Jeřábkem a konče Egonem Hostovských či Janem Weissem). Třetí část je potom rozborem díla jediného autora – Lva Blatného, který je v knize opakovaně traktován jako umělec pro český expresionismus nejpříznačnější.

V úvodu autorka načrtává svou představu 20. století jako jednotné i rozporné epochy, „která představuje v průsečíku literárních i mimoliterárních vlivů novou kvalitu, jejíž prvky však vyrůstaly jako jednotlivosti či méně zřetelná tendence již uvnitř uměleckého vývoje 19. století“ (s. 7). V souvislosti s uměním 20. století hovoří autorka o nových tendencích v kultuře, tato „novost“ je však zároveň vnímána jako součást vývojového kontinua, nikoli jako „vyhřeznutí“, trhlina či přetržení vývojového řetězce. Kontinuita má býti chápána dialekticky, avšak sama dialektika kontinuity a diskontinuity zde poněkud pokulhává; v představě nepřetržitosti je inovační potenciál umění vždy tak trochu brán cum grano salis. Sympatické je, že literatura je v knize pojímána jako sféra otevřená pronikání tzv. mimoliterárních faktorů (politických, společenských aj.), ale že je jí současně přiznán autonomní pohyb, její imanence. Ovšem toto otevření literatury sociálním fenoménům na jedné straně a uznání její imanentní síly na straně druhé zůstává často domyšleno pouze na úroveň představy literatury jako „průsečíku“ rozmanitých (tj. literárních i mimoliterárních) vlivů (například na s. 9). Vedle modelu vývojového kontinua a literatury jako průsečíku je třeba zmínit ještě jeden aspekt autorčina metodologického přístupu: literatura je vnímána jako určitý vztah ke skutečnosti, méně už jako skutečnost sama či skutečnost takříkajíc ontologicky jiného řádu (tj. jako fikce). Je to pochopitelné a dobově podmíněné. Dnes je literatura teoreticky uchopována s přihlédnutím ke specifickému ontologickému statusu – do popředí je vysunuta kategorie fikčnosti. V době, kdy Hana Kučerová psala svou práci, byla základní vztahovou kategorií „skutečnost“, nikoli „fikce“.

Druhá část se zaměřuje na protagonisty expresionistického hnutí. Výklad je rozvrstven do dvou periodizačních vln. První vlnu zastupují Lev Blatný (jemuž je, jak bylo řečeno, věnována závěrečná kapitola), Čestmír Jeřábek, Bartoš Vlček, Miloslav Nohejl. Druhou vlnu tvoří autoři mladší – Vladimír Raffael, Egon Hostovský a Jan Weiss. Jmenovaní tvůrci jsou zde uváděni jako tvůrčí typy expresionismu. Řečená typologizace sice pomáhá pojednávaný materiál přehledně členit, zároveň však představuje zdroj několika úskalí. Pokusme se na ta nejviditelnější upozornit. Součástí výkladu je explicitní hodnocení děl jednotlivých spisovatelů – dochází k „vyklonění“ z diskurzu literárněvědného do diskurzu literárněkritického. Snad nejvíce to odnáší Čestmír Jeřábek. Ne že by se nedalo s autorčinými hodnoceními tu a tam souhlasit, potíž je však v tom, že nevyrůstají z analýzy konkrétních textů, nýbrž této analýze naopak předcházejí; tím vytvářejí apriorní hodnotící rámec, do něhož je dílo „nasouváno“. Jako čtenáři zůstáváme odkázáni na nezvratná tvrzení typu: „Schází mu [Č. Jeřábkovi] kritický přístup k podstatě skutečnosti [?] i konkrétní odraz doby [sic!] […]“ (s. 95). Předtím se dokonce autorka neubrání mistrování (viz druhý odstavec citátu, příslušná slovní spojení zvýrazňujeme tučným typem písma): „Jeho [Jeřábkovo] expresionistické stanovisko není dost vyhraněné, příběh není dostatečně abstrahován, svádí ke srovnání s realitou, v němž nutně [?] prohrává. / Básník expresionista by měl docílit toho, aby paralela se skutečností zůstala v ryze myšlenkové oblasti, aby abstraktní situace byla modelem, nikoli obrazem. Pak ovšem páteří díla musí být nosná, hluboká a hlavně pravdivá [?] myšlenka, která se nepříčí logice reality [?]; s ní dílo stojí a padá.“ (s. 94) I když je zřejmé, že Haně Kučerové jde v podstatě o to, postihnout principy expresionistického modelu tvorby a ukázat, v čem tomuto modelu – podle badatelčina mínění – zůstal Jeřábek dlužen, zvolené řešení je přinejmenším stylisticky neobratné. A jistě by stálo za to, prohloubit svá zjištění detailnější analýzou bez „literárněkritické strakatiny“. Analýza je totiž často jaksi povšechná, citace textů zpravidla chybí. K zaznamenaným stylistickým neobratnostem či míšení diskurzů je nutno připočítat jistou ideologizující apriornost v užívání některých pojmů, jako je tomu u pojmu „idealismus“ – to když Kučerová srovnává Jeřábkovy Předzvěsti s Čapkovými Trapnými povídkami (opět zvýrazněno tučně): „[…] Jeřábek nad Čapkem vyniká zásadnějším odporem, přímočařejším řešením a přes idealistické východisko ‚generačně‘ revolučnější koncepcí.“ (s. 98) Tu patrně prosvítá, abychom tak řekli, řeč doby, dobový diskurz, jemuž Kučerové text na daném místě podlehl. Některé formulace či některá slovní spojení se pohybují na hranici srozumitelnosti. Jak například chápat větu (znovu o Jeřábkových Předzvěstech): „Přínos knihy je pouze částečný.“ Poté autorka sice uvádí, v čem vidí slabiny titulu, avšak co znamená „přínos“? A co znamená „částečný“? Má se na mysli přínos vývojový? A to by znamenalo co? Místo knihy v teleologické konstrukci, která degraduje dílo na ozubené kolečko obřího mechanismu? Nebo co znamená, když se řekne, že Bartoš Vlček má „subjektivistický talent“? (s. 104) Objevují se rovněž trivializující frazeologismy: „Blatného povídky neobjevují Ameriku […]“ (s. 200) A podobně.

Frekventovaným výrazem je přívlastek „příznačný“. Nikoli příznakový, což by mohlo signalizovat systémový přístup. Příznačnost je tu dvojího stupně: příznačnost v rámci expresionismu (příznačná témata, motivy, schémata atd.) a příznačnost historicko-společenská (viz shora zjištěné chápání literatury jako průsečíku literárních pohybů a „externích“ vlivů). To je chápání literatury jako symptomu historické chvíle, kterou s autorkou sledujeme (doby po první světové válce). Samozřejmě, že historicko-sociologickou perspektivu nelze pominout, a její přítomnost můžeme opravdu považovat za klad práce, nicméně se zdá, jako by občas přece jen odsouvala do pozadí onu sílu imanence a zapomínala na estetické „zákonitosti“ literárního procesu. Některé motivy či schémata jsou zkrátka více součástí dobové literární řeči, než odrazem mimoliterární skutečnosti. – Jako jistý problém přinejmenším čtenářský lze v této souvislosti vnímat fakt, že ačkoli se v knize často hovoří o expresionistické metodě, nic určitého ani soustavného se o ní vlastně nedozvíme; dílčí charakteristiky a aspekty expresionistické metody jsou rozptýleny v textu a formulovány příležitostně, ad hoc při hodnocení nebo analyzování konkrétních děl. Nikdy není exemplifikována pomocí citátů a rozborů vlastních textů. Sama analýza se totiž soustřeďuje zvláště na syžet prozaických děl, patrné je to zvláště v podkapitole věnované Egonu Hostovskému, a méně bere v potaz prvky formální, resp. strukturní.

Výkladové či interpretační strategie se zpočátku nijak nemění ani v závěrečné části věnované Lvu Blatnému. Literatura – tzn. Blatného prózy a dramata – je tu snad ještě zřetelněji pojímána jako příznak nebo odraz vnější historicko-společenské dynamiky. Takto je například charakterizováno Blatného drama Tři (z r. 1920): „Společenské rozpory převratné doby se v něm přenášejí do intimních vztahů mezi lidmi. Zdánlivě komorní drama má však širší obsah; v duchu expresionismu autor vnější konflikt přesunuje do nitra jednajících postav. Přesto je hra objektivním dokumentem doby, kdy se hroutí staré a vznikají nové životní a lidské hodnoty.“ (s. 185) (Mimochodem druhá část druhé věty [za středníkem] opakuje jinými slovy to, co bylo vyjádřeno větou předchozí.) O dalším Blatného dramatu Vystěhovalci (z r. 1924) se zase dočítáme: „V jinotajném obraze vystěhovalectví je zobrazena složitá poválečná a popřevratová situace.“ (s. 192) Znovu je třeba opakovat: nejde o to, popřít dobové souvislosti, z nichž daný text čerpá a jež umělecky reflektuje. Avšak jako problém můžeme spatřovat to, že nenásleduje analýza uměleckých prostředků, postupů a metod, že – zjednodušeně řečeno – sociologično zůstává preferováno před estetičnem.

V následujících pasážích o pozdější tvorbě Lva Blatného se ovšem situace přece jen mění ve prospěch soustředěnější a soustředěné literárněvědné analýzy uměleckých textů. To se týká především podkapitoly „Pohádka a skutečnost v expresionistické interpretaci“, ale i dalších podkapitol. Zde už se Hana Kučerová méně zabývá obecnými vývojovými souvislostmi a více si všímá jejich zkoumání na základě podrobného rozboru. Větší počet takových „příčných“ průhledů by patrně zpevnil a zhustil myšlenková a argumentační „vlákna“ textu.

Všechny výtky uvedené na adresu knihy Hany Kučerové nechtějí nikterak oslabit její hodnotu; jsou výtkami tak trochu (a záměrně) ahistorickými – je totiž nesporné, že text více než čtyři desetiletí starý si i nadále uchovává především čtenářskou přitažlivost. A právě k jeho největším kladům z hlediska čtenářské recepce náleží suverénní držení obsáhlého materiálu v pevném zorném úhlu. Cítíme v něm chuť a energii bezmála vypravěčskou.

 

Roman Kanda


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker