Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2011 - Recenze

Mezi městem a venkovem, cestou za životem

Miroslav Boček: Některé mraky letí pomaleji.

Praha – Podlesí, Dauphin 2011.

 09_recenze.pdf

 

Miroslav Boček: Některé mraky letí pomaleji

 

Prvotina Miroslava Bočka (*1981) Některé mraky letí pomaleji překvapí na první, letmé přečtení neotřelostí dílčích básnických obrazů a metafor, které se zhusta opírají o hru se slovy či vtipný postřeh, a které čtenáři ulpí v paměti mnohem spíše nežli celé básně, jejich názvy, témata či kompozice samotné sbírky, s níž jako by se v současné poezii už téměř nepočítalo. Čteme-li však pozorněji a opakovaně, odhalíme pod vrstvou posmutnělého cynismu, útrpného zlehčování nepříznivého statu quo a dobře mířených kritických šlehů citlivé jádro básníka, který je vlastně zastydlým romantikem, jenž se bouří proti prázdnotě a nepůvodnosti současného světa. A snad proto také píše.

Bočkova sbírka představuje sebrání veršů z posledních let, doposud publikovaných pouze časopisecky, které se v úhrnu věnují třem tematickým okruhům: cestování, prostředí města a prostředí venkova. Sbírka není podle nich uspořádána do příslušných oddílů, což dovedeno do důsledku vyzývá k tomu, aby byla čtenáři vnímána jako celek, v němž spolu tato témata nějak blíže souvisejí. Otázka zní jak?

Už samotný název sbírky, ale také jeho volné rozvedení v básni „Konec léta“ (s. 30), pojmenovávají, s ohledem na prostory města a venkova, dvě možné cesty životem, dva možné způsoby vztahování se ke světu, které jsou v jednotlivých básních postaveny ostře proti sobě.

První z nich vede přes přitakání moderní civilizaci a jejím výdobytkům, preferování vnější podoby věcí a jednání podle utilitaristického kritéria slasti/strasti až k popírání smysluplnosti světa a ztotožnění se s falešnou realitou efektního městského shonu. Tuto cestu si vybrali, respektive byli samotnou vybráni, ti, co skočili po vějičce spektáklu a spěchají se jím (marně) ukojit. Boček je vůči takovým lidem nemilosrdný, neuchyluje se však k laciné kritice konzumní společnosti (už samo toto označení dnes ztrácí svou výpovědní hodnotu), ale dokáže na poli několika veršů nahlédnout podstatu jejich usilování, měřeno duchovním rozměrem člověka, mělkost jejich hodnot: „Ve frontě na růžové maso. / Kozačky sloupnuté / ze hřbetu koně, zahříveného listím. / Tvé ruce nemají jedinou jizvu. / Visí z nich něha / hlavou dolů.“ (s. 33)

Druhá z cest se naproti tomu pokouší z proudu nevstřebatelných impulsů a krátkodechých prožitků vystoupit a hledat oblasti, místa nebo okamžiky, kde se ještě lze setkat se životem i sebou samotným v jakési tušené původnosti, kterou básník v náznacích vzývá, tiše předpokládá, ale přesněji už nevymezuje. Zdá se, že to, co člověka přesahuje, a co tedy zakládá jeho duchovní rozměr, vychází u Bočka (v kontextu toho, co bylo dosud řečeno, snad poněkud překvapivě) z nebe. Avšak i když tato „transcendentní“ rovina jeho básní nese jisté znaky evropské náboženské tradice (srov. nikoli nevinná pojmenování jako „poselství světla“, „zásvětní putování“, „křídlo anděla“ apod.), nehledá básník protiváhu zhoubné moderní civilizace v křesťanství, nýbrž v jakési literární, eklektické a neartikulované podobě duchovního světa, který je tam někde nahoře: „Nevím čím, / že smysl mraků je stále modřejší / a stále větší část nebe / je neproniknutelná.“ Jakkoli sentimentálně a neurčitě mohou takové verše znít, odhalují obecně romantický, idealistický základ Bočkova pohledu na svět, jehož se ovšem básník podle mého názoru nemůže vzdát, i kdyby se o to měl sebepracněji pokoušet a říkat „to“ jinak. Tak si tuto druhou cestu, spjatou s prostorem venkova coby hájemstvím transcendence, volí ti, kteří jednoduše letí pomaleji, kteří se ohlížejí, pozastavují a přemítají, kteří svým postojem stvrzují, že jeden každý z nás hledá smysl svého počínání.

Boček si dobře uvědomuje, že propast mezi podobou věcí a jejich významy a hodnotami se stále prohlubuje a plodí v lidech nespokojenost a pocity osamělosti či nedostatečnosti. Někdy i konstatováním prostého faktu náhle odhalí původ lidské rozmrzelosti, která jako by šla ruku v ruce se schematizující povahou člověka, jemuž v jeho věčném zápase o „přiměřenost“, „správnost“ či „adekvátnost“ není, a nikdy nebude, nic dobré: „Dětem venku je zima zato dětem uvnitř je vedro.“ (s. 12) Ti, co takto už jednou svět nahlédli, a platí to jistě i pro Bočka básníka, budou zřejmě popuzováni vlastní neschopností najít ve světě kolem sebe odpovídající míru. V takové touze je však obsažena její nenaplnitelnost a zároveň i nebezpečí, že zatímco budeme bojovat proti jednomu extrému ve výkladu skutečnosti, podřídíme náš výklad extrému jinému, opačnému. A přesto v sobě tato odvěká lidská touha porozumět světu i sobě samému skrývá heroický moment, neboť představuje (tragický) zápas o změnu teď a tady, proti přesile a nepochopení druhých. Tento zápas, jak se zdá, touží vést i Boček, a bude-li se na něm nadále svými verši podílet, je téměř jisté, že bude psát do konce života.

Nyní už musí být zřejmé, že básník sympatizuje s těmi, co ještě hledat nepřestali. To jsou pro něj ti silnější a upřímnější, kteří touží po něčem jiném nežli po tom, co jim servíruje krajně odosobněná a křečovitě se předvádějící realita. Naproti tomu ty ostatní ani nenapadne, že by cokoli mohlo být jinak (srov. například báseň „Camping macht frei“, s. 16). Avšak ti, co prozřeli a hledají přirozenost tradičně na venkově nebo ve vztahu k přírodě, již básník, v souladu se svým pojetím duchovního rozměru světa, vykresluje s příznačnou nevinností, nejsou jako přišedší z města schopni původní hodnoty přijmout, proto se jejich touha stává nejasnou a v důsledku unavenou a bezmocnou, neboť přestává být zřejmé, oč se vlastně má usilovat. Netvrdím, že je třeba, aby to ve sbírce zaznělo, ale autor, který se pouští do kritiky společnosti, musí být připraven, že bude na tu svou verzi skutečnosti dříve či později dotazován.

To, že je Boček silnější a přesvědčivější v kritické, destruktivní rovině svých básní, která se koneckonců projevuje i v dnes už zcela obligatorní fragmentární básnické výpovědi, není nic neobvyklého. S ohledem na současnou podobu české poezie tímto autor nijak nevybočuje, převyšuje však své souputníky v tom, jak vedle prudkých, břitkých veršů klade zároveň verše o hodnotách našeho života, jež jsou všeobecně vnímány jako překonané či nepodstatné, ale jež ve skrytu duše stále oslovují a trápí každého z nás. A je-li při tom Boček snad o něco nejistější, tradičnější nebo lyričtější, nic to neubírá na jeho odvaze říci například, že šeříky se pokoušejí vyslovit pravdu babiččina života (s. 26) nebo že: „V trávě se hašteří pěnkavy.“ (s. 27) Některé mraky totiž opravdu letí pomaleji.

Do takto rozehrané polarity dvou prostorů–témat, města a venkova, konečně vstupuje téma třetí, cestování, a to jako možné řešení lidské nespokojenosti a lék na prázdnotu duše. Výčty nápaditých detailů a exotických motivů, kterým nelze upřít přesvědčivost, jež je jistě podložena autorovou vlastní zkušeností z cest, však opět pouze vyhrocují stav frustrace, jaký zažívají ti, jež nutkavá touha najít to „cosi“, co má smysl, vyhání na cestu. K čemu je ale člověku všechna ta (vnější) krása, když v něm zívá prázdnota a on přetéká steskem za něčím, co však není schopen pojmenovat, natožpak poznat?

Frustrovaní „hrdinové“ Bočkových básní, kteří si pocit nenaplnitelnosti odnášejí s sebou, ať putují kamkoli, zakoušejí rozčarování nad tím, jak obtížné je vyhnout se iritující zprostředkovanosti lidské zkušenosti a setkat se s přirozeností. Pod výlevy hněvu nad bezduchostí světa a okatě věcnými konstatováními tragických momentů života, jimiž jako by nás básník vyzýval, abychom spolu s ním „statečně“ trnuli v chlapácky střídmé lítosti, se neustále line onen spodní tón, který tu a tam vytryskne ve své obnažené podobě a křičí po jediném, po potřebě lásky a naděje, o nichž se jindy zdráhá vypovídat. Odtud pak plyne ústřední otázka Bočkovy sbírky: Je třeba světu rozumět, nebo je třeba jej (umět) prožívat? Nechť si každý čtenář odpoví sám, ovšem zůstává jisté, že skutečnost člověka neskonale, tajemně a důmyslně přesahuje. To, co básník usilovně hledal ve městě, na venkově i v cizině, objevuje se náhle tam, kde bychom to sami nečekali: „Tvá sklopená tvář, sukni, / kterou ti vítr přilepil k tělu / a obemknul bok, / tak v tom ses mi schovával, / živote, / v tom jsi mi unikal.“ (s. 56)

 

Martin Lukáš


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker