Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2011 - Recenze

Syndrom třetí knihy?

Petra Soukupová: Marta v roce vetřelce.

Brno, Host 2011.

 09_recenze.pdf

 

Petra Soukupová: Marta v roce vetřelce

 

Opakovaně se v literární kritice objevuje sousloví „autor jedné knihy“. Poukazuje se jím na to, že teprve druhá próza či básnická sbírka podepsaného autora ukáže, zda jde o ojedinělý umělecký výkon, případně náhodný čtenářský úspěch, anebo jestli se vskutku jedná o autorství výrazné literární osobnosti. Jedním z takových případů poslední dekády je kritické odmítnutí druhé prózy Petry Hůlové Přes matný sklo (2004). Avšak s odstupem doby mám stále silnější dojem, že vlastním autorským selháním byl až její následující román Cirkus Les Mémoires (2005), podle mého názoru její zdaleka nejslabší text. A našli bychom jistě více takových případů, kdy se teprve třetí próza ukázala být úhelným kamenem při rozpoznání uměleckého talentu a odhalila slabiny autorského rukopisu. Velkým zklamáním tak pro mě byl závěrečný díl volné románové trilogie Stanislava Komárka Mandaríni (2007), po jehož vydání se autor (zatím) beletristicky odmlčel.

Výše zmíněné si samozřejmě neklade nárok na obecnou platnost, jedná se pouze o dílčí postřeh. Souvisí s tím nicméně konstatování literární kritičky Evy Klíčové, která v diskusi Česká literatura 2011: první bilance uspořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR koncem listopadu loňského roku označila ze nejlepší prózy roku romány Radky Denemarkové Kobold a Petry Soukupové Marta v roce vetřelce. Shodou okolností se jedná o třetí knihy obou autorek a obě prózy považuji za jednoznačný umělecký neúspěch. Buď tedy domácí próza prožívá aktuální hodnotovou krizi, anebo jde o názorovou odlišnost autora těchto řádků a dvorní kritičky časopisu Host. To by bylo celkem přirozené a nestálo by to za explicitní zmínku, nebýt toho, že v recenzi dvojnovely Denemarkové v říjnovém čísle Hosta Klíčová velmi přesně pojmenovala nedostatky prózy, s nimiž se mohu jedině ztotožnit. Nejedná se přitom ani tak o názorovou diskrepanci kritičky, jakkoliv se snažila svůj předchozí názor revidovat, jako spíše o nutný ústup z jejích hodnotových maxim při celoroční bilanci svědčící o nevalné kvalitě (a nejspíš i malé konkurenci) soudobé prozaické produkce.

Obraťme konečně pozornost k věci doličné, tedy k třetí próze Petry Soukupové (*1982). Po nepříliš rozsáhlém textu K moři (2007) a novelistickém triptychu Zmizet (2009) zvolila autorka román psaný deníkovou formou. Jeho dvacetiletá protagonistka Marta se od dětských a dospívajících hrdinů předchozích textů odlišuje jedním velmi podstatným faktem: žije v rodině s běžně fungujícími vztahy. Hrdinka tedy rozhodně nepředstavuje oběť rozvrácené rodiny a nemusí volit bezradný únik z dusné domácí atmosféry. Ba právě naopak, Marta má vše, co po citové i věcné stránce potřebuje, alespoň na začátku příběhu se jeví jako spokojená mladá žena, která se dostala na vytouženou vysokou školu a prožívá svoji velkou lásku… Ale jak už to tak bývá, během krátké doby se její štěstí zvrátí v pravý opak. Nejdříve se ukáže, že její partner je šťastně ženatý, posléze zjistí, že je s ním těhotná, dítě si rozhodne ze vzdoru ponechat, a aby toho nebylo málo, nešťastnou náhodou stejně potratí. K tomu nezvládá studium na fakultě a ocitá se ve stavu psychického rozkladu, není proto divu, že musí začít užívat antidepresiva a jako kompenzaci si pořídí domácího mazlíčka.

Ano, opravdu lze děj více než třísetstránkového románu shrnout do několika vět, aniž bych byl vůči autorce nadmíru cynický. Navíc lze během četby úspěšně odhadovat pokračování příběhu, což se mi opakovaně přihodilo. Na několika místech jsem měl pocit, jako bych sledoval televizní seriál domácí provenience z prostředí jedné rodiny, který lze s kalkulem diváckého úspěchu prodlužovat do dalších a dalších sérií. Právě u nekonečných telenovel jde přece o pravidelné střídání životních zdarů s tragickými momenty, jež posilují divákův vztah k „nespravedlivě trpící“ postavě. Když jsem si po zavření knihy znovu a důkladně přečetl autorčin životopis, kde se píše, že „v současnosti pracuje jako jeden z dramaturgů seriálu Ulice“, bylo mi vše jasné. Nechci přitom apriorně odsuzovat komerční scenáristiku, avšak její praktiky jsou v případě Soukupové románu jedině k neprospěchu věci. Snad by tu pomohla mírně modifikovaná rada, jež kdysi zazněla z úst Ferdinanda Peroutky na adresu jeho přítele Karla Poláčka, že je zapotřebí mít dva oddělené stoly: spisovatelský a novinářský (scenáristický).

Když ne tématem, dokáže nový román Soukupové zaujmout formou? Ani tady nemůžu odpovědět kladně. Kniha je ozvláštněna dvěma efekty: amatérsky stylizovanými ilustracemi Nikoly Hoření, jejímž písmem jsou rovněž vyvedeny některé deníkové zápisy, a už zmíněnou diaristickou formou. Časová jednotka v titulu odpovídá obsahové náplni, deníkové zápisy vskutku zasahují dobu jednoho „školního roku“ od 1. září do 31. srpna bez jediné cézury. Sousloví „rok vetřelce“ sice vtipně odkazuje ke znamením čínského horoskopu, avšak korelace názvu se samotným příběhem v tomto případě již naplněna není; oním „vetřelcem“ je míněno očekávané dítě, jež sice vtrhne do Martina života a obrátí jej naruby, ale nezůstane jeho součástí déle než tři měsíce.

Styl Soukupové předchozích próz bychom mohli označit za „minimalistický“, lakonický, text neobsahoval zbytečnou větu, slovo, ba slabiku. Autorce se tím podařilo dosáhnout zcizujícího efektu, o nějž se marně snaží i v aktuálním románu. Je nabíledni, že je-li text stylizován jako hrdinčin soukromý deník, pak takové psaní připouští, ne-li přímo vyžaduje nespisovnost a jistou zkratkovitost či heslovitost, k níž patří elipsy přísudků, jmenné věty, používání iniciál namísto jmen a tak podobně. A přesně takto, neinvenčně naplňuje žánrové požadavky, je také román psán:

Celej Larsson přečtenej, hrozně přejedená, a postupem času nervózní. Robert nic, od neděle rána už myslim jenom na to, až budu doma u počítače.

Jedna hádka s Ka – snědla sem jí houbu, kterou měla vyhlídnutou.

Jedna hádka s mámou – neumyla sem nádobí, a ona vaří a všechno dělá a skáče kolem nás, a my neděláme nic, celá její litanie, hrůza.

Jedna nehádka s tátou – vidí mě kouřit za bukem a tváří se. Vědí, že kouřim, ale nechtěj to vidět. Tak proč chodí za chatu, proč musí zrovna v tuhle chvíli hrabat listí.“ (s. 35)

Zpočátku sice umí tento jazyk zaujmout, ale postupem četby se stává pouhou, víceméně trpěnou, manýrou.

Co ovšem Soukupová nezapomněla, je výstižná charakteristika postav. A právě deníkové zápisky představují velmi vhodný instrument pro nepřímý popis Martina povahového charakteru. Na prvním místě je třeba zmínit její názorovou nevyhraněnost a neschopnost rozhodnout se svobodně a podle vlastní vůle. Proto jakékoliv její jednání vychází ze vzdoru a nesouhlasu s názorem druhých motivovaných výhradně touhou nepřizpůsobit se, být nekonformní. Relativnost či spíše kontraproduktivnost takového úsilí jistě není třeba zdůrazňovat, ostatně kdyby Marta poslechla maminčiny dobře míněné rady, nemusela se ocitnout na pokraji nervového zhroucení. Jako by román barvotiskově dokresloval přísloví „Každý svého štěstí strůjcem“, dobře známé z Havlíčkova vrcholného románu Neviditelný.

Druhým výrazným charakterovým rysem protagonistky je až nutkavá potřeba číst knihy a sledovat filmy, kterou je možné vnímat jako kompenzaci její nedostatečné životní realizace; tedy nikoliv jako únik do fikčních světů, Marta naštěstí stojí nohama na zemi. Autorka zde – vedle zjevné prezentace vlastního rozhledu po současné literatuře a filmu – poskytuje téměř sociologický vzorek toho, čím se soudobá zlatá mládež baví, jaké jsou její zájmy či oblíbené podniky (u Marty vedou jednoznačně kavárny Starbucks a jídelny KFC). Nejednou jsem si při četbě jejího románu připomněl Vieweghovu Výchovu dívek v Čechách (1994), jež nabízí velmi podobný sociální obraz tehdejší mládeže, byť s mnohem tragičtějšími následky.

Nevím, zda bude přirovnání románu Marta v roce vetřelce k textu literáta dnes již obecně přiřazovaného ke komerční literatuře pro autorku povzbudivé, proto připojím optimistickou doušku. Byla by věčná škoda, kdyby talentovaná Soukupová zůstala „autorkou dvou knih“. I když na druhou stranu přiznejme, že i to je na současné poměry docela slušný výkon.

 

Erik Gilk


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker