Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2011 - Recenze

Pražský hřbitov

Umberto Eco: Pražský hřbitov.

Praha, Argo 2011. Přel. Jiří Pelán.

 09_recenze.pdf

 

Umberto Eco: Pražský hřbitov

 

Jeden z přístupů k Pražskému hřbitovu, šestému románu Umberta Eca, v anketě Lidových novin pasovanému do pozice knihy roku 2011, může – jak dokládají četné recenze – spočívat v jisté výběrové, arbitrární taxonomii postav a v určování některých jejich rysů a také v jejich časoprostorovém určení. Eco zde totiž vypráví velký příběh (myslím, že ani jiné vyprávět neumí), který je zaplněn množstvím (historických) postav, jež je pak možné na určitých místech vlastních interpretací znovu připomínat a kontextualizovat. Jedinou smyšlenou postavou (jak autor, respektive vypravěč zdůrazňuje v dodatku „Zbytečně učené poznámky“, s. 425) celé knihy je padělatel Simonini, jehož je vhodné naopak s ostatními kontrastovat či ho nějakým způsobem (zcela oprávněně) privilegovat. A toto privilegování pak vykladači mohou s různou mírou zanícenosti navazovat na hledání nějakého (velkého) „morálního“ poselství knihy. Explicitní provazování fikce a tzv. (historické) skutečnosti je rétorický princip, s nímž Eco pracoval již mnohokrát, ale v případě Pražského hřbitova se dostává do mimořádně důležité role. V jedné z počátečních kapitol knihy s názvem „Kdo jsem?“ ho pak na velice omezené ploše doplňuje o další nutnou rekvizitu, a to (potenciálně) nekonečné re-interpretace na základě podobnosti. Svět může být natolik zhuštěným prostorem, že znáte-li z něho alespoň něco, znáte vlastně všechno.

Základní mechanismus, který Eco v Pražském hřbitově využívá, je proto – myslím – na první pohled jednoduchý a naznačuje ho již jméno protagonisty, Simone Simonini. Opakování a podmíněnost „toho, co následuje, tím, co předchází,“ jsou příčným principem textu a explicitně se vyjevují na nespočetných místech a v nejrůznějších podobách. Zdroje, z nichž Simonini čerpá své nápady, jsou de facto pouze textové impulzy, které – jsou-li čteny prizmatem nějakého konkrétního cíle – se samy transformují v texty, které čteme jako verifikační znaky nějaké pravdy (případně Pravdy). Jiří Pelán v doslovu mluví o tom, že „Eco ve svém posledním románě […] upozorňuje na to, jak snadno lze donekonečna recyklovat omezený soubor myšlenek a vytvářet z tohoto základu stále velkolepější konstrukce“ (s. 453). Zdá se, že Pelánova reformulace umně poukazuje na Ecův kriticky vztyčený prst (ukazováček). Podobnou otázku se Eco zabývá v první kapitole své knihy Kant a ptakopysk, kde píše o problémech bytí, a ukazuje, že žádná věda, žádný pojem a žádné slovo nikdy nevzniká ex novo, tzn. jakýkoli sémiozický pohyb se řídí mechanismem přetváření již existujících slov, textů, věcí. Pelánova formulace donekonečna recyklovat není proto exkluzivně vyhrazena ideologiím, ale mnohem spíše je přirozenou součástí veškeré komunikační činnosti. Tato recyklace ad infinitum či toto opakování mají světatvornou povahu vzhledem k tomu, že nové není ve skutečnosti nikdy úplně nové. Ani Eco nevytváří úplně nové prvky či děje. Postavy románu jsou opakováním jiných (historických) postav (čímž se ovšem netvrdí nic o jejich ontologické totožnosti, ale spíše to, že naše poznání o nich pochází z jiných textů). A taková opakování mohou fungovat také jako interpretační poplácání po zádech. Každý čtenář může cítit uspokojení, které pramení z toho, že takové opakování dokázal odhalit. Doktor Froïde, snad nutná rekvizita konce 19.století rozdělující ono hloupé století od toho následujícího „chytrého století ega“, je jedním z nich.

Rozlišování fikce a skutečnosti – jak Eco naznačuje – je relativní proces, který se mnohem spíše odehrává v prostoru tzv. fikce. Podobným způsobem lze ale v kontextu Ecova románu uvažovat o mnoha dalších stereotypních opozicích jako právě skutečnost – fikce či chytrý – hloupý. V českých recenzích se například velice často mluví o hlouposti. Jedna z nich ji považuje za natolik podstatné poselství Ecovy knihy, že ji vtěluje – konfrontačním způsobem proti čtenářům Brownova bestselleru – do svého názvu. Recenzenti evaluují ty, kteří nedokáží rozpoznat blud od nezpochybnitelné pravdy, a varují před nebezpečím ideologií. Mluví se o „bujení nevázaných interpretací“. Pokud něco Pražský hřbitov systematicky ukazuje (a neustále opakuje), rozhodně to není nevázanost interpretací, ale přímo naopak jejich vázanost, determinovanost a fascinující schopnost Simoniniho tyto interpretace predikovat, respektive motivovat je. V tomto smyslu je postava Simoniniho sama dobrodružným interpretačním principem, který racionalizuje a strukturuje čtení (něčeho již známého). Simoninimu se nevybavují žádné milované tváře, jen láska k dobré kuchyni. Univerzalizmus jeho přístupu k „práci“ stojí v přímém protikladu k partikularismu jeho chuťových buněk. Simoniniho tak lze chápat jako vnější princip, který „skutečným“ věcem uděluje nějaký smysl. Simonini je personalizovaný princip rozumění textům, neboť věci a děje samy o sobě žádný smysl nemají. Pražský hřbitov je (symbolickým) místem počátku (potenciálně) nekonečné řady čtení a zároveň (skutečným) místem konce těch, kteří se pokoušejí sumarizovat jeho poselství do jednoduchého varování před totalitou významu (třeba ve formě nějaké ideologie), jež doprovází výhodné a absolutní rozlišování na chytré a hloupé společně s jasným sebeurčením (jako těch chytrých) a sebevymezením (vůči těm hloupým).

Zdá se, že mnohem spíše než jako o varovné účelnosti by bylo možné uvažovat o Pražském hřbitově také jako o principiální nemožnosti oddělovat skutečnost (třeba tu historickou) od narativní struktury (třeba té fikční), která je této skutečnosti (domněle) vnější. Autonomie fikce je (sama) fiktivní, jak snad naznačuje také Simonini: „Byl jsem dobrý vypravěč a mohl by ze mne být umělec […] Proč jsem dal ten výtvor z ruky? Mohl bych tam toho zasadit ještě tolik…“ (s. 417) Svět (jakkoli velký či malý) bez toho, aniž by o něm někdo vyprávěl, neexistuje a snad nikdy neexistoval.

Princip, uplatňovaný ve Foucaultově kyvadle, že skutečně funkční tajemství je nekonečné (tzn. nejlepší tajemství je to, které skrývá další tajemství), se znovu objevuje i zde. V tomto smyslu by Ecovy romány mohly stát v kontrastu k těm Brownovým. Infinitní odkládání nějakého trvalého a uzavřeného odhalení jsou na jednu stranu pozastavitelné, na stranu druhou vždycky někdy končí (dokážete sestrojit funkční bombu?). Pokud by (historické) skutečnosti byly v nějakém smyslu uzavřené a věci by bylo prostě možné opatřit nekonečně trvalými nálepkami, pak nejen že by takovou redukci (a zní to možná paradoxně) na kvantitu nutně doprovázel smutek statičnosti, zároveň ale určitá forma jistoty při posuzování věcí jako pravdivých či falešných.

A to je vlastně druhé, opakovaně zdůrazňované téma Ecovy knihy – fenomén lži, padělání, falešnosti atd. Pravděpodobně vedeni vírou v to, že věci prostě nějak neutrálně jsou nebo mohou být, dostávají se komentátoři (a komentátorky) do oné velice nebezpečné pozice obecných kritérií pro určování identity a kruhových definicí pravda – nepravda, autentický – padělaný, totožnost – odlišnost, o nichž Eco mluvil v „Kopiích a padělcích“ (viz Meze interpretace, s. 188–218). Možná příznačnou je v tomto smyslu událost, o které mluvil v rozhovoru s Umbertem Ecem Pierre Bayard, když se pokoušel zjistit původ svého „podvrženého“ citátu v úvodu své knihy Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli: „Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý“ – připsaný Oscaru Wildovi. Důvěřivý (dle svých vlastních slov) Bayard tuto větu převzal z Manguelových Dějin čtení (v českém překladu na s. 359). Několik měsíců po vydání knihy, když se Bayard tuto frázi pokoušel na internetu vyhledat, zjistil pouze to, že jejím autorem je Oscar Wilde (přičemž tuto filiaci – samozřejmě – motivovala jeho kniha).

Pražský hřbitov je uvozen návodným citátem, v němž se podtrhuje výhodnost vyprávění o popravě sta měšťanů (a několika dalších věcí) před vylíčením stovky turnajů, protože ty odvádějí pozornost čtenáře od hlavního příběhu. Echo pak čtenář nachází na jiném místě, kdy Simonini tvrdí, že „[l]idé hltají příběhy o pěších putováních a námořních plavbách nebo kriminální historky jen pro zábavu, pak snadno zapomínají, co se dozvěděli, a když se jim nabízí jako pravdivé vyprávění něco, co předtím četli v románě, vágně se rozpomínají, že už o tom slyšeli, a nacházejí v tom potvrzení svých domněnek“ (s. 308). Každá strana Ecovy knihy umožňuje takové čtení (kam až by asi interprety zavedlo jméno kapitána Beuagranda a jeho pomocníka Bremonda?). Jinými slovy: pravdivé je to, co potvrzuje (tj. opakuje) textovou a interpretační zkušenost. Proto je tak výhodné (či jedině možné?) vykládat Ecův román na základě všeho již napsaného, proto je vlastně správné vykládat Pražský hřbitov jako výsměch „hloupým“ čtenářům Dana Browna.

Zdá se, že Ecův šestý román v jistém smyslu předvídá všechny nebo alespoň některé recenzní reakce, které zdůrazňují jeho postmoderní mnohovrstevnatost (za kterou musíme ovšem hledat nějaký hluboký smysl či morální poselství, samozřejmě) či zapojování pasáží z teoretických statí. Může vůbec recenzent napsat na Ecovu adresu něco jiného? Stejně jako Eco opakuje motivy, témata, místa a jméno hlavní postavy, recenzní reakce na Pražský hřbitov jen opakují to, co bylo mnohokrát na adresu Ecovy prozaické produkce napsáno či vyřčeno. Nemusejí vystupovat z bezpečí frází jako palimpsest či žánrová nejednoznačnost. (Dokonce i „exkluzivní“ rozhovor v časopisu Reflex je souborem mnohokrát položených a zodpovězených otázek.) V českých recenzích Ecova románu se často zdůrazňuje skutečnost, že naděje čtenáře, který název Pražský hřbitov přiměje k jisté lokální vztahovačnosti, bude zklamána, neboť chápání adjektiva pražský jako „být o/v Praze“ je ne zcela přesná, respektive takový čtenář – s ohledem na to, co bylo doposud řečeno – by měl cítit uspokojení (a nikoli zklamání) z toho, že byl překvapen.

Podobně pak lze uvažovat o doslovu Jiřího Pelána, v němž se autor pokouší kontextualizovat Pražský hřbitov s předchozími Ecovými románovými díly a samozřejmě nabízí také jisté normativní čtení textu, které v samém závěru ústí v tezi o prázdné slupce (což je jedno z oněch morálních poselství). V první řadě se nabízí otázka po smysluplnosti takových doslovů, zvláště v případě Ecových knih. Zatímco česká vydání jeho teoretických spisů (respektive těch z nakladatelství Argo) se omezují pouze na poznámku překladatele, Ecovy texty prozaické v tomto smyslu mnohem intenzivněji podněcují vykladačské reakce. Je to zvláštní rys a snad by dokonce bylo v jistém smyslu výhodné napříště uvažovat o kulturách, národních literaturách a jejich kritikách prizmatem toho, zda mají potřebu psát spíše předmluvy, nebo doslovy. Lze samozřejmě rozumět tomu, že tento Ecův román zasahuje heterogenní masu čtenářů (mnohem větší než předcházející Plamen královny Loany), které je vhodné nabídnout nějakého průvodce, nicméně právě tato rozvrženost, doslovná (nebo doslovová) ukončenost je v mnoha ohledech nebezpečná tím, že je „na konci“, a může tak vzbuzovat dojem, že je proto bodem, kam by měl čtenář dojít.

Takže na závěr: je možné dělat vůbec něco jiného než opakovat nebo toto opakování tematizovat? Z jistého úhlu problém, z jiného výhoda Ecova (nejen) posledního románu je to, že na určité úrovni abstrakce jsme ho již dříve mnohokrát četli.

 

Vít Gvoždiak


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker