Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2011 - Recenze

Člověk je člověkem prostřednictvím druhých lidí

Allister Sparks – Mpho A. Tutu: Tutu: Authorized.

New York, HarperOne 2011.

 09_recenze.pdf

 

Allister  Sparks – Mpho A. Tutu: Tutu: Authorized.

 

Když arcibiskup Desmond Tutu slavil v říjnu 2011 osmdesátiny, odmítla jihoafrická vláda z obavy před čínskou reakcí udělit vízum jeho příteli a spolupracovníkovi čtrnáctému dalajlámovi. Tutu byl pobouřen. „Mezinárodní společenství nám pomohlo zvítězit nad apartheidem,“ prohlásil na tiskové konferenci. „Lidé bojovali proti nespravedlnosti a útlaku a věřili, že my, Jihoafričané, budeme automaticky stát na straně utiskovaných. […] Naše vláda […] říká, že nebudeme podporovat Tibeťany, které Číňané brutálně utiskují. Vy a vaše vláda mě nereprezentujete. Reprezentujete své vlastní zájmy. A já vás varuji […], jako jsem varoval Nacionalisty. Jednoho dne se začneme modlit za porážku vlády ANC. Počínáte si hanebně. […] Vaše chování je v naprostém rozporu s tím, oč jsme usilovali.“ (Global News, BBC, 5. 10. 2011)

Toto emotivní vystoupení by mohlo sloužit jako stručná charakteristika muže, který se stal jedním ze symbolů boje proti apartheidu a který ani po jeho pádu nepřestal veřejně odsuzovat všechny formy bezpráví a pranýřovat chyby nové politické elity. Jestliže v minulosti se kriticky vyjádřil například na adresu bývalého prezidenta Thaba Mbekiho, jehož zlehčující výroky o nemoci AIDS napáchaly nemalé škody a který si ve vztahu k Robertu Mugabemu a situaci v Zimbabwe počínal až příliš „diplomaticky“, nebo na adresu současné hlavy státu, Jacoba Zumy, machistického populisty, nad nímž ani po osvobozujícím výroku soudu nepřestává viset stín korupčního skandálu, v citovaném prohlášení zaútočil přímo na Africký národní kongres, jenž si připisuje hlavní zásluhy za demontáž apartheidu a dodnes představuje zdaleka nejsilnějšího hráče jihoafrické politiky, protože značná část voličů si jednoduše neumí představit, že by volila někoho jiného. Ve srovnání s opatrnickými výroky politiků, pro než je loajalita k vlastní straně důležitější než fakta, která bez uzardění rozpouštějí v záplavě vyhýbavých frází, mají Tutuova nezaobalená slova nesmírně osvěžující účinek.

V rámci zmíněné narozeninové oslavy byla veřejnosti představena biografie nazvaná Tutu: Authorized, která je společným dílem známého jihoafrického žurnalisty Allistera Sparkse a arcibiskupovy nejmladší dcery a duchovní episkopální církve Mpho A. Tutu. Sparks má za sebou tři knihy o apartheidní i postapartheidní Jižní Africe, včetně strhující Tomorrow Is Another Country (1995), která je jako – užijeme-li slov reportérky Patti Waldmeirové – detailní anatomie jihoafrického zázraku spolu s paralelním dokumentárním snímkem Death of Apartheid. The Whites’ Last Stand povinným studijním materiálem pro každého, kdo se chce zaobírat transformačním procesem v nejjižnějším cípu Afriky. V přítomné publikaci mu připadl úkol sepsat nový arcibiskupův portrét. Mpho Tutu zase oslovila na čtyři desítky jihoafrických i světových osobností (např. Nelsona Mandelu a Graçu Machel, F. W. de Klerka, Kofiho Annana, Baracka Obamu, Jimmyho Cartera, Billa Clintona, dalajlámu, Su Ťij, Mary Robinsonovou či Bona) a požádala je, aby povyprávěli o svých setkáních s arcibiskupem a o svém vztahu k němu.

Desmond Tutu se narodil v roce 1931 na černošském předměstí města Klersdorpu ležícího asi 110 kilometrů od Johannesburgu. V mladí se dostal do kontaktu s anglikánským Společenstvím vzkříšení a legendárním misionářem Trevorem Huddlestonem (1913–1998), autorem slavné protiapartheidní knihy Naught for Your Comfort (1956), který ho výrazně ovlivnil. Tutu původně o kněžství neuvažoval, ale na vytoužené studium medicíny neměl peníze. Nakonec se stal středoškolským učitelem, avšak po přijetí Zákona o bantuském školství, jehož cílem bylo převést vzdělávání Afričanů pod státní kontrolu a zajistit, aby se pedagogové „aktivně podíleli na přípravě černošské komunity pro roli, která jí byla přiřknuta v rámci separatistického uspořádání“ (s. 43), se rozhodl profesi opustit. V roce 1957 – už jako ženatý muž a otec rodiny – začal studovat anglikánskou St. Peter’s Theological College v Johannesburgu. Jeho studijní výsledky vedly ředitele školy k rozhodnutí vyslat ho na další studia do Velké Británie, kde měl získat kvalifikaci jako učitel teologie. Tutu odletěl do Londýna v srpnu 1962. Pobyt na britských ostrovech představuje jednu z významných formativních fází jeho života. Poprvé opustil segregacionistickou Jižní Afriku a mohl se bez omezení stýkat s bělochy, kteří s ním jednali jako se sobě rovným. Dodnes vzpomíná, jak se britských „bobbies“ vyptával na cestu, i když nebloudil, jen pro čiré potěšení z toho, že mu zdvořilý policista – v Jižní Africe obávaný exponent opresivního režimu – ochotně pomůže. Velký vliv mělo na Tutua přirozeně i samotné studium v liberálním ovzduší katedry teologie na filozofické fakultě londýnské King’s College, kde se specializoval na Starý zákon. Po návratu v roce 1966 – který po těchto zkušenostech přirozeně nebyl nikterak snadný – se budoucí arcibiskup začlenil do pedagogického sboru Federálního semináře (spravovaného několika protestantskými církvemi) v kapském Alice. Během tohoto období se poprvé dostal do bezprostředního kontaktu s protiapartheidním aktivismem v podobě demonstrujících studentů z nedaleké univerzity Fort Hare. Tehdy, píše Sparks, „se zrodil Desmond Tutu politický aktivista“ (s. 71). Ve Fedsemu však nezůstal dlouho a po třech letech přijal místo odborného asistenta na University of Botswana v Lesothu. Ale ani tam se příliš neohřál, záhy mu totiž byla nabídnuta funkce zástupce oblastního ředitele Teologického vzdělávacího fondu pro Afriku (spadajícího pod Světovou radu církví). V roce 1972 se proto znovu vypravil do Anglie. Po třech letech vyplněných cestami po subsaharské Africe, kdy měl možnost setkat se s předními osobnostmi jejího náboženského i politického života, se vrátil domů, aby se stal prvním černošským děkanem Johannesburgu. Zanedlouho byl zvolen lesothským biskupem a následně přijal funkci generálního tajemníka Jihoafrické rady církví.

Černošské opoziční hnutí procházelo tehdy určitou krizí. Jeho vůdcové byli buďto ve vězení (Mandela, Sisulu, Sobukwe) nebo v exilu (Tambo), osvobozenecké organizace (ANC, PAC, komunistická strana) a veřejné protesty byly zakázány. Od svého druhého návratu z Evropy začal Tutu ostře vystupovat proti vládě a postupně v podstatě zaujal pozici prozatímního vůdce hnutí za svobodu, v níž setrval až do propuštění Nelsona Mandely z vězení o patnáct let později.

Svůj útok proti bělošské diktatuře vedl v zásadě na dvou frontách – ekonomické a teologické. Při svých cestách po světě vyzýval Tutu mezinárodní společenství k uvalení či posílení ekonomických sankcí vůči JAR (klíčového úspěchu dosáhl v tomto směru v USA, kde Kongres v roce 1986 přehlasoval veto prezidenta Reagana a schválil Všeobecný zákon proti apartheidu, který měl pro Jižní Afriku zásadní hospodářské důsledky), což vyvolávalo ostrý nesouhlas nejen ze strany vlády, pro niž byl v té době, řečeno s prezidentem P. W. Bothou, „veřejným nepřítelem číslo jedna“ (s. 13), ale také v řadách liberální opozice (Paton, Suzmanová). V rámci své náboženské ofenzivy zase vytrvale odkrýval nekřesťanský charakter apartheidu a promyšlenými rétorickými vystoupeními podkopával jeho ideologické postuláty odvozené z díla holandského teologa Abrahama Kuypera (1837–1920) – podle nějž je existence odlišných národů a etnik božím záměrem, takže nezbývá než ji akceptovat – a účelové interpretace Písma, jak je hlásala Holandská reformovaná církev, posměšně označovaná jako „Národní strana při modlitbě“. „Hodlám prokázat,“ prohlásil Tutu, „že apartheid, oddělený vývoj nebo jakkoli to nazveme, je zcela a beze zbytku špatný, že je nekřesťanský a nebiblický.“ (s. 97) A dále: „Tvrdit, že příběh babylonské věže ospravedlňuje rasové rozdělení, že jím Bůh potvrdil rozmanitost národů, znamená dopouštět se zvráceného výkladu. Znamená to prohlásit, že se boží trest za hřích stal záměrem, který má Bůh s lidstvem. […] Ježíš přišel obnovit lidské společenství a bratrství […] Apartheid tento Ježíšův ústřední krok zcela záměrně popírá a zavrhuje a říká, že jsme stvořeni proto, abychom žili v oddělení, nejednotě, nepřátelství, odcizení, ačkoli jsem ukázal, že se jedná o plody hříchu.“ (s. 101n.) Sparks konstatuje, že Tutuovo náboženské tažení proti apartheidu (jež mělo obdobu v reformních snahách některých představitelů samotné Holandské reformované církve, jako byl kupříkladu někdejší stoupenec statu quo C. F. Beyer Naudé) „ustavičně otřásalo svědomím [zbožných Afrikánců] […] podrývalo politické sebevědomí vlivných postav vládnoucího establishmentu“ (s. 177) a v neposlední řadě „posilovalo náboženský náboj celého osvobozeneckého boje“ (s. 105).

V očích světové veřejnosti upevnila pozici (nyní už johannesburského biskupa) Desmonda Tutu coby vůdčího představitele jihoafrické opozice Nobelova cena míru, kterou získal v roce 1984 jako v pořadí druhý reprezentant osvobozeneckého hnutí – prvním byl o třiadvacet let dříve předseda ANC Albert Luthuli. V samotné Jižní Africe se nicméně musel potýkat s nedůvěrou zejména mladých radikálů, jimž se jako zapřísáhlý odpůrce násilí a zastánce vyjednávání s vládou zdál příliš umírněný. V této souvislosti uvádí Sparks dva případy, kdy Tutu s nemalým rizikem osobně zachránil před lynčem domnělé policejní informátory (s. 11).

Po zvolení F. W. de Klerka nejprve předsedou Národní strany a posléze i prezidentem začal Jižní Afrikou konečně vanout onen „vítr změn“, o němž v roce 1960 hovořil britský premiér Harold Macmillan. Tváří v tvář zhoršujícímu se ekonomickému stavu země, její prohlubující se mezinárodní izolaci a patové situaci, do níž dospěl konflikt mezi opozicí a vládou, jakož i s přihlédnutím ke změnám globální politické konstelace (pád komunistického bloku) se de Klerk – posilován přesvědčením, že byl k tomuto úkolu povolán Bohem (srov. Allister Sparks, Tomorrow Is Another Country, London, Heinemann 1995, s. 99–100) –, odhodlal k dalekosáhlému kroku. Druhého února 1990 odstartoval svým legendárním projevem proces, který vyvrcholil o čtyři roky později prvním svobodnými volbami. Ještě v září 1989 vedl Tutu ulicemi Kapského Města – jehož byl od roku 1986 arcibiskupem – velkolepý protestní průvod, avšak po propuštění Nelsona Mandely z vězení se stáhl do pozadí a zatímco lídři ANC usedli k jednacímu stolu se zástupci vlády, on sám plnil spíše úlohu usmiřovatele v konfliktu mezi zuluskou Inkathou a ANC v Natalu a po atentátu na generálního tajemníka Jihoafrické komunistické strany Chrise Haniho v dubnu 1993 (kniha chybně uvádí jméno atentátníka jako Janusz „Walu“ namísto správného Waluś), kdy země nějakou dobu balancovala na pokraji katastrofy, pomohl – spolu s Mandelou – uklidnit vzkypělé vášně.

Za vyvrcholení Tutuových životních snah Sparks právem považuje jeho působení ve funkci předsedy Komise pravdy a usmíření (TRC), která v letech 1995–1998 vyslechla 31 000 obětí i viníků násilí minulých let (včetně Winnie Mandelové) a za jejíž činností se kromě vynikající poeticko-publicistické knihy Antjie Krogové Country of My Skull (1998) ohlíží také Tutu v memoárech s příznačným názvem No Future Without Forgiveness (2000). Hodnocení TRC se různí. Není však pochyb o tom, že šlo o zcela unikátní počin, jenž v určité míře zasáhl celý národ, neboť byl ve všech jedenácti úředních jazycích přenášen televizí a podrobně probírán v tisku. Je rovněž zřejmé, že účast v TRC ještě posílila morální autoritu Desmonda Tutu, který s hlubokou empatií naslouchal obětem brutality, jíž se dopouštěly jihoafrické represivní síly a v menší míře i černošští radikálové, a dodával činnosti komise etický rámec.

Ačkoli v roce 1996 odešel Tutu z funkce arcibiskupa Kapského Města, nepřestal být aktivní ve veřejném životě a zejména jako hlava skupiny The Elders cestuje po celé planetě (Súdán, Rwanda, Izrael, Šalamounovy ostrovy, Severní Irsko apod.) a snaží se svou morální autoritou i konkrétními činy přispívat k řešení konfliktů a šíření étosu usmíření. Jeho spontaneita, srdečný smích a smysl pro humor spolu s hlubokou osobní angažovaností a odvahou pojmenovat věci pravými jmény doslova prosvětlují mezinárodní scénu a činí z něj nevysychající zdroj inspirace.

Allister Sparks (1933) je pečlivý stylista a vzdělaný člověk a jeho knihy, včetně této, výrazně převyšují texty jiných spisovatelů-žurnalistů. Politické dění v Jižní Africe sledoval několik desetiletí jako šéfredaktor liberálního deníku Rand Daily Mail (který proslul například odkrytím aféry „Muldergate“ nebo skutečných okolností smrti zakladatele Hnutí za sebeuvědomění černochů Steva Bika) a poté jako korespondent prestižních západních periodik. Mnohokrát se osobně setkal s hlavními aktéry politické transformace a konkrétně s Desmondem Tutu ho váže dlouholeté osobní přátelství. Navzdory tomu všemu je jeho kniha – jíž předcházely Tutuovy biografie z pera spisovatelky Shirley du Boulay (Tutu: The Voice of the Voiceless, 1989) a jeho tajemníka Johna Allena (Rabble-Rouser for Peace, 2006) – určitým zklamáním. Spíše než objevný a detailní portrét samotného arcibiskupa, jehož větší část textu zachycuje jakoby „z dálky“, nám totiž předkládá „jen“ stručné dějiny apartheidní a postapartheidní Jižní Afriky se všemi jejich významnými momenty. Tím pádem sice může sloužit jako základní uvedení do dějin moderní JAR, samotný Tutu se však na tomto rozsáhlém historickém pozadí leckdy jeví pouze jako jedna z mnoha postav, byť na něj vyprávění občas „zaostří“. Síla Sparksova portrétu tak spočívá spíše ve výstižné interpretaci jednotlivých fází arcibiskupova života a v pronikavém synchronním pohledu na jeho osobnost.

Autor se například opakovaně zabývá otázkou Tutuova náboženského přesvědčení, přičemž upozorňuje na arcibiskupovu hlubokou zbožnost prostupující veškeré jeho aktivity a nacházející výraz v každodenní čtyřhodinové modlitbě a meditaci. Analyzuje rovněž Tutuovu koncepci „kontextuální teologie“ (a spirituality vůbec) a vysvětluje, jakým způsobem jeho politické názory ovlivnila tzv. teologie osvobození, podle níž mají křesťané povinnost „hájit zájmy chudých a utlačovaných“ (s. 76).

Pozornost věnuje i Tutuovu neodmyslitelnému smyslu pro humor, který dobře dokumentuje třeba tato příhoda: Za časů nejostřejších útoků ze strany afrikánské komunity dával Tutu na veřejných shromážděních k lepšímu následující anekdotu. Prezident Botha, zuluský náčelník Buthulezi a Tutu plují na loďce podél kapského pobřeží a diskutují o budoucnosti Jižní Afriky. V trupu lodi se vytvoří prasklina a loď se začne potápět. Botha skočí do vody a plave ke břehu. Buthulezi se zachová stejně. Tutu však pomalu vystoupí z lodi a po hladině kráčí k pevnině. Druhý den ráno se nicméně na titulní stránce oficiálního listu Národní strany Die Burger objeví palcový titulek – TUTU NEUMÍ PLAVAT (s. 263).

Předmětem Sparksova zájmu je konečně i arcibiskupovo pojetí ubuntu, které zajímavým způsobem ovlivnilo jeho teologické myšlení a které stálo v základu činnosti Komise pravdy a usmíření. Tutu zmíněnou africkou filozofii stručně definuje sentencí „člověk je člověkem prostřednictvím druhých lidí“ (s. 267). Podle Sparkse se jedná „o vyjádření ideálu společenství v africkém sociálním životě, podle nějž každý nese odpovědnost za druhého a podle níž nejsme celými lidmi, pokud tuto odpovědnost neneseme, bez ohledu na to, o jakého člověka jde nebo co ten člověk udělal.“ (tamtéž)

Jak jsem uvedl na začátku, arcibiskupova dcera Mpho pro účely knihy vyzpovídala řadu světových osobností, jejichž vyprávění by měla skládat dohromady mozaiku, z níž vystoupí plastický obraz hlavního hrdiny. Ale jak už to chodí, tyto monology ve skutečnosti vypovídají více o samotných mluvčích než o Tutuovi. Texty jsou navíc podle všeho ve většině případů věrným přepisem mluveného slova, což znesnadňuje jejich četbu a nezřídka jim propůjčuje poněkud komický charakter. Vyznačují se totiž jednak absencí významové hierarchizace a celkové perspektivy, jednak silnou repetitivností. William Labov by nad nimi možná zaplesal, ale autor této recenze doznává, že se jimi nedokázal prokousat. Koncepce celé knihy – mimochodem nádherně vypravené – vzbuzuje tudíž rozpaky. Snad měli jít autoři spíše cestou rozsáhlého rozhovoru se samotným arcibiskupem. Žánr interview se však podle všeho na Západě netěší zdaleka takové popularitě jako u nás, kde se s memoárovými rozhovory – do značné míry osvobozujícími pisatele od nutnosti řešit otázky spojené s kompozicí – po roce 1989 roztrhl pytel.

Z výše uvedených důvodů nelze knihu Tutu: Authorized doporučit k českému překladu. Pokud by se nějaký český nakladatel konečně rozhodl představit tuzemskému publiku jednu z nejimpozantnějších postav naší doby, požívající autoritu na základě svých činů, a nikoli (jako třeba – při vší úctě k jeho teologickým spisům – současný papež) díky aureole zastávaného úřadu, měl by asi sáhnout po práci Johna Allena. A sáhnout by po ní opravdu měl – aby se česká kultura zase o trochu víc vymanila z jednostrannosti a provincialismu, do nichž ji uvrhá nezájem o hlubší poznání osobností světového formátu, které náhodou nepocházejí z Evropy nebo Spojených států.

 

Milan Orálek


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker