Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2012 - Recenze

A Bůh stvořil slunce

Sebastian Petrpan: Hostie dne.

Plzeň, Arboretum 2011.

 12_recenze.pdf

 

Sebastian Petrpan: Hostie dne

 

Malá, stostránková básnická sbírka s názvem Hostie dne by pro svou velikost byla snadno k přehlédnutí. Byla by to však škoda, neboť nabízí čtenáři vnímavou a přitom nevtíravou spirituální lyriku, s níž se u mladších básníků v české poezii často nesetkáváme. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že k tomu, aby dosáhl úrovně děl „protřelých“ básníků podobně laděných veršů, jako jsou například Kolmačka či Slíva, musí autor urazit ještě notný kus cesty.

Zmíněná básnická sbírka vyšla v loňském roce v nakladatelství Arboretum. Jedná se o prvotinu autora, který vystupuje pod pseudonymem Sebastian Petrpan. Básník, jak se dovídáme na přebalu knihy, se narodil ve Strakonicích, kde nějakou dobu žil. Později odešel do Prahy. Předešlá fakta zde neuvádíme samoúčelně. Přechod z prostředí téměř venkovského, idylického do prostoru velkoměsta je jedním z hlavních činitelů, které mají vliv na proměnu tematiky básní z let 2006–2010, jež sbírka obsahuje.

Ve sbírce členěné do čtyř oddílů („Věčný rok“, „Léto“, „Poušť“ a „Město“) se velmi brzy odhaluje titulní metafora. Motiv slunce (oné hostie dne) se prolíná celým dílem. Autor mistrně využívá mnohoznačnosti tohoto motivu, který určuje rozdílné vyznění jednotlivých částí sbírky. V prvních dvou oddílech je totiž vnímán jako životadárný, ryze pozitivní objekt (motiv jarního slunce – životabudiče ve „Věčném roku“, poté v oddílu „Léto“ je nejčastěji spojován s blahodárným působením na dozrávající obilí). V dalších částech však dochází k radikální proměně významu titulního motivu. Tam je totiž reflektován jako nositel smrti („Poušť“) či umrtvení („Město“), jako zastavení pohybu v čistě urbánním prostoru. Předěl mezi první (přírodní) a druhou (městskou) polovinou vytváří napětí, jež je „kořením“ celé sbírky.

 

Les obrostlý chrámem

V prvních dvou oddílech – „Věčný rok“ a „Léto“ – se nejčastěji vyskytují „naturální“ motivy lesa, srn, jeřabin, Božích muk, dozrávajícího obilí či chleba – tedy signifikanty přirozeného, přírodního a ve sbírce přiznaného Božího řádu. Toto tvrzení dokládá i zdůraznění pravidelného (věčného) střídání jednotlivých ročních období, které je propojováno s příběhem Krista – zde s příběhem znovuzrození – vzkříšení: „Vrací se čas / vrací se i pole // je zase zorané / a srnky na něm jsou neslyšné a nehybné // příběh se sbíhá / v kříži v trní.“ (s. 13) Opakování několika málo motivů s někdy až dětsky naivním okouzlením přírodou podpořené jednoduchou konstrukcí krátkých několikaveršových básní vytváří atmosféru jistoty Boží (Stvořitelovy) existence. „Básník“ jakoby pozoroval ve výjimečných okamžicích ztišení okolní svět, který mu je schopen poskytnout oporu a jistotu zakotvení vlastní existence. Tato jistota graduje tezí o prosté existenci Boha v básni nazvané „Triptych“: „poslyš: / je Bůh / noc, nebe, klenba // poslyš: / je ještě větší ticho / než v hlubině nitra / a než smrt […]“ (s. 18) a životodárnosti Kristova příběhu, jenž se objevuje v prožívaném čase a prostoru: „v kameni, železe a rzi / božích muk // je stejně života / jako v jabloni.“ (s. 17)

Básně v druhém oddíle už nevyznívají tak jednoznačně jako texty z úvodní části. Začínají se objevovat první motivy, které nabourávají idylické zakotvení lyrického subjektu: „slunce praží / obilí je ztvrdlé / pluješ polem // proměnil jsi se ve vzduch / hltáš zlato / máš dluhy z města…“ (s. 41) Také se zde začínají objevovat komplikovanější, nápaditější metafory, jež rozhodně patří k tomu lepšímu, co čtenář ve sbírce nalezne: „samodruhá žena chytá bronz / přišla z žebra muže / a očekává synáčka // až bude pálena / Adam bude chytat bronz“ (s. 35), či libozvučné verše jako: „slunce vyplázlo ohnivý jazyk / olízlo pole / bylo sladké obilím.“ (s. 38) Výheň slunečního svitu je v tomto oddíle téměř vždy spojována s polem, obilím a chlebem. Tento až archetypální obraz souvisí s biblickými motivy, které jsou zde velmi dobře patrné. Můžeme zde nalézt verše popisující těžko snesitelný žár slunce, který nabývá na intenzitě v rozpáleném městě: „[…] slunce se spaluje / města se proměňují ve výhně.“ (s. 43) Ve chvíli, kdy slunce začíná v „Létě“ nesnesitelně pálit, přechází sbírka v „Poušť“.

 

Zamčené nebe

„Kam zahodil klíč, / když se zamkl nahoře?“ (s. 50) Těmito verši ke svatému Petrovi je uvozena třetí část, v níž se lyrický subjekt vyznává z prázdnoty, samoty či nekomunikace „…zamrzlého nebe / ve kterém uvázlo smilování“. (s. 53) Motiv všudypřítomného kamene – města, ze kterého není úniku, stálá touha dotknout se čehokoli nebeského, spolu s motivem zamřížované cely v druhém „Triptychu“ této sbírky (což je jedna z mála signovaných básní) dotvářejí tísnivý pocit nevyslyšeného člověka obávajícího se věcí příštích. Rozpad původního světa je dále rozveden pronesením jakéhosi ekologického sloganu s hlubším podtextem: „celé kusy přírody se mění na poušť // a sahary se zabydlují / obraznými lidmi / světélkujícími z monitorů.“ (s. 63) Přece je zde však stále patrná Boží existence připomínaná příběhem Ježíšova ukřižování: „křížovou mříží okénka cely / zjevuje slunce Kristovo utrpení // jako film promítán je příběh / na poškrábanou zeď // záznam zvuku ale nepřichází ze slunce / je jím rozjitřené ticho při čekání na soudce.“ (s. 59) Prostorové souvislosti nejsou tak jasně vykreslené, ustupují do pozadí (snad až na prostor vězeňské cely), jsou dekonkretizovány (již zmiňované město – kámen), čímž je dosaženo výsledného efektu odlidštění, osamění.

Závěrečný úsek „Město“ je nejrozsáhlejší a v samotném uspořádání jednotlivých jeho čísel lze vysledovat skrytou logiku. Lyrický subjekt se nejprve stává pozorovatelem zmrtvělého prostoru města, do něhož byl vržen. V úvodních básních se setkáváme především s popisnými pasážemi, jež často ironicky (někdy až příliš násilně či uměle) popisují některé „nesrovnalosti“ nově objeveného prostoru: „je konec úředního dne / úředníci za sebou zabouchli formuláře […] hosana všem pochcaným zdem / a orazítkovaným lidem města.“ (s. 68) Nově se zde oproti předchozím částem objevuje motiv potopy jako trestu za špinavost města a zároveň jako očisty od ní. Kompozice jednotlivých básní této části je zhusta odlišná od básní předchozích. Jakoby texty „Města“ byly upovídanější, hlučnější, rozsáhlejší, a snad právě proto z nich čiší ona zmiňovaná osamělost mnoha slovům a zvukům navzdory. Jedním z výrazných rysů závěru sbírky je nehybnost stojící v kontrastu proti přírodní dynamice: „Ztuhlost ulice / a pohyb větrného stromu // příboj nebe nad nedělním parkovištěm // domy stojí tak zaraženě / tak ztuhli jsme // že celá příroda / probíhá okolo.“ (s. 78) Později se tento kontrast přetavuje v tíživé otázky typu: „Vrátím se ještě do světa původní jednoty nebo budu ještě sám sebou?“ (s. 94) Jako by si právě v tento okamžik lyrický subjekt uvědomoval onen nepřekonatelný rozdíl, který je velmi těžké zvrátit. Cesta zpět do světa „původní jednoty“ již neexistuje. Navzdory této danosti však lze nalézt katarzi – tou je snaha (leckdy marná) hledat a naslouchat stejně jako naslouchá „…sídlištní Bůh / tu jako doktor jistě proposlouchá každý hrudník jako jinde // jistě zde k nám pokleká // a my? // poklekáme k němu // když se sluchátkem dotýká?“ (s. 89)

Závěrem nezbývá než říci, že prvotina jihočeského básníka Sebastiana Petrpana je důmyslně uspořádanou sbírkou veršů, která čtenáře rozhodně nezklame. Na druhé straně musíme upozornit na některá úskalí, se kterými se bude muset Petrpan popasovat. Například fakt, že používání několika málo motivů ve více básních nutně vede k opakování, jež působí rušivě. Dále je určitě na škodu již zmíněné užívání někdy až křečovitě vykonstruovaných metafor. Nicméně kladné dojmy dozajista převažují, a to i díky příjemně decentnímu a přitom promyšlenému grafickému doprovodu z pera Martiny Dráždilové.

 

Tomáš Kaválek


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker