Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2012 - Recenze

A čeřen někde pod sebou

Tomáš Lotocki: Čeřeny.

Brno, Weles 2011.

 12_recenze.pdf

 

Tomáš Lotocki: Čeřeny

 

 

Knižní trh je prakticky nepřehledný. Konstatování. Některá nakladatelství či přímo ediční řady jsou pak pro mě značky, kterým věřím. Ve sféře poezie jsou mi dlouhodobě takovými značkami Host či Weles. V redakci Petra Čermáčka vydalo občanské sdružení Weles na sklonku roku 2011 již svou 39. publikaci, Čeřeny Tomáše Lotockého. Ze záložky se dozvídám, že vydavatelem Lotockého prvotiny Chuť vína bylo (byl, byla) MSD Brno (2002, v katalogových záznamech knihoven nicméně nacházím opakovaně vročení 2001, případně c2001). Kdyby zůstal básník v této stáji, dostával bych se k Čeřenům daleko složitěji. A že mám chuť si Chuť přečíst, budu si muset pomoci MVS (tedy meziknihovní výpůjční službou).

Tomáš Lotocki (nar. 1977), pracující – podle informace na záložce – v MRS (totiž v Moravském rybářském svazu), shrnul v Čeřenech básně z let 2000–2011. Textů, rozdělených do tří oddílů, je v knížce celkem 41, přičemž „Obsah“ je v „Obsahu“ poněkud nešťastně zařazen jako poslední text třetího oddílu.

Čeřen dobře znám, protože jsem napůl rybář. Napůl proto, že sám sice rybářské zkoušky nemám, ale vše potřebné znám, naučil jsem se to, když jsem pomáhal připravovat na dané zkoušky osmiletého syna. Ryby, které nad čeřenem plují, se loví jeho (prudkým) vytažením nad hladinu. Lotockým užívané čeřeny jsou především slova. Slova, jimiž se snaží zachytit sebe, svět kolem.

Bylo tak snadné napsat první verš / jazykem okounů a plotic […] Bylo tak snadné najít první verš / Chtěl jsem být králem rybářů […] Bylo tak snadné hledat první verš […] Tu knihu jsem ještě nedopsal / a je to čím dál těžší“.

Kristova léta plus, ale častěji mínus nějaký ten rok. Pár vlasů už opadalo. Fakt. Ústředním časem prvního, ale vlastně i druhého oddílu je podzim. „Tak rád mám otřepané fráze / o kalné duši podzimu […] A stokrát otřepané fráze / svět kolébají na márách“. Ano, soumrak přichází na podzim o poznání dřív, je chladněji. „Po čase voní starý most / jen trusem holubů“. A třeba se i může zdát, že je „srdce dávno vykrvené všemi“. Ale dobře se, jindy, poslouchá hudba deště („A přece ještě šelest podzimního deště“.), dobře se vzpomíná. A vzpomíná se hlavně na dětství, dospívání: „ze vzpomínek krev mi teče / do srdce jež se červená“. V textu „Kamenný vrch“ čteme o „hříšně omámeném“ třináctiletém znalci jmen fotbalistů a dívek z Lea.

V jedné básni se objevuje „řeka – artérie splavující / infekci z našich dětských rukou / ke kamennému srdci Přehradnice“.

Básník se ohlíží také za dospělými léty: „Byla to taková hovězí láska […] a utichla na jatkách […] Byla to taková hovězí láska / trocha vášně v žlutých lánech řepky / sluneční hřiště okolíkované potem / a bzučícími hejny much // a pak to poslední / co jsi mi řekla: / Chtěla bych na zimu odlétat / do polárních krajin“.

Zmrtvělý čas? „Jsme ještě v slovu? / Ta marnost tu byla od začátku“. Ale i smrt (a málokdo se s ní myslím setkává tak často jako rybáři, s těma vytřeštěnýma očima nebo s tím „prázdnem vyklovaných očí“) lze přijmout s deminutivním příznakem: „Také lysčata rodiče zabíjejí / je-li jich příliš… / řekla si na hrázi / když větrem zavoněly hrůbky“.

Ticho. Ticho u vody, ticho podzimní, ale i to hrobové.

Samota. Ale nijak zvlášť akcentovaná a vyřvávaná, což v kontextu (nejen) současné poezie není možné neocenit: „Zůstal jsem tam se všemi jmény / Sám se sebou a sebou vyměněný […] sám bez sebe a s sebou v každém slově / daleko kdesi / kdesi na ostrově“. – Čtyřverší pro J. H.: „Ta propast ticha mezi námi / a stavíme jen lávku slov / jak Robinsoni pod palmami / již hádají se o ostrov“. (Na okraj: vztažné zájmeno je zde skloněno správně, na rozdíl od desátého verše na s. 49.)

Přes zdánlivou protikladnost některých tónů zní melodie sbírky jako přijetí, smíření. Plynutí vody, času, to samo o sobě je klidné. A se smířením přichází jistota a tedy bezpečí. „A přece všechno trvá“.

Třetí oddíl, pojmenovaný „Křídla“, je poněkud (místy) lehčí. Lehkost křídel je dána tu vínem (třebaže po něm bývá někdy těžko), tu vtipem, ironií, sebeironií („Do veršů utírám si nos / Na rýmu rým se dobře hodí / Vášnivý jak dva lenochodi / za láskou neběhám již bos“, píše v „Autoportétu 2010“ dedikovaném Jaroslavu Vrchlickému), tu charakterem jakési „pouhé“ glosy k četbě. Myslím ale, že Lotockého poněkud táhne k zemi občasná tendence k jaksi gnómickým prohlášením: „I ticho nadarmo je vyslovený Bůh // Vítězit slovem / nelze bez porážky“. Jindy čteme: „Slepá je poezie / a pro její záchranu […]“ nebo „život starý slepý lhář / který se odpovědí bojí“. A čteme také gesta veliká až anticky: „A horké rty co chtěly skálu pít / dnes vyplavují vydrolená slova“. Nebo: „Básník jenž slove Albín Kos / bojí se křídel jimiž Ikaros / v nezkrotném vichru povýšeně bije // Básník se děsí vlastní poezie“. Dodejme, že básníci, básnictví, slovo, verše jsou ve sbírce tematizovány snad až příliš často.

Sympaticky vyznívá, že Tomáš Lotocki píše některé básně v rýmovaných strofách, ale některé rýmy, řekněme vzápětí, jsou bohužel až příliš snadné (vlasy – krásy, listí – jistí, kostí – hostí, roven – hoven). „Napsat si báseň jenom tak / Rým A B A B ve dvou slokách […] Nezval se vyvaluje v trávě / Teige pozvedl přísný zrak / A hledí na mě vyčítavě“.

Ony titulní čeřeny můžeme v Lotockého sbírce vnímat ještě jinak. Člověka lze vidět jako rybu, plující více či méně bezstarostně, za potravou nebo hledající bezpečný úkryt. A náhle a prudce se voda začne bouřit, tělo uvízne v čeřenu a už je nad vodou a už oči oslepuje světlo. „myšlenek chromí ohaři / nahání smrtku která hárá“.

 

Petr Odehnal


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker