Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2012 - Recenze

Za hranice snu a skutečnosti

Marie Langerová: Hnízda snění. Kniha pasáží.

Praha, Malvern 2011.

 12_recenze.pdf

 

Marie Langerová: Hnízda snění. Kniha pasáží.</em>

 

Autorka recenzovaného titulu Marie Langerová (nar. 1948) je redaktorkou, editorkou, literární kritičkou a teoretičkou, zaměstnankyní Nadace Českého literárního fondu a manželkou literárního historika Jiřího Brabce. Svůj badatelský zájem soustředí především na avantgardu poválečného Československa, o níž publikovala studii Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk a recenzi „O zlé avantgardě a krachu světa umění, který způsobila“ v časopise Česká literatura. Jednou ze studií na toto téma přispěla do souboru textů nazvaného Symboly obludností; Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let, který vyšel v roce 2010 v nakladatelství Malvern. Roku 2000 jí vyšla weinerovská monografie (Weiner, Host), autorsky se podílela na projektu ÚČL AV ČR Na cestě ke smyslu: Poetika literárního díla 20. století (Torst, 2005). Výklad smyslu poezie představila také v souboru textů Fragmenty pohybu – Eseje o české poezii (Karolinum, 1999).

Její zatím nejnovější literárněvědnou publikací je soubor statí Hnízda snění. Kniha pasáží (Malvern, 2011). Některé texty v něm obsažené Langerová již dříve publikovala v časopisech a sbornících, podrobný seznam uvádí v závěrečné poznámce. Poslední část knihy vznikala za podpory Grantové agentury České republiky.

Název podtitulu souvisí mimo jiné s citátem Waltera Benjamina tvořícím motto knihy a představujícím výchozí bod  pro úvahy obsažené v prvních dvou kapitolách, které jako jediné nejsou začleněny do nadřazené kapitoly, z čehož lze usuzovat, že mají funkci jakéhosi úvodu k následujícím sebraným textům. Zmíněné kapitoly nesou názvy „Spící společnost“ a „Spící město“.

Langerová zde vychází z pojetí skutečnosti jako spektáklu, které zastává francouzský marxistický filozof Guy Debord. V této společnosti spektáklu, společnosti divadelního představení, existují lidé, vztahy a věci jen jako pouhé obrazy vyznačující se neživostí a falešností, svět z nich složený je přirovnán ke zlému snu. Reakcí člověka na existenci v takové společnosti je změna vnímání prostoru a času, s níž souvisí vznik avantgardních směrů počátku 20. století, např. kubismu či surrealismu, na které navazují experimentální šedesátá léta. „Probuzením“ jsou pak léta devadesátá, která trpí „zaspáním dějin“. Pro poznání skutečnosti je tudíž třeba, abychom se k ní vztahovali prostřednictvím psychické archeologie skrze paměť a sny (jde o metodu odhalování historie podobnou metodám Bergsona, Freuda, surrealistů, fenomenologie a hermeneutiky, tedy metodám stojícím v opozici k materiální archeologii pozitivistických věd).

Pohybujeme se v ponuré, apokalyptické atmosféře vyznačující se povrchností konzumní společnosti, vyprázdněností jejího jazyka a neschopností vzájemného dorozumění jejích členů. Povzbuzena slovy Václava Bělohradského odhodlává se Langerová hledat východisko z takto neutěšených poměrů v umění jakožto „pohybu k otevřenosti“ a ve snu jakožto „rizomu, mezičlánku, intermezzu“. Jako praktický příklad vypořádání se s objektivizovaným světem uvádí autorka Spící město Dominika Langa instalované na bienále v Benátkách v roce 2011, které tvoří přepracované sochy Langova otce, uvedené synem do nových souvislostí, čímž se chtěl Lang mladší pokusit o oživení a nové uchopení, pochopení „nevědomé paměti“.

Druhá kapitola odhaluje původ první části názvu knihy: „Připomíná to Istanbul. Nikoli jen proslavená přepracování, rozmontování chrámu Hagia Sofia. Ale antickou hlavu Medúzy, která leží pod vodní hladinou jako základ sloupů Cisterny, postavené za císaře Justiniána. Tohoto místa – vodní komory, které jako by byly jakousi paralelou spánku, hnízdem snění – a stejně jako Benátky ideálním místem zdvojování, prostorem zrcadlení, divadla, inscenací, místem, které se ‚dotýká masky‘.“ (s. 16–17)

Jednotlivé texty následující po úvodních dvou kapitolách nabízejí pestrou škálu témat. V částech kapitoly „Abychom otevřeli oči, musíme je umět zavřít“ nabízí Langerová interpretaci několika úryvků Lucretiova spisu O přírodě, které se týkají stavů mysli a těla během spánku, přirovnání spánku ke smrti, obrazotvornosti a vztahu snů a umění. Následuje stručný přehled některých dalších myslitelů (Herakleitos, Platón, Aristoteles, Novalis, Herder, Husserl) vycházející z Foucaultovy studie „Sen a obraznost“, jenž sleduje historii zkoumání autenticity lidského poznání během spánku. V další části autorka seznamuje čtenáře s Bremondovým pojetím „čisté poezie“, která je založena na psychickém přenosu a která stojí v rozporu se snahami následovat prozodická pravidla či jakkoliv cíleně zasahovat do textu na základě rozumových kritérií. Nechybí ani motiv snu K. H. Máchy, jemuž se Langerová věnuje na podkladu Pouti krkonošské, Máje a několika studií jiných autorů (D. Čyževskyj, O. Králík, J. Slomek, J. Loužil aj.) a na který aplikuje postmodernistický výklad (Lyotard, Deleuze).

V následující kapitole, baudrillardovsky nazvané „Svádění“, zaměřuje autorka pozornost na motivy postele a spánku v Zámku F. Kafky., které interpretuje jako „derealizaci cílů“, „nekonečné odkládání, čekání“. Byrokratickou mašinerii zastupitelnosti úředníků a poslů připodobňuje k nekonečné produkci kopií fotografií, čímž, jako na mnoha dalších místech Hnízd snění, poukazuje na úzkou souvztažnost uměleckého vyjádření beletristického a výtvarného.

Baudrillardova kritika neautentického způsobu života společnosti, příbuzná frankfurtské škole a jejímu pojmu odcizení, který Langerová připomínaná především v kontextu s již zmiňovaným W. Benjaminem, souvisí s problémem fetiše, kýče a obsese předmětem, které jsou dle kritika Freudovy psychoanalýzy Bohuslava Brouka, varujícího před nezdravým vztahem lidí k věcem, vlastní surrealismu a poetismu. Jako příklady posedlosti předměty Langerová uvádí obrazy Marcela Duchampa (Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce; Velké sklo; ready-made S utajeným hlukem atd.) a koláž Toyen (Ani labuť ani Lůna). Posedlost však nehodnotí kriticky, slouží jí naopak k interpretacím předmětů ve snech a vztahů světa reálného a snového, v nichž navazuje na dříve zmíněné postmoderní autory a surrealistické umělce či teoretiky. Spolu s nimi se přiklání k pojetí reálných a snových předmětů, jaké zastává fenomenologie snu: „Nalezení surrealistického objektu předchází pozorný pohled, ba hypnotizace předmětem, jehož zdrojem je nevědomí.“ (s. 74)

Několik dalších kapitol se věnuje inspirativním zdrojům snu v umění a především v samotném jazyce. Za úrodnou půdu pro umělecké výtvory čerpající náměty a atmosféru ze snového světa považuje autorka díla vztahující se k literárnímu období romantismu. Ve svých úvahách se opírá o úryvek ze studie na pokračování, uveřejňované postupně v Květech roku 1835, „Obrazy a květy snů“ Karla Sabiny, který vyzývá umělce k tomu, aby živili svá díla právě sny. Vedle Sabiny sleduje obrazy objevující se ve snech nebo motivy, které vnímá jako příbuzné snům (příroda, šílenství, drogové opojení, melancholie aj.) i v tvorbě dalších autorů (Tieck, Kleist, Herder, Novalis, Heine, E. T. A. Hoffmann, Mácha). Připojuje rovněž přírodovědné poznatky o změněných stavech vědomí, získané Janem Evangelistou Purkyněm.

Z ostatních témat již jenom přehledově zmiňme souvislost snu a času (Maurice Blanchot); automatické psaní (Breton, Havlíček, Nápravník, Nádvorníková); pohyb a časovost ve výtvarném umění (Michaux, Kandinsky); fenomén závrati a úzkosti (Heideggerovy a Rezkovy úvahy aplikované na dílo Jakuba Demla); demlovské studie zkoumající souvislost motivů podzemí, podsvětí a nevědomí; smyslovost, paměť a sen (Bergson); smrt a očistec (Deml, Maeterlinck); sen v symbolismu (Redon, Hlaváček, Březina) a mnohá další.

Z uvedeného pokusu o nástin alespoň těch nejdůležitějších témat obsažených ve sborníku studií Hnízda snění je patrné, že autorka si vzala za úkol co nejšíře uchopit téma ústřední – sen a snění. Avšak místo toho, aby mohl čtenář sledovat postupně se rozvíjející úvahy směřující k závěru, o němž by bylo možné dále diskutovat, je jeho pozornost rozptylována roztěkaným zaměřováním hned jednoho, hned jiného cíle. Spíše než systematické pojednání připomínají texty řadu asociací (nutno dodat že úctyhodnou), jež zahrnuje nespočet autorů náležejících k rozličným myšlenkovým proudům a nespočet literárních či výtvarných děl tvůrců různých stylů a období (s důrazem autorky na postmodernu a avantgardu). Většina textů proto působí nejednotně, chaoticky a roztříštěně, a to nejen s ohledem na knihu jako celek, což by bylo v důsledku toho, že jde o souhrn statí vzniklých v různých časových horizontech a zaměřujících se na různá témata, akceptovatelné, ale také s ohledem na jednotlivé kapitoly.

Se zmiňovanou absencí závěru a přebujelým množstvím odkazů na různé autory souvisí překvapivá nekritičnost autorky vůči citovaným, zmiňovaným či interpretovaným tvůrcům, jejichž tvrzení autorka přejímá, aniž by se pokoušela zdůvodnit jejich platnost. Ačkoliv Langerová píše například o kritickém vymezení Bohuslava Brouka vůči surrealismu a poetismu, zůstává pouze u interpretace postojů Brouka či surrealistů, a sama své vlastní jednoznačné stanovisko nevyjadřuje.

Nesrozumitelné jsou i některé příklady, které mají snad sloužit jako názorné ilustrace, smysl textu však častěji zatemňují. Rozpaky budí například citace Holanova verše, jež je přítomna spíše kvůli svému mystickému vyznění nežli coby logický argument:

 

„V pozdějších komentářích ke Společnosti spektáklu (1988) konstatuje Guy Debord vytvoření její integrované formy, v níž zvítězila rozptýlená podoba.

Propast je hlubší, než jsme mysleli! (Vladimír Holan, Torzo)

V šedesátých letech vyzvedl Guy Debord problém obrazu, v němž žijeme, jako globální symptom civilizace, která provedla radikální převrat prostoru a času, i člověka v nich.“ (s. 10)

 

Uvedený postup bychom nemuseli hodnotit tak příkře s ohledem na autorčinu preferenci postmoderního myšlení; pokud volí raději komentář k citovaným autorům, nepřímo ale vědomě se k postmoderním postupům hlásí: „Citát je také stavebním kamenem postmoderní literatury. V ní je podle Antoina Compagnona každé psaní (écriture) vlastně jen přepisem (récriture), citací a komentářem.“ (s. 16) Postmoderní je i Langerové jazyk; text se hemží výrazy a spojeními jako „spektákl“, „rizom“, „obraz-symptom“, „pohyby a záškuby přemontovávaných dějin“, „upadání do tekutosti“ apod. Zde se nabízí otázka, zda citovaná Bělohradského kritika, namířená proti vyprázdněnosti jazyka, nezasahuje nakonec text autorky samé. Nepředstavují zde užité klišovité a občas poněkud nesrozumitelné postmoderní výrazy právě ony „připravené škatulky obratů, které můžeme jen zopakovat“? (s. 12) Přitom řeč má být jedním ze zprostředkovatelů setkání světa skutečnosti a snu, jak autorka naznačuje při vytyčování vlastní metodologie: „Přikláním se k pokusům pracovat v podzemí, na řeči a obrazech, které se vynořují jako výsledek traumatického setkání člověka se světem, na návratech k původní patetické gestaci obrazů, z nichž je smontován náš svět, k jejich energii a dynamice, k jejich paměti, která nese, jak říká Didi-Huberman, jednak hrůzu, ale také obranné fixační jednání.“ (s. 12) Tím by se autorka zároveň, snad i programově, přikláněla k pokusu postihnout skutečnost překročením hranic jazyka, tedy spíše prostředky tvůrčími, uměleckými nežli vědeckou metodou.

Přes vytčené nedostatky Hnízd snění, které zahrnují častou absenci argumentace, vlastního hlediska, předznamenaného cíle a shrnujícího závěru, jakož i roztěkanost a neuspořádanost textu, lze knihu ocenit pro množství myšlenek a pohledů, které mohou být čtenáři inspirativním podnětem pro vlastní reflexe týkající se snů a jejich role v lidském životě. Uchopení tématu prostřednictvím nejen literárních studií, ale i výtvarných či filmových děl umožňuje jeho komplexnější probádání. Kritizovaná rozmanitost výběru autorů i témat souvisejících se sněním může oslovit čtenáře rozličných tvůrčích zájmů a zaměření. Podobně i výše vytýkaná roztěkanost textu může na druhou stranu přesvědčivě sugerovat asociativní charakter snů. Čtenář se tak při četbě Hnízd vydává na odvážný exkurz krajinou obrazů rozostřených hranic bdění a snění.

 

Ludmila Bartošová


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker