Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2012 - Recenze

Shoda mezi Scholium GeneraleCorpus Hermeticum je úplná

Irena Štěpánová: Newton – poslední mág starověku.

Praha, Karolinum 2012.

 12_recenze.pdf

 

Irena  Štěpánová: Newton – poslední mág starověku

 

Kdyby katalog Národní knihovny ČR nenabízel k Newtonově fyzice celá 3 původní česká díla, jistě by bylo možné začít zde řečí o potřebnosti každého příspěvku, který zkoumá náboženské, společenské a další opomíjené stránky Newtonovy fyziky. Ani po 60 letech neutuchajícího bádání nad mimovědeckými kořeny přírodních věd totiž stále není nouze o hlasatele jisté, a vlastně policejní, ideologie, v jejímž nejhrubším ražení jedině „moderní exaktní věda“ vycházející z „tvrdých faktů“ poznává „objektivní realitu“ a mezi veškerým (rozumovým) poznáním je jediná správná či užitečná. Není nezajímavé otevřít dnes třeba Journal des Sçavans a dočítat se v pracích zakladatelů dnešních věd o „racionálních disciplínách“ – pneumatologii, foronomii, forografii, poeografii … A ostatně nebude tak úplně od věci uvést zde oblíbenou myšlenku Petra Vopěnky, že právě Newtona by ve své době zajisté byli ocenili Bludným balvanem nebohého Sisyfa.

V českém prostředí podle všeho první kniha, která se zabývá „skrytými příčinami“ Newtonova myšlení, Newtonposlední mág starověku, vyšla před nedávnem nakladatelství Karolinum. Její autorka, Irena Štěpánová (nejedná se o Irenu Štěpánovou, etnoložku a slavistku, jak se domnívají internetová knihkupectví), se zde pokouší ve smyslu výše zmíněného badatelského snažení posledního půlstoletí podat vyvážený obraz Newtonova vědeckého díla, tj. prozkoumat na pozadí obecných úvah o vnitřní jednotě myšlení vědeckého a náboženského, zdůvodňujícího i hodnotícího, jednak Newtonovy myšlenkové zdroje a tradici, z níž vyrůstal; jednak jeho zvláštní filozofické a náboženské ambice, které význačně určovaly jeho vědecké úsilí. Za základ svého podniku ovšem autorka bere překvapivě nikoli spisy Newtona samého v souvislostech myšlenkového světa 17. století, nýbrž, zcela necitlivě a anachronicky, tvorbu několika současných myslitelů, jak o nich ještě bude řeč. Odtud bohužel plyne nesourodý a neústrojný shluk pochybných předpokladů, neopodstatněných závěrů, mimoběžných srovnání, násilných analogií a vybájených psychologických posudků.

V knize, kde „bude nutné vytrvale zůstat u filigránské práce s nezvyklými pojmy, například s Boží transcendencíimanencí, a kosmoteismemmonoteismem apod. “ (s. 8) si po krátkém zhodnocení newtonovských bádání autorka klade za cíl „prozkoumat jeden dosud stranou stojící zdroj Newtonovy inspirace a jeho možný vliv na formování východisek novověké vědy“ (s. 11). Ale také se „téma knihy zabývá otázkou, jak hodnoty ovlivňují ryze racionální myšlení“ (s. 19). A vzhledem k pojmenování knihy autorka píše: „název naší práce je parafrází názvu stěžejního Newtonova díla, neboť on moderní vědu založil a nepochybně do ní vnesl své specifické pojetí.“ (s. 11). V tomto se však autorka bezpochyby mýlí. Svoji práci pojmenovala podle úvodních slov přednášky Johna M. Keynese, Newton the man (1942): „byl posledním z čarodějů, posledním z Babyloňanů a Sumerů“, jež ovšem autorka cituje coby motto 1. kapitoly (s. 7) a správně uvádí, že vycházejí z úžasu nad četnými Newtonovými alchymickými, teologickými a historickými spisy, jež byly teprve roku 1936 nově objeveny. Vysvětlení této podivné skutečnosti nabízí týdeník Církve československé husitské, Český zápas (č. 43, 21. 10. 2007, s. 4): „MgA. Ing. Irena Štěpánová, Ph.D., která obhájila svou disertaci s názvem Philosophiae Naturalis principia Newtonica […]“ Zřejmě tedy autorka nechala pod novým názvem vytisknout svoji starou disertační práci, aniž by tomu však uzpůsobila vlastní text.

 Pojednání o alchymii, teologii a historii tvoří největší část knihy Newtonposlední mág starověku. Jejím jádrem je pak podle autorky „analýza“, přesněji řečeno vykazování podobností v citacích Newtonova důležitého vysvětlujícího dodatku k Principiím, Scholium generale (1713), s některými hermetickými spisy a jejich naukami o Bohu. Přesněji řečeno: vykazování podobností mezi Scholium generale a ponejvíce výběrem a výkladem současného německého egyptologa Jana Assmana toho, co z některých hermetických spisů vybral a vyložil anglický platonik 17. století Ralph Cudworth. Závěrem celé práce bude konečně, že novověká evropská věda byla skrze Newtona a jeho pojetí Boha umožněna díky náboženským reformám faraonů Achnatona a Ramesse II.

Po kratičkém Newtonovu životopisu (závěrem úvodu, s. 11–13), který se v delší a po letech rozvržené podobě opakuje v příloze (s. 168–174), představuje autorka v 2. kapitole Newtonovy inspirační zdroje. Správně poukazuje na to, že Newton dobře znal Bibli, a domnívá se, „že hexamerální literatura se svým tématem šesti dnů stvoření mohla mít na Newtona dokonce metodologický vliv, že své rozdělení světa, které se posléze ukazuje v jeho díle, Newton postavil právě na biblické knize Genesis, 1,1–27.“ (s. 17) Následuje tabulka pojící příslušné tři biblické výroky: 1,1 stvoření nebe a země, 1,21 stvoření velikých netvorů a hbitých živočichů, 1,27 stvoření člověka. Odtud podle autorky Newton dělí svět na:

KOSMOS: „neživá hmota; platí přírodní zákony; přírodní filozofie“;

BIOS: „život je implementován do hmoty; determinace; mnohdy však paradoxní vůči zákonům úrovně 1, alchymie, dnes biologie, ale je problém, že zatím není definováno, co je život“;

LOGOS: „doména člověka jako Božího obrazu […]; svoboda od zákonů i determinace; historie a teologie pojaté jako studium lidského konání a Boží prozřetelnosti […]“ (s. 18)

Toto je tedy první autorčina teze a původní myšlenkový vklad.

Podobně jako ostatní teze, anebo jen tvrzení, zavádí tuto na základě slov: „podle našeho názoru […] Newton mohl“. Nikterak ji neopírá o spisy Newtona samotného a nijak dále nezdůvodňuje. A tudíž není zřejmé odkud autorka dovodila např. to, že jen v neživé přírodě se podle Newtona „Bůh projevuje svým inteligentním návrhem“, „inteligentními přírodními zákony“; nebo že „zkoumáním života se odedávna zabývala alchymie“. Spory plynoucí z této dosti svévolné konstrukce autorka nezohledňuje, alegorickou metodu, která by je obracela v dobrý smysl, nelze vystopovat. V dalším průběhu knihy se k tabulce vrací větami „připomeňme ještě metodickou inspiraci“ (s. 70); „nejdříve si zřejmě svět rozdělil na oblasti, které vyžadují různé metodické přístupy. Newton jistě nezamýšlel, aby se tato metodika rozšiřovala do jiných oblastí“ (s. 92), neboť pro tyto měl prý metody alchymie. A konečně ke krkolomnému podniku převracení alchymie na vědu o živých tvorech, jak vyplývá z řádku BIOS, dochází ve 4. kapitole: potřebnou myšlenku autorka čtenáři předhodí uvedením citací M. Nakonečného, Z. Neubauera (s. 72), a to patrně skrze nevyřčený alegorický výklad pojmu látky v alchymii. A „jako první dílčí shrnutí tedy konstatujeme, že je třeba vzít vážně názor, že alchymie může být naukou o životě, tedy spíše protobiologií než protochemií“ (s. 73).

Zbytek 2. kapitoly velmi správně poukazuje na Newtonovu příchylnost k dobové představě prisca sapientia, prvotní, nezkažené moudrosti, a stručně též na další obecně přijímané Newtonovy myšlenkové zdroje, cambridgské platoniky. Následuje výklad o hermetických naukách, který se jeví z celé knihy nejzdařilejší.

Další kapitoly, „Newton jako teolog a historik“, „Newton – alchymista“, již nebudou představeny  takto zevrubně. Ostatně není k tomu důvod, Newtona se s malou výjimkou (s. 58–64) téměř netýkají. Jejich obecná stavba je následující: slovníkové zavedení pojmů a jejich stručný vývoj, zdařilé parafráze autorčiných oblíbených zdrojů (zejména Jan Assman, dále pak K. Jaspers, Z. Kratochvíl, Z. Neubauer, M. Eliade, M. Buber a další). A konečné řešení, v němž se vše, co bylo výše probíráno, nemilosrdně přiřkne Newtonovi. Například takto: „Můžeme tedy uzavřít, že podle našeho přesvědčení nebylo Newtonovým úmyslem sepsat minulost v pozitivistickém pojetí, ale šlo o transformaci minulosti ve fundující dějiny, tedy v mýtus, který je nositelem závaznosti. Newton se ujal úkolu na poli kulturní paměti, pokusil se vnést řád do chaosu nespočetných dat, a to jako specialista na kulturní paměť, či přímo jako architekt vzpomínky. Je zde zřejmý apologetický moment: Newton se svou historickou činností snažil zachránit smysl minulosti, šlo mu o výkon záchranné paměti a domníváme se, že Newtonovou intencí bylo, aby svým výkladem minulosti a jejího smyslu přispěl k obnově a upevnění naší evropské identity.“ (s. 70). Co jiného je však anachronismus nežli matení veřejnosti?

Mohlo by se zdát, že 5. kapitola „Newton – přírodní vědec (filozof)“ již těžko může vycházet z něčeho jiného nežli z Newtona. Ovšem hned z úvodu se čtenář dozví, že v Newtonově metodologii „se prokazatelně setkávají a prolínají vědecké a mimovědecké, racionální a hodnotové komponenty jeho myšlení“ (s. 90), zatímco „současníci, třeba Descartes, představují již myšlení racionální.“ A „lze tedy předběžně uzavřít, že Newton ve svých metodologických úvahách používal různé typy myšlení jako rovnocenné, nebo jinak řečeno, používal vyváženě celé dostupné spektrum myšlení.“ (s. 91).

Po odstavci o Newtonově optice, kde se však zmiňuje pouze otázka fenomenality barev, následuje odstavec o matematice, kde autorka představuje další ze svých nepřiznaných objevů: „Dnes je již známo i to, že oba, Newton i Leibniz, vycházeli ze stejných předchůdců.“ (s. 93). Dále „je možné spekulovat o tom, že určitou inspirací pro Newtonovy matematické úvahy na poli diferenciálního počtu mohla být Maimonidova myšlenka ‚Natura non facit saltus‘ […]“ (s. 94) Ve zbytku kapitoly pak autorka z Newtonova tvrzení „části prostoru jsou nehybné“ vyvozuje, že proto Newton „musel“ objem tělesa nahradit hmotným bodem (s. 96) a jako doklad cituje (špatně přeloženou) pasáž z Henryho Mora o Boží všudypřítomnosti, která toto údajně zaručuje (s. 97).

Čtenář snadno nahlédne, že by bylo bláhové snažit se uvádět na pravou míru shora řečené myšlenky Ireny Štěpánové. Ani to není možné, neboť jsou zavedeny svévolně a bez odůvodnění. Stejně bláhové by bylo pouštět se do představení autorčiny dadaistické „analýzy“ Scholium generale, neboť všechno je možné. A tak jen jeden velmi pravdivý závěr za všechny: „Shoda mezi Scholium generaleCorpus hermeticum je úplná. V tomto bodě to však nic významného nedokazuje, protože všemohoucnost Boha se vyskytuje u velké řady autorů.“ (s. 123) Je jen škoda, že autorka nijak nerozvedla myšlenku účelových příčin v Newtonově přírodní filozofii (s. 146), experimentum crucis promýšlení newtonovské fyziky – a otázku elegantně stáčí na účel veškerého Stvoření.

Obecně by se dalo říci, že kdyby kniha byla soudním řízením, byla by (nevinně) nespravedlivá. Přelíčila by každého – a kohokoli v dobré víře odsoudila za cokoli a čehokoli zprostila.

Na straně nevinnosti budiž uvedeny autorčiny výkony etymologické: z arkádského boha přírody Pana prý pochází termín panteismus (s. 31); dále se čtenář dozví dokonce, že české slovo pán je totožné s řeckým pan (s. 125), což tvoří jeden z „argumentačních“ kroků 6. kapitoly. Dále jistá znepokojující citová a ideologická předpojatost, již autorka nepřiznává ani neskrývá: „Cudworth jasně dokázal“ (s. 29), „Jung poznal“ (s. 42). Zde odkazy na vybrané autority autorka používá jako doklady pravdy. „Zpředmětnění Boha kardinálním omylem“ (s. 49), „autentické city, odmetafyzičtění teologie“ (s. 50), „hledali nikoli přesné pojmy, ale skutečnost, život sám“ (s. 52), „teologickým myšlením předběhl dobu“ (s. 69). Autorka chápe své pojetí Boha a víry jako autentické a moderní. A „zde racionální myšlení zcela selhává“ (s. 87). Konečně a zejména je to zjevně hluboká neznalost filozofie 17. století spojená s posedlostí vykazovat každou jalovost typu: Newton měl knihu xy v knihovně, takže z xy bezpochyby vycházel; oba sledovali svůj zájem a odvolávali se na starověk, a tak chtěli dosáhnout téhož (s. 107). „Cudworth byl Newtonovi inspirací výraznou, nejen myšlenkovou, ale možná i lingvistickou: například III. kniha Newtonových principií nese název De mundi systemate… (anglicky The system of the World), což velmi připomíná Cudworthovo stěžejní dílo The True Intellectual System of the Universe […]“ (s. 117) Autorka z rychlíku slyší trávu růst.

Nespravedlnost, jak ví každý alchymista, je odvrácenou stranou nevinnosti. A každý překladatel zase přesně ví, kdy původnímu textu nerozumí. Je-li dovoleno usuzovat ze zjevného na nezjevné, pak je nutné říci, že autorka má značné potíže s angličtinou, neboť většina anglických citací je černé na bílém přeložena špatně. Na(ne)štěstí pro čtenáře však autorka cituje důsledně i v původním znění. Co se týče latiny, obecně se zdá být převáděna přes anglické překlady ze sekundární literatury. V ojedinělých případech, kdy tomu tak není, je výsledek o poznání horší. Seznam stránek a příkladů nesprávných a zavádějících překladů by byl příliš dlouhý, občas snad zábavný, ale hlavně úmorný. Natural autorka sveřepě překládá jako přírodní, order jako pořádek, agent jako agent. Rozdíly mezi slovy ideapředstava, vlastnost a atribut se nezabývá. Uveden budiž jediný a význačný příklad: „[…] /Deus/ nec sub specie rei alicuius corporei coli debet,“ přeloženo jako: „/Bůh/ ani nemůže být uchován jako něco tělesného.“ (s. 143) Nicméně později „Colimus enim ut servi […]“ (s. 146) je colere již přeloženo správně jako: „Uctíváme ho jako jeho služebníci“. Toto spolu s dalšími podivnostmi v latinských citacích poukazuje buďto na pochybný původ překladů, anebo ovšem na krajní ledabylost. Autorka například cituje slova z hermetického spisu Asclepius, ale připsány jsou přímo Newtonovi. Toto následně slouží jako argument pro odmítnutí celé jedné newtonovské interpretační linie (s. 139), což je ledabylost zajisté nespravedlivá.

Závěrem by se snad dalo říci následující. Jestliže kniha není svého druhu hermetickým spisem, který pustým chaosem na povrchu svědčí o vnitřní propasti řádu a zve vstoupit na podzemní cestu za nevýslovným pokladem; není-li vlastní iniciací, jež skrze očistění z utrpení otevírá oči; pak je jistě objevným podnikem, souborem nápadů a myšlenek k promyšlení a především pramennému propracování. A bezpochyby otevřením celého jednoho prostoru otázek a námětů.

 

Jan Makovský


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker