Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2012 - Recenze

Spatřit svět ve skle misky s rajčatovým salátem

Petr Hruška: Darmata.

Brno, Host 2012.

 09_recenze.pdf

 

Petr Hruška: Darmata

Poezie ostravského básníka Petra Hrušky (*1964) byla vždy zárukou niterného vhledu do každodenního života, opatrného odkrývání světa vrstvu po vrstvě, soustředěného pozastavení se uprostřed náhle nastanuvšího okamžiku. Nejinak je tomu v jeho páté knize s titulem Darmata.

Tentokrát je to ale sbírka nezvykle temná a beznadějná, pravděpodobně nejtesknější ze všech dosavadních Hruškových knih. Jen zřídka se zde najde báseň neposkvrněná pochybnostmi, báseň plná vznešeného údivu nad prostým, jindy přehlíženým detailem (výjimkou jsou například „Průhled“ či „Návrat“). Téměř všechna naděje na krásu je znenadání sražena k zemi: „Prodrali jsme se odpoledním mokrým listím. / Obesraná světlina.“ (s. 30) Málokdy je zde „[…] dost na to, / aby bylo poznat, / že je tady i láska. / Tedy odvaha / vyměnit Boha / za modlitbu.“ (s. 51)

V minulých sbírkách byly děti ještě nedotčeny nebezpečným dospělým světem, některé z nich měly to štěstí, že dosud nemusely přihlížet rodinným tragédiím. Děti uprostřed černé ostravské mlhy zářily jako bílá křídla strážných andělů, kráčely svou vlastní čistou cestou a svým samozřejmým chováním upomínaly rodiče na ubíhající dny a s nimi ubíhající život, čeřily hladinu všednosti.

Darmatech se situace obrací. „Jste na obtíž, překážíte,“ dávají nevděční dospívající (rozvedeným) rodičům okázale najevo. A rodiče jsou si až příliš dobře vědomi, jak v očích potomků vypadají: „A teď se hrne sem, / do vašeho odrůstání, / přebytek otce.“ Není nic horšího než být „[t]o maso, / to nadbytečné těžké maso otce […]“ (s. 21) Ale i „maso“ dokáže cítit a trpí nalomeným vztahem. Ač s oběma rukama levýma, otcové se pokouší o nový začátek, úporně se snaží „[…] všechno nějak opravit, / doplnit, vysvětlit.“ (s. 52)

Synové vyzouvají „poslední dětské číslo“ bot (s. 14), otcové přiznávají všechny dřívější přešlapy a zbytečná tajemství: „Lhal jsem ti po celý čas, / chlapče, / že se netahám s marností. / Že usínám chvíli po tobě / a nepekelcuju po samotách / s varletem holé žárovky u stropu. / Lhal jsem ti, / že chlístance po stěnách / jsou dobré mapy, / že jsem četl smlouvu se světem / a že je psána srozumitelným písmem, podobným matčinu rukopisu.“ (s. 11)

Stárne i Adam, těžce zkoušený, avšak stále naivně důvěřivý hrdina, neúnavně bloudící Hruškovými knihami. Všechnu zlobu světa, již v raných letech dostával po lžících jako rybí tuk, spolkl, nevzpouzel se, neplival ji kolem. Takto posilněn se trmácí životem a stojí nad propastí, už už naposledy zakopnout, jen maličko tě strčit do zad, Adame, ty hloupý Adame. „Máš čtvrtmilion, / Adame. / Půjčili ti fešáci s rychlým chápáním, / jakmile uslyšeli, / že chceš začít žít, / když už jsi tak dlouho míchal maltu. / Věděli, že nevíš, / kolik má čtvrt milionu nul, / a nazvali tě klientem. / Propisku, / kterou jsi se podepsal, ti nechali.“ (s. 37)

Vůbec poprvé je zde použito oslovení konkrétní osoby (viz výše), tedy nehovoří se jen k jakémusi neurčitému „ty“. Tíha sdělení na čtenáře rázem udeří s o to větší závažností. Chlapče, Adame, poslouchejte, neseďte si na uších, berte moje slova vážně. A vy, vy všichni, „[c]htěl bych, / abyste věděli, že si rvu květiny / a vyměňuju košile, pokud možno.“ (s. 34) Už nestačí jen tiše nazírat a bláhově věřit, že ostatní vidí totéž. Je třeba mluvit. Naléhavě mluvit.

Darmata jsou přelomová také v tom, že básník v nich bilancuje, celkově se vypořádává s životem, snaží se překročit (ne obejít!) nevydařenou minulost, začít zase s čistým štítem: „Chtěl jsem dokončit. / Chtěl jsem to všechno nějak mít, / nezůstat dlužen, / dobře uzavřít věci.“ (s. 52)

Tohle vše se děje uprostřed „čtverečních metrů jednopokojových bytů“, spoře zakryto „sepranými volány domácího ticha“, obklopeno „plotem pocintaným psím vínem“. Naděje vybledlé a umouněné jako staré záclony, lidé žalostně povadlí jako zaprášené fíkusy v rohu pokoje, opotřebovaní a navlečení do vytahaných tepláků. Tu a tam se ale objeví někdo, komu tohle všechno sluší. „Obtloustlost, stáří, mizerný svetr / i fabrika za oknem. / Když odejde, / zůstane po něm / místo / a tágo / v nesmírně klidném / úhlu.“ Nakonec není tak zle.

Do básní se vkrádá, pro současnost zřejmě nevyhnutelná, tematika virtuálních konverzací i počítačových her. Znenadání obklopuje vše, je tu den co den, ba dokonce ani s koncem života není možno se jí zcela zbavit, „Firma dole nabízí rozesílání / našich e-mailů / po naší smrti“. (s. 31) Kdyby se Adam narodil o pár let později, možná by věděl kudy kam. Tak jako to budou vědět chlapci, kteří dnes až s děsivou vážností probírají strategii počítačové hry. Někdy je třeba na protivníka „házet hořící slepice“, někdy je nutné zkusit se „skamarádit“ a pak zaútočit „jedině ve spánku / tam mají obranu nula“, ale jindy si prostě „sedneš na šutr a čekáš“. (s. 18–19) Tak to chodí. I v Ostravě.

Své místo zde mají i milostné „dopisy“ rádoby z druhého konce světa, od krásné neznámé, která je přesvědčena, že „[n]a dálku, barvy či jazykové nezáleží, / ale láska / hodně věcech v životě, díky.“ (s. 24) Neméně odvážné je zařazení básně, poskládané z několika různých e‑mailů rozličného charakteru, „naléhavě navrhovaným obchodním vztahem“ počínaje a žádostí o charitativní příspěvky na kdeco konče. Tyto spamy však vložením do nového, nečekaného kontextu náhle mají co říct. Čteme-li je vedle „tradičních“ Hruškových básní, opovržení zákonitě musí alespoň na moment ustoupit čtení, při němž se jednotlivá slova osamostatňují, každé má svou důležitost, zničehonic se v textech, které nemají s poezií co do činění, zjevují jindy netušené souvislosti. K těmto básním se lze postavit dvojím způsobem. Můžeme v nich poslušně hledat skrytou poetiku všedních (a často opovrhovaných) skutečností, již by mnozí nikdy nespatřili, kdyby jim Hruškova poezie neukázala, kudy vede cesta. Lze v nich ale vidět i rušivý element, který sbírku zbytečně trhá na kusy a je tu jaksi navíc. Ne, nejsou to básně beze smyslu, nicméně po prvním přečtení se vytratí šok, po druhém či třetím se odhalí veškerá jejich tajemství a tyto texty pak mezi zbytkem hlubších a déletrvajících kusů zbytečně ční. Básník jako by věděl, kam se má ubírat, ale nebyl si zcela jist jak. V již výše citované básni „Odhlučnění“ („Firma dole nabízí rozesílání / našich e­-mailů / po naší smrti“) se mu ale podařilo svou tradiční poetiku s novými motivy propojit velice elegantně.

V neustávajícím těkání mezi záblesky štěstí a kalužemi samotářského smutku se tak Hruškova poezie posouvá do další tvůrčí etapy. Na jedné straně úlek nad tím, že žijeme pro jakési důvody, z nichž jen málo má ve skutečnosti smysl. Na straně druhé úžas nad věcmi, jež dosud trpělivě čekaly na své nalezení. Ještě stále tady jsou. Ještě stále je co objevovat.

 

Helena Pazdiorová


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker