Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2012 - Recenze

Pochmurný debut Kláry Goldstein

Klára Goldstein: Úpatí vichřice.

Valašské Meziříčí, Gobelínová a kobercová manufaktura 2011.

 09_recenze.pdf

 

Klára Goldstein: Úpatí vichřice

Sbírkou Úpatí vichřice vstoupila do literárního světa básnířka Klára Goldstein. Hned první sloka úvodní básně „Kometa“ nám prozradí mnohé o poetice celé sbírky: „Vrací se ještě někdy / dávný strach z komety / To potom voláme do tmy / a bosými kroky odměřujeme svou úzkost“. Goldstein citovanými čtyřmi verši hned na začátek jasně udává směr, kterým se při četbě sbírky čtenář vydá, a tento směr nehodlá nijak výrazně měnit. Hlavním tématem zůstane strach. Strach ze smrti i z věčnosti, strach z plynutí času, strach z věcí, které se staly a nelze je již odestát, strach z dálky, z neznáma, z bezmoci. Nejedná se však o strach zbabělcův, nýbrž o strach plný pokory, který člověka neochromí, ale naopak posílí a donutí ho ptát se, hledat a bojovat.

Básnířka nemá potřebu kázat, poučovat a planě moralizovat. Nedojímá se sama nad sebou, nad krutým světem, nad starými láskami, jak to bohužel činí mnozí mladí básníci z autorčiny generace. Většina básní s impresionistickou „rozmazaností“ jen lehce naťukne jednu myšlenku, pocit či vzpomínku, snaží se vystihnout poetiku okamžiku, který je už ze své podstaty pomíjivý, a právě pomíjivost přeci Kláru Goldstein tolik láká. Básnířka využívá zámlky, elipsy a náznaky, když nabídne pointu, básni to většinou spíše uškodí: „Babička rázuje kuchyní / v dědově košili / a potom si zapaluje cigaretu / Dlouho do večera hrávali jsme karty // Je to už všechno moc dávno“.

Básnířka v úvodním citátu odkazuje k Pablu Nerudovi, ovšem jeho poetiku budeme v Úpatí vichřice hledat jen stěží (snad jen ve třech čtyřech závěrečných básních). Ať už je to záměr, nebo jen náhoda, či snad nevědomá inspirace, básně Kláry Goldstein daleko více připomínají pozdního Seiferta či Jana Skácela, jehož smuténka se prochází po polích a zpívá též v mnoha básních Goldstein. Rozhodně se cítí lépe na venkově, město v básních působí nevlídně, cize a prázdně, což však pro básnířku není zdrojem inspirace, ale spíše důvodem, proč se mu vyhnout: „Sténání chrličů / se po zdech rozbíhá / a zlomyslně sčítá vrásky chrámu // Zase jak zastara / bojíme se moru // V průjezdu močí dřevěná socha“. Líčení města chvílemi připomíná způsob, jakým Radek Fridrich popisuje sudetské hřbitovy. Koneckonců rozdíly mezi hřbitovem a městem se v básních stírají: „Potisící / přichází na mysl spánek / a stromy za hřbitovní zdí / Dokud neprojdeš ulice v dešti / nevíš o městě vůbec nic / Ani v čem se skrývá / Ani kam pokládá kámen / Šestá řada zleva – / Rose Schneider“.

Goldstein se obvykle vyhýbá světlu a hluku, lépe se cítí v noci a tichu. Nesetkáme se s letní či jarní básní, ale utápíme se především v náladách zimy a podzimu, nikoliv nezbytně depresivních (vida, jak nám ta zmiňovaná podoba se Skácelem nabývá zřetelnějšího tvaru!). Jaro můžeme zahlédnout, ovšem jen z povzdálí: „Tolikrát se mi zachtělo podrazit nohy Moraně / a hodit po ní ten nejtěžší kámen // Jenže jaro přicházívá o své vlastní vůli / ještě když hlína spí“. Podobně je tomu se dnem a nocí. Nejlépe se Goldstein cítí v bodu jejich zlomu. Ani ne tak při svítání (možná bych se potom trochu zlomyslně zeptal: A co zbylo z anděla?), jako při západu slunce: „Shrbená zima z povřísla si tká / A ticho bloudí městu za očima / Za stavem tma A rýha v barvě vína / A nebo krve… Kdo to rozpozná…“ Všude je tma a ticho, nic zde neburácí, nekřičí, nesténá, nejhlasitějším zvukem je zašelestění havraních křídel. V básních se skutečně nalézáme na úpatí vichřice, ta ovšem nepřichází, je pouze tušená. Je součástí budoucnosti, dalo by se říct, ovšem budoucnost Kláru Goldstein příliš nezajímá. Pro ni hraje prim minulost, ať už nedávná, válečná či biblická, často však jen jakési nedefinovatelné „dávno,“ které ovšem přežívá dodnes a nějakým způsobem k nám doléhá: „Nikdo netušil / že hnijící dřevo pod hladinou / patří galérám z dávnověku / Ale hlasy tam dole / byly pořád stejné // Ozvěny / živelné paměti“.

Sbírka je rozčleněna do čtyř oddílů, přičemž nejsilněji působí úvodní „Havranění“. Obsahuje kratší básně, formálně i obsahově ucelené. Dojem kazí snad jen několik zbytečných point, čas od času pak objevíme poněkud nevěrohodné a exaltovaně působící verše: „Jizvy po odletu / Ryby vět / Zděšený spánek pod střepy tisíciletí“. Oddíl „Havranění“ je zakončen verši, kterým bych se zřejmě u jiných básníků cynicky vysmál, ovšem v poetice Kláry Goldstein zkrátka mají své místo a v jejím podání je nelze nevzít vážně: „Ztrácení má vždy / stejná pravidla / A člověk / tentýž popel // Pojď…“

V dalších oddílech začíná kvalita veršů bohužel mírně kolísat, zejména pak v delších básních, které se Goldstein nedaří dostatečně „zahustit“. Největší básnířčinou zbraní je totiž schopnost říci několika málo slovy mnohé a v některých epičtějších básních z oddílů „Kameny“„Jaro roku sedm“ je tomu naopak. Mnoha slovy neříká skoro nic a básně působí spíše jako autorčino terapeutické psaní, poněkud vyprázdněné a podbízivé: „V Polsku koně umírají / Co zmůžou proti tankům / Šílenství / Ale umírají lidé / Jinak než dřív / Jinak než kdykoliv budou“. Je pochopitelné, že se básnířka potřebovala z těchto pocitů vypsat, ovšem podle mého soudu takovéto verše do sbírky nepatří a měly zůstat v šuplíku.

 

David Jirsa


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker