Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2012 - Recenze

„Matko, já jsem tě porodila.“

Margarita Karapanou: Máma.

Praha, Dybbuk 2012. Přeložil Denis Kostomitsopoulos.

 09_recenze.pdf

 

Margarita Karapanou: Máma

Řecká spisovatelka Margarita Karapanou (1946–2008) není na českém knižním trhu personou neznámou. Roku 2007 vydalo nakladatelství Malvern její román Ano, terapeutický text vypořádávající se s onemocněním maniodepresivní psychózou, text oscilující mezi neovladatelnými výbuchy radosti a o to silněji pociťovanými smutky. Ano však naštěstí přesahuje formu léčivého vypsání se, otevírá se vnějšku, čímž se stává spíše svědectvím hrůzy z neovladatelnosti sebe samého a nekončícím bojem o vlastní záchranu. Nyní přichází nakladatelství Dybbuk s autorčiným posledním (pokud pomineme spoluautorství na knize Co kdyby?) dílem, novelou Máma. I tento text si s sebou nese všudypřítomné stigma maniomelancholie, to je však upozaďováno prožíváním mnohem silnější bolesti, hrdinčiným komplikovaným vztahem k matce.

Příběh je tvořen formou krátkých útržků, fragmentů, které mnohdy obsahují jedinou větu. I když se kolem hlavní události novely, úmrtí matky, mezi segmenty vytváří jistá časová souvislost, často jsou mnohé pasáže, především dialogy a monology, vytrženy z kontextu izolací na nové stránce a strohostí uvozovacích vět, a tak spíš utvářejí lyrizující atmosféru, než že by se přímo podílely na výstavbě kauzality. Celá novela se tak může jevit jako soubor vzpomínek a úvah, které drží pohromadě spíše díky tématu a stylu.

Jenomže právě téma a styl jsou v tomto díle nosnými prvky: téma svou bolestností, styl svou břitkostí. Vztah mezi matkou a dcerou je na hony vzdálen harmonii, mateřské pouto jako by bylo přetrženo již v období těhotenství: „Máma se mne ptá: ‚Kde jsi?‘ ‚V tvém břiše. Nechci ven. Jestli vylezu, všechno mne bude zraňovat, vím to.‘ ‚Já už tě nesnesu. Jsi netvor, co mi žere vnitřnosti. Chci, abys umřela, teď, abys mi vylezla z břicha mrtvá.‘“ (s. 70) Hrdinka tedy žije ve světě, kde nebyla přijata ani osobou nejbližší. Celá kniha je protknuta úpornou snahou odčinit tuto vinu zrození, v duchu maniodepresivních výkyvů se však až obsesivní lpění na projevení náklonnosti střídá s hněvem a vážně míněnou nenávistí. A i když se zdá, že v okamžiku očekávání matčiny smrti by mohlo dojít k rozhřešení, prominutí křivd, kruh se uzavírá a matka i na smrtelné posteli svou dceru odhání nebo ignoruje. Příběh tedy nepojednává o zapomenutí malicherností a opětovně nalezené lásce tváří v tvář přítomnosti smrti, ono vykloubení z přirozenosti má kořeny mnohem hlubší a temnější: „Mami, visím na niti. Pustila jsi ji…“ (s. 61)

Hrdinka se v průběhu novely snaží vyvléci z těchto muk po svém. Nejprve vytváří svojí vlastní projekci matky, vytouženou představu o ní, kterou staví na piedestal; když se však na scéně objeví matka skutečná, celá modla se s burácením kácí. Po smrti však zůstávají již pouze vzpomínky a projekt zidealizované matky by se mohl stát hrdinčiným fetišem, jenž není ohrožován reálným předobrazem a jeho jednáním: „Mrtvá jsi moje. Mrtvou tě miluji víc. Mrtvou tě již nemohu zabít…“ (s. 27) Bohužel ani to nepomáhá, hrdinka si postupně uvědomuje, že všechny tyto snahy jsou zbytečné, stín reálné matky ji bude pronásledovat navěky: „Do prdele, přes to všechno je všechno jako dřív. ‚Mami, mami, dotkni se mě, pohlaď mě. Mami, sračky. Mami, sračky, sračky, sračky.‘“ (s. 97)

Marný je i únik do náručí mužů. Od nich se hrdince dostává stejného pohrdání jako od matky. Nejsou ochotni ji projevit náklonnost ani během bezuzdně rozhazovačných stavů, chladně inkasují a odcházejí. Ponižujícím je potom fakt, že matka je oproti dceři velice žádoucí a muži, po kterých hrdinka touží, končí v jedné posteli s rodičkou, přičemž dcera jim posluhuje. To ještě více stupňuje nesnesitelnost situace: „‚Jdi pryč! Jdi pryč!‘ křičíš na mě. ‚Nechci tě vidět. Nikdy!‘ […] ‚Po nějaké době, v noci, ti budu házet kamínky do okna, jestli se nevzbudíš. Spíš se svým přítelem. V noci máš sny a shazuješ ho z postele. Spí na podlaze. A já, čekám…‘“ (s. 105)

Karapanou dokáže žensky rafinovaným způsobem opatřit onen rozklad příslušnými kulisami. Rozpad citu je neustále provázen silnými, těžkými vůněmi, ne však pachy. Parfémy střídají intenzivně vonící květiny, slaný vítr střídá Paříž pročpělou gauloiskami. Ostatně těkání mezi řeckým ostrovem a Paříží se nese v duchu hrdinčina kosmopolitismu. Karapanou však nezaobaluje příběh do upovídaného estetizování, stále si drží syrový a minimalistický, avšak o to víc úderný styl.

Máma je příběhem duše přecitlivělé, ne však bolestínské. Svůj smutek si nevolí, snaží se proti němu marně bojovat, i když se občas zapomíná a v manických záchvatech ztrácí energii snahou dohnat dávno ztracené, jestli vůbec kdy dosažitelné. Oproti románu Ano, kde byla nemoc jako problém poměrně jasně identifikovatelná, se jeví novela Máma jako dílo temnější, údernější, mnohoznačnější. Zároveň se však paradoxně svou zastřeností i přes deníkovou intimitu a jazykovou syrovost mírně znepřístupňuje čtenáři.

Necelých 130 stran fragmentárních zápisků (mimochodem slušně typograficky zpracovaných) může na první pohled tvořit rozsahem skromně pojaté dílo. Jenomže takto syrový a vyhrocený příběh může fungovat jen na dost omezeném prostoru, než čtenář upadne do otupělosti a řeřavost textu se změní v nudný stereotyp. Což se naštěstí neděje.

 

Pavel Očenášek


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker