Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2012 - Recenze

Dobře posuzuje a mapuje, kdo dobře rozlišuje

Karel Piorecký: Česká poezie v postmoderní situaci.

Praha, Academia 2011.

 09_recenze.pdf

 

Karel Piorecký: Česká poezie v postmoderní situaci

Literární vědec Karel Piorecký, pracovník Ústavu pro českou literaturu, se zabývá poezií 20. století, poezií současnou a aktem čtení v současné literární komunikaci. Svou diplomovou práci věnoval Holanovu dílu (Mlčení Vladimíra Holana). Dílu tohoto básníka posléze věnoval ještě několik studií, například „Holanova Noc s Hamletem. Poznámky k dialogičnosti básně“, kterou uvedl na III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky v Praze roku 2005. V disertační práci se zaměřil na českou poezii devadesátých let (Mladá poezie 90. let dvacátého století); v návaznosti na tuto práci vznikla předkládaná kniha Česká poezie v postmoderní situaci.

V „Úvodu“ této monografie Piorecký vyjasňuje své cíle a metody. Cílem jeho bádání je zmapovat tvorbu básníků, kteří začali publikovat v devadesátých letech dvacátého století. Tito debutanti jsou narozeni buď v šedesátých, nebo sedmdesátých letech. Sám Piorecký v „Úvodu“ zdůrazňuje, že zatím se ještě nikdo nepokusil podat souhrnný, literárněvědný výklad vztahu mezi mladou poezií a posttotalitní a postmoderní situací, která u nás nastala po roce 1989. Piorecký je tedy prvním, kdo se interpretačně snaží uchopit básnická díla debutantů devadesátých let jako celek a to ve vztahu k situaci, do níž vstupují a jež na ně mohla mít vliv. Takovou interpretaci ztěžuje to, co ji vyvolává – ona postmoderní a u nás zároveň posttotalitní situace. Literární vědec se musí potýkat s mnohostí kontextů, které najednou mohly být realizovány a působily uvědoměle i neuvědoměle jak na tvůrce samotné, tak na literární kritiku. Jak již bylo řečeno, literární kritik se u nás v devadesátých letech nepotýkal jen se složitostí situace postmoderní, ale také s důsledky, které plynuly ze znovuzrození kulturní svobody. S mnohaletým časovým odstupem byla vydávána díla zakázaných autorů, např. poezie Bohuslava Reynka, Jana Zahradníčka, díla představitelů undergroundu. Do kontextu devadesátých let tak zasahovala umlčená tradice české poezie a podílela se na vzniku poezie nejmladší. Proto se Piorecký – s velkou schopností rozlišovat – v druhé kapitole nazvané „Recepce mladé poezie v devadesátých letech“ vyrovnává s mechanismy, které kritiky přiměly konkrétní literární dílo přijmout nebo odmítnout. Sleduje, z jakých názorových pozic kritik předloženou básnickou sbírku hodnotí kladně nebo záporně a z toho pak vyvozuje povahu očekávání, se kterým kritik k dílu předběžně přistupoval, a také to, jak toto očekávání ovlivnilo jeho čtení daného díla. Třetí, čtvrtá a pátá kapitola jsou věnovány samotným interpretacím děl představitelů tří proudů; spirituální poezie, poezie věcnosti a imaginativní poezie. Tyto tři básnické proudy Piorecký pojmenovává na podkladě svých analýz toho, jakým způsobem byly realizovány lyrické subjekty v české poezii devadesátých let. V „Závěru“ knihy Piorecký dovozuje, že tvorba debutantů se k postmoderní situaci váže a do určité míry se od ní odvíjí, ačkoli se básníci mnohdy vůči ní vědomě vymezovali.

Již ve své disertační práci neužívá Piorecký označení „generace devadesátých let“; vzhledem ke generačnímu vymezení poezie počátku devadesátých let se vyjadřuje neurčitě. Hovoří o mladé poezii. Ve své první a zatím poslední monografii taktéž odmítá vnímat debutanty devadesátých let jako součást jednotné generace. Pokud totiž generaci definujeme spolu s ním jako pospolitost umělců spjatých totožnou zkušeností, nelze tento pojem uplatnit vzhledem k básníkům počátku devadesátých let. Piorecký dokonce uvažuje o tom, že tito začínající tvůrci by se dali definovat naopak absencí společné zkušenosti. V „Úvodu“ také předesílá, že jeho záměrem „není formulovat nějaký stmelující generační pocit či vymezit společnou poetiku mladých debutantů“. (s. 7) Z jeho analýz logicky plyne, že to, co tehdejší debutanty spojovalo, mělo spíše abstraktní podobu a souviselo právě se situací, na niž Piorecký obrací pozornost čtenáře už tím, jaký název pro svou knihu zvolil. Z Pioreckého analýz vyplývá, že začínající básníky v rané posttotalitní době nespojoval pocit generační blízkosti, ale situace, do níž svou tvorbou sami zasáhli. Hlavním předmětem jeho bádání je vztah mezi „novou“ českou poezií a vlivem postmoderní situace, která u nás po pádu totality nastala, resp. se rozvinula.

Nejvhodnějším metodologickým vodítkem pro zmapování poezie debutantů devadesátých let se Pioreckému jeví sledování podob lyrického subjektu v jejich básních. Vychází z Červenkova pojetí lyrických subjektů ze studie Fikční světy lyriky. Volba tohoto metodologického vodítka je polemikou s literární kritikou a historií, jak byla vedena zejména na počátku devadesátých let, kdy se text ztrácel ze zorného pole kritika, který se místo na text orientoval na kontext. Piorecký píše: „Červenkovu teorii subjektů v lyrice vnímáme jako podstatný metodologický podnět pro takovou literární historii, která chce vyprávět nikoli o dění kolem literatury, ale chce do středu svého zájmu postavit text. Není možné pouštět ze zřetele, že literární dílo přednostně vyzývá k tomu, aby bylo interpretováno, aby byl hledán jeho smysl.“ (s. 15) Tato metoda se zároveň stává takovým pojetím literárních dějin, které v sobě spojuje literární historii a interpretaci textu. Piorecký zde naráží na Trávníčkovo a Kožmínovo tázání se, zda lze literární historii a interpretaci, analýzu textů propojit, zda nesměřují proti sobě. Odpovídá jim svou verzí teorie subjektů v lyrice Miroslava Červenky, pomocí níž toto dilema překonává. Tato teorie fikční lyriky totiž ukazuje, že subjekty básnického díla v sobě skrývají historicitu a zároveň rovinu interpretační. Promlouvající subjekt, patřící do fikčního světa, vede čtenáře k jeho interpretaci a rekonstruování, zatímco subjekt díla vede čtenáře k úvahám nad historickým aktem tvorby. Červenkovu teorii lyrického subjektu Piorecký rozšiřuje a modifikuje pro své záměry. Umělecké dílo vnímá jako literárněhistorický text, v němž je přítomno více vypravěčů. Jejich roli chápe jako rovnocennou. Lyrickým subjektem Piorecký rozumí ve shodě s Červenkou toho, kdo ve fikčním světě promlouvá. Oproti Červenkovi však sféru promlouvajícího subjektu rozšiřuje také o zvukovou charakteristiku verše. Tím přesahuje mez stanovenou Červenkou. Oblast verše, metaforiky, metonymie přisuzuje lyrickému subjektu a nikoliv jen subjektu díla, jemuž ji adresoval Červenka. Domnívá se, že je možné tvrdit, že hranice mezi lyrickým subjektem a subjektem díla není neprostupná. Toto tvrzení mu potom umožňuje interpretaci lyrického subjektu v proměnách poezie devadesátých let chápat též jako odkaz k historickým souvislostem. Pomocí interpretace a zaznamenávání různých stylizací lyrického subjektu v dílech debutantů předkládá v kapitolách věnovaných interpretaci a popisu lyrických modů typologii těchto lyrických subjektů.

V rámci „Úvodu“ provádí Piorecký zhodnocení prací zabývajících se tématem mladé poezie devadesátých let. Během tohoto hodnocení činnosti svých literárněvědných předchůdců ještě specifikuje své cíle a ve srovnání s nimi cizeluje své typologické zaměření. Jako první uvádí typologii Jiřího Trávníčka obsaženou na sedmnácti stranách knihy Na tvrdém loži z psího vína. Oceňuje sice pojmoslovnou originalitu Trávníčkova interpretačního postoje, ale sám na ni rezignuje, protože může být zavádějící, a vlastní typologické rozlišování podmiňuje otázkou, zda a nakolik současná poezie naplňuje tradiční poetické koncepty, či zda se od spirituálního nebo surrealistického proudu soudobá poezie spíše nevzdaluje. Přehledovému panoramatu Ivy Málkové vytýká široký záběr na malém rozsahu. Jeho pojetí stojí nejblíže studii Miroslava Balaštíka Typologie mladé básnické generace 90. let. I když s Balaštíkem nesouhlasí v názoru na zhodnocení možností poezie v devadesátých letech, koresponduje s jeho míněním, že v mladé poezii jsou zastoupeny všechny tradiční poetiky. Tuto hypotézu pak potvrzuje svými interpretacemi a dále zkoumá, co se s tradičními poetikami stalo v nových básnických textech. Táže se dále, jak byly tradiční poetiky redefinovány v podmínkách postmoderní situace.

Jestliže zásadní metodologickou oporou a východiskem pro zacházení s básnickými texty se Pioreckému stává Červenkova teorie subjektů v poezii, pro analýzu recepce mladé poezie devadesátých let adekvátně volí metodu receptivní estetiky Hanse Roberta Jausse. Pracuje s jeho pojmy horizont očekávání, negativní a pozitivní horizont, estetická vzdálenost. Zjistil, že literární kritika vykazovala na počátku devadesátých let výrazné nedostatky, které Piorecký připisuje mimo jiné nezavedenosti literární kritiky jako svobodné činnosti. Počátek svobody vedl mnohé literární kritiky k předimenzovaným očekáváními ohledně kvality mladé poezie. Ta se projevovala jako touha po nové české poezii, která nebude mít nic společného s oficiální tvorbou z období totality. Zároveň se objevoval odpor proti postmoderním tendencím v umění. S pomocí Jaussovy teorie odkrývá Piorecký mechanismy tehdejší recepce. Soudobá literární kritika vypovídala spíše o svých očekáváních, než o textech, které měla ohodnotit. Na příkladu průběhu recepce poezie Petra Borkovce v podkapitole nazvané „Recepce klasicizující estetiky (Petr Borkovec)“ ukazuje nedostatek první. Je jím zaměňování kontextu za text. Piorecký si všiml, že dobová kritika pozitivně hodnotila autora, který ladil s jejími očekáváními, a tohoto autora pak nejenže kanonizovala, ale navíc mytizovala. Vytvářela oslavný obraz geniálního autora, který navazuje na ty nejlepší básníky z české tradice, a to proto, že takový autor, pravý básník, byl očekáván. Nekompetentnost tehdejší kritiky Piorecký dokazuje vágními pojmy „skutečná, pravá poezie“, které se v jejích hodnoceních objevovaly. Potíž byla v tom, že toto vágní sousloví bylo neobratnou omluvou klasicizujícího vkusu většiny kritické obce. Klasicizující vkus zřejmě nabyl vrchu nad ostatními typy (například nad poezií Typltovou, která navazovala na surrealismus), protože nejenže zdánlivě udržoval kontinuitu s tradicí, ale také vzdoroval vlivu postmoderny. Potom je kanonizovaný básník vlastně úspěšný nikoli proto, že píše kvalitní texty, ale proto, že se téměř nevzdaluje od podoby poezie, jaká je očekávána. Piorecký tvrdí, že mnohé dobové kritiky se textem samotným vlastně vůbec nezabývaly. Na recepčním příběhu poezie Jaromíra Typlta v podkapitole „Recepce neoavantgardního diskurzu (Jaromír Typlt)“ ukazuje Piorecký jednak na nekompetentní odmítavé postoje vůči Typltově poezii, jednak na recenzenty, kteří naopak ve svých hodnoceních nijak nevzdorovaly Typltově sebemytizačnímu projektu. Byli neschopni vzepřít se paradigmatu, které sám o sobě tento básník světu nabízel. Výjimku tvoří recenze Ivana Vágnera, který nehodlal akceptovat Typltovo proklamativní odmítání postmoderny a poukázal v případě jeho poezie k prostředkům, které naopak s postmodernou korelují. Jak dokazuje Piorecký, Typltova poezie byla v převaze odmítána vlastně hlavně proto, že si tento básník vybral z výběru tradic surrealismus. Avantgarda byla automaticky spojována s ideologií a tím bylo navazování na ni dopředu zdiskreditováno. Žádána byla poezie prostá jakýchkoli ideologických aspirací, aby byla odlišná od předešlého období a nijak ho nepřipomínala. Na rozdíl od tehdejších zaujatých soudů však Piorecký, ve svých interpretacích nejen Typltova vztahu k surrealismu, zjistil, že u většiny autorů, kteří se hlásili k surrealismu, chybí ideologický akcent, který doboví recenzenti ihned předpokládali. Analýza recepčních příběhů Borkovcovy a Typltovy poezie má v monografii své opodstatnění, i když interpretační kapitoly na ni přímo nenavazují. Piorecký si zde jako literární kritik a historik precizně vyjasnil, co a proč bylo o autorech, které hodlal studovat, řečeno. Z pochvalných výroků, které obdivovatelé adresovali dílu Petra Borkovce, Piorecký vyvodil, že kýžená představa poezie nebyla daleká jejího ztotožnění s jednoduchým sdělením. Je zřetelné, že Piorecký je Holanův čtenář; odmítá takové pojetí poezie, které jí ubírá její estetickou funkci a činí z ní pouze prostředek pro sdělování informací. Složitost pro něj ještě neznamená předstírání smyslu.

Následující tři kapitoly jsou, jak již bylo zmíněno, věnovány interpretacím a posouzením toho, jakou proměnou prošla tradiční poetika v novém básnickém textu, který na ni navazuje. Každá ze tří kapitol obsahuje svou podkapitolu nazvanou „Terminologická úvaha“. V ní Piorecký vysvětluje, proč tři lyrické mody v mladé české poezii označuje jako spirituální, imaginativní a věcný proud; proč například poezii imaginativní neoznačuje zase jako poezii surrealistickou. Piorecký sice v případě imaginativního modu konstatuje surrealistické východisko, ale upozorňuje, že „užité prostředky a dosažené cíle se však v jednotlivých případech významně liší“. (s. 251) Všechny tři lyrické mody spojuje upozaďování lyrického subjektu, jeho skrývání. Piorecký hovoří o odklonu od konfesijní lyriky. Subjektivita v mladé české poezii devadesátých let se podle něj odklání od egocentričnosti. Lyrický subjekt v poezii zůstává, ale přestává být tématem. Piorecký tvrdí, že aniž by si to debutanti uvědomovali, byla jejich díla součástí tzv. radikální postmoderní plurality, která se projevuje pokojnou koexistencí poetik, které navazují na dříve potlačované autory. Piorecký za pomoci tohoto pojmu Wolfganga Welsche definuje vztah básnický děl z devadesátých let k tradici, od níž se pouze jemně odchylovala. V „Závěru“ své knihy Piorecký zmiňuje estetiku jemné odchylky, o níž píše Herbert Grabes, když charakterizuje pozdní postmodernismus. Prostřednictvím srovnání rysů této estetiky se situací v poezii devadesátých let u nás dospívá Piorecký k překvapivému zjištění – tehdejší poezie mladých debutantů přesně odpovídá Grabesovu pojetí. „Na rozdíl od avantgardní literatury, která usilovala o radikální jinakost, se vnímatel postmoderního díla pohybuje na půdě zdánlivě známých postupů, jeho úkolem je hledat jemné odchylky, tedy souvislosti či rozpory s již dříve existujícími výrazovými formami a tématy.“ (s. 269) Piorecký se domnívá, že mladá poezie oproti původnímu očekávání nepřinesla nic nového, ale rozvinula tradiční poetiky.

Autorovi lze vytknout jen malé pochybení, a to tiskové chyby: „Sní spolu s nimi sní o spravedlnosti“ (s. 132); „sbírkce“ (s. 150); „u tohoto subjektu leze tedy předpokládat“ (s. 196); „Czech Literatrue“ (s. 227); „automatických charakter“ (s. 227); „Psychoanalýza v surrealismus“ (s. 237); „konvečním“ (s. 243).

Karel Piorecký ve své monografii Česká poezie v postmoderní situaci podnětně interpretuje poezii devadesátých let a vykazuje přitom vzácnou schopnost rozlišovat. Podařilo se mu naplnit záměry, jež si stanovil. Analýzou lyrického subjektu v poezii devadesátých let dospěl jak k interpretacím jednotlivých básnických sbírek, tak k uchopení situace mladé poezie devadesátých let z pohledu literárního historika.

 

Barbora Bártová


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker