Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2012 - Recenze

Jiné možnosti moderní doby

Miroslav Petříček (ed.): Moderní svět v zrcadle literatury a filosofie.

Praha, Herrmann & synové 2011

 09_recenze.pdf

 

Miroslav Petříček (ed.): Moderní svět v zrcadle literatury a filosofie

Miroslav Petříček v „Úvodu“ ke sborníku Moderní svět v zrcadle literatury a filosofie uvažuje o myšlenkovém směřování jednotlivých studií v něm obsažených. Bez předznamenání, jež by narušila konkrétní uchopení odrazu moderního světa v literární tvorbě a filozofii každého z autorů sborníku, načrtává Petříček základní znaky a tendence, jimiž se současná věda a kultura vyznačuje. Sborník nepřináší syntetický pohled na zkoumanou oblast; jedním ze základních znaků moderního světa je dle Petříčka složitost, která je dána mimo jiné globalizací, a tudíž prolínáním kultur. Autoři sborníku tedy opouštějí snahu o syntézu, jelikož jsou si vědomi komplikovanosti světa, již nelze popsat jednotícím způsobem. Petříček a též další humanitně zaměření odborníci se proto pokoušejí nalézt jiné přístupy pro poznávání kultur a společenské situace. Pomoc hledají v literatuře a filozofii.

Zejména v humanitních vědách je dle autorů nutno objevit odlišné přístupy a výkladové techniky, které by měly být schopny reflektovat rozmanitost tradic, na niž narazila evropská kultura již v polovině 20. století. Rozvíjet by se tedy měla současná tendence k mezioborovosti a intermedialitě; sborník předkládá impulsy k jejich posílení. Petříček ve svém „Úvodu“ i vlastním příspěvku vybízí ke změně náhledu na metodologii humanitních věd, jež stále zůstává ovlivněna metodami věd přírodních a jež proto nekoreluje s „objektem“ svého bádání, který má často povahu něčeho, co nelze uchopit. K neuchopitelnosti cizích kultur přistupovali evropští teoretici s předsudkem o nadřazenosti kultury evropské. Sborník vyzývá k vyrovnání se s evropskou sebestředností a přináší důkazy o skryté multikulturnosti evropské civilizace.

Evropské myšlení nesmí podle přispěvatelů sborníku zůstat uzamčeno ve své touze prosadit se skrze jednotu v podobě regulativních idejí, které si nárokují univerzální platnost. Autoři sledují střetávání lokální perspektivy s perspektivou globální, které dává přednost různým potenciálním úhlům pohledu před hledáním jediné, normativní perspektivy. Ukazují, že taková perspektiva vždy nějak souvisí s netolerancí, buď ji způsobuje, nebo vzniká na jejím základě. Činí tak nesvobodnými jedince či skupiny lidí, jež se liší od většiny, a znesvobodňuje badatele tím, že mu znemožňuje uvažovat otevřeně o problematice, které se věnuje. Zejména příspěvek Jiřího Holého, zabývající se holocaustem, odhaluje, jak je normativní perspektiva nebezpečná a zrádná, jaký hrůzný dopad může mít v reálném životě.

V názvu sborníku se setkáváme s označením moderní svět. V „Úvodu“ nenalezneme definici toho, co přesně autoři tímto označením míní. Název knihy proto zpočátku působí nejasně. Až z Petříčkovy studie zjistíme, že vychází z popisu současného světa jako postmoderního a že je zároveň polemikou s tímto popisem. V průběhu čtení dalších příspěvků se pak čtenáři ukazuje, že ostatní autoři se s Petříčkovým pojetím veskrze ztotožňují a že důsledky jejich polemiky jsou jedním z poselství předkládané knihy.

Petříček ve své studii „Esej jako metoda“ tvrdí, že není vůbec nutné pojmenovávat současný stav světa slovem postmoderní, jelikož toto pojmenování není aktuální a navíc je nepřesné; zkresluje blahodárné tendence, které byly latentně obsaženy už v moderně a které se nyní počínají projevovat. Téměř všechny příspěvky sborníku jsou úspěšným pokusem tyto latentní tendence moderny reflektovat a vyvodit z nich závěry pro to, jak humanitní badatel i člověk současného světa mají jednat. Uvažovat o současném světě jako o postmoderním s sebou totiž nese nežádoucí konotace, které vlastně zabraňují, abychom nynější stav světa pochopili, ale také abychom v něm mohli svobodně jednat. Rozmělnění hodnot v bezbřehém relativismu nelze považovat za předpoklad svobody. Petříček interpretuje postmodernu jen jako určitý návrat ke skrytým a nerealizovaným možnostem moderny. Píše: „[…] ukázalo se, že slovo ‚postmoderna‘ není proklamací nějaké ještě novější doby, nýbrž že je to návrat k jiným možnostem moderní doby; skutečným smyslem tohoto slova je upozornit na to, že ústředním problémem druhé poloviny dvacátého století se stal nejen její vztah k historické moderně a k jejím předpokladům, nýbrž i k jiným tradicím vně i uvnitř evropské kultury.“ (s. 42) Proto je chybou chápat rámec postmoderny jako cíl, který stojí sám o sobě.

V příspěvku „Různost kultur v iberoamerické filosofii a literatuře“ se Anna Housková vymezuje vůči jakémusi ustrnutí ve fázi postmoderního relativismu, domýšlejíc tak Petříčkův názor. Při úvahách nad bývalou koexistencí kultur na Iberském poloostrově, kterou považuje za vzácný odkaz pro současný svět, uvádí jako jeden z dokladů alternativní povahy tamní kultury esejistickou tvorbu José Ortegy y Gasseta. Tvrdí, že Ortega y Gasset byl vnímavý k signálům tehdejší doby a jednou z citací z jeho textů dokazuje, že reflektoval vznikající příklon k mnohosti. Odmítá odsouzení jeho filozofie ze strany Václava Černého jako nastolení relativismu perspektiv. Podle Houskové Ortega y Gasset naopak společnost varoval před absolutizací plurality, na níž je postmodernismus založen. Jeho dílo obsahuje jinou variantu přístupu ke světu, přístupu, jenž je založen na vztahu mezi jednotou a růzností. Housková slovy Ortegy y Gasseta apeluje na toleranci vůči různému, jež by mělo zůstat v našem vnímání nadále různým, přičemž my sami bychom měli uznat, že i když tomuto různému nerozumíme, snažíme se je pochopit.

Kniha je rozdělena do pěti oddílů. První oddíl obsahuje příspěvky Oldřicha Krále a Miroslava Petříčka. V jejich studiích se setkáváme s pokusem o změnu přístupu k metodám humanitních věd. Král tak činí na základě podnětů, jež mu přinášejí jeho sinologická bádání. Konstatuje nedostatek porozumění pro jinakost čínské kultury, kterou většina evropských badatelů převáděla na hodnoty evropské, na základě čehož upírala čínské literatuře její dějiny. Král zjišťuje, že jelikož se v čínském písemnictví nevyskytuje evropský pojem literatura, odborníci se kloní k popření existence jejích dějin v Číně. Právě proti tomuto univerzalistickému převádění jiného na stejné se Král vyhraňuje. Odmítá uvažovat o specifičnosti čínské kultury v kontextu evropského, evolucionistického chápání dějin coby diachronního jazyka narativu, který má podle něj manipulativní povahu. Naopak snaží se scelovat to, co má povahu diskontinuitní, a v čínské tvorbě objevuje jinou cestu výkladu, jiné pojetí dějin a času – kód lyrického. Namísto literatury hovoří v případě dějin čínského písemného umění o literárnosti a podotýká, že pojem literatura není nikde definován; obhajuje tak existenci historie literárnosti v čínské kultuře. Podobně také Petříček upozorňuje na to, že metoda by neměla předurčovat postup humanitního vědce. Neměla by být pojímána jako postup, který vědce determinuje, nýbrž jako cesta, která napomáhá otevírat problematiku jeho zájmu. Takovou nesvazující metodou může podle něj být esej, odpovídající proměně humanitních věd, pro něž je od 60. let 20. století typický obrat k interpretaci. Tento obrat s sebou nese neustálý pohyb interpreta v jedinečném. Petříček tedy polemizuje s požadavkem exaktnosti humanitních věd, jejž s ohledem na odlišnost věd humanitních a přírodních vnímá jako nežádoucí. Navazuje tím na Giorgio Agambena, který pro humanitní vědy razí termín „exemplum“, což je postup lišící se od indukce a dedukce, jež jsou vlastní přírodním vědám. Exemplarita „mění každý jedinečný případ v příklad obecného pravidla, jež nikdy nelze určit a priori“. (s. 47) Petříček tedy hovoří o paradigmatickém kruhu místo o kruhu hermeneutickém. Příspěvky Krále a Petříčka spojuje nejen téma metody v humanitních vědách, ale i důraz na kvalitu proti kvantitě, na paradigmatické proti syntagmatickému, na respektování jiného, neznámého, neuchopitelného a na jedinečnost proti univerzalitě.

Oddíl druhý sdružuje příspěvky, které se zabývají dějinami a kulturou iberoamerických zemí, s nimi úzce souvisejícím objevem Nového světa a dopady této konfrontace s jinými kulturami na utváření evropského sebevědomí. Jestliže se v druhém oddílu autorky věnují objevení Ameriky, oddíl třetí na něj navazuje tematikou utopie jako žánru, v němž se odráží povaha a vývoj Spojených států amerických. Čtvrtý oddíl tvoří příspěvek Jiřího Holého, pojednávající o reflexi osvětimského tábora v literatuře a filozofii. V tomto příspěvku můžeme vidět jisté završení poznatků a postřehů, které nalézáme ve druhém oddílu v příspěvcích Šárky Grauové a především Markéty Křížové, které rekonstruují vznik představy o evropské nadřazenosti, která vyústila až v myšlenku nadřazenosti německé. V příspěvku „Pohrdaný a potřebný, náš a jiný. Nový svět v evropském myšlení moderní doby“ Křížová ukazuje, jak se konstituovala evropská snaha nadřadit se cizím kulturám, která byla mimo jiné – stejně jako v případě holocaustu – motivována touhou po penězích. Křížová považuje objevení Nového světa za přelomové období, v němž se myšlení Evropanů zásadně přeorientovalo. Píše, že obyvatelé Evropy se začali vůči neučeným domorodcům vyhraňovat za pomoci pravidla: neznámé je snazší pochopit jeho porovnáním se známým. Křížová však varuje, že takový způsob uvažování se nebezpečně přibližuje negativnímu hodnocení neznámého. Tímto způsobem vznikly sebeidentifikační znaky Evropanů. Jejich vznik předcházel ustanovení korporativního privilegia bílé rasy a logicky též rasových teorií, které se objevily během 18. a 19. století. Hierarchizace ras vycházela z estetických kritérií a z posuzování anatomie. Křížová upozorňuje na Linného rozdělení ras, v němž je implicitně obsaženo i jejich hodnocení. Evropan je podle Linného „[b]ílý, sangvinický, svalnatý […] Oči modré. Jemný, přesný, vynalézavý. Obléká padnoucí šaty. Řídí se zákony“, kdežto Indián je popsán jako „[č]ervenavý, cholerický, vzpřímený; vlasy černé, rovné, silné; nozdry široké; tvář hrubá […] Zatvrzelý, neklidný, nespoutaný. […] Řídí se zvyky“. (s. 120) Křížová se domnívá, že ponižováním jinak vypadajících národů se Evropané ujišťovali o své vlastní výlučnosti, která jim zaručovala právo na svobodu na úkor společenství, jež nevykazují tytéž znaky. Čtenář si ozřejmuje, kde patrně tkví kořeny rasismu, xenofobie a nacismu. Studie Křížové je jednou z odpovědí na otázku, kterou si klade Jiří Holý, když uvažuje, zda je šoa ojedinělým vychýlením evropských dějin, nebo zda se tzv. konečným řešením projevila odvrácená tvář evropské civilizace. Reflexe Křížové poukazují k myšlence Adornově, k níž je Holý kritický, a sice že „osvětimský tábor [je] vlastně legitimním produktem vývoje současného světa“. (s. 219) Knihu vhodně uzavírá příspěvek Vlastimila Zusky, který analyzuje vztah mezi monologem a dialogem.

Latentní multikulturalismus a jiné možnosti nejen evropské kultury nacházejí autoři sborníku v literárních dílech a v úvahách filozofů, jak je zřejmé z příspěvku Houskové a jak dále dokládá například Erik S. Roraback, který zkoumá reflexi moderního světa v Adornově opomíjeném díle Minima moralia, jež filozof napsal během svého pobytu v USA. Literatura ve sborníku není jen předmětem odborného zájmu, ale je především výsostným partnerem humanitních věd. Jak píše Grauová, literatura je jakýmsi rozhraním, které umožňuje alternativní myšlení, svobodné uvažování v jakékoliv době. Housková pak výslovně uvádí, že literatura umožňuje myslet různé. Ve většině příspěvků je literatura svědkem minulosti, pamětí, která zároveň předznamenává nový pohled na jevy společenského soužití. Obsahuje ve společnosti zatím nemanifestované možnosti, které však už existují a tlak soudobých zákonů nebo předsudků je nedovolil realizovat. Literární díla a filozofické reflexe tyto skryté možnosti uchovávají pro dobu, kdy budou moci být realizovány. Petříček zastává názor, že Derridova différance – jež podle něj vyjadřuje povahu moderní doby vyznačující se tím, že nedosahuje toho, po čem se vztahuje – je latentně přítomna v Husserlově požadavku evidence. V rozborech časového vědomí totiž Husserl narážel na neuchopitelnost vzpomínaného, které nedokáže lidské vědomí zachytit – přivést k zřetelnosti a jasnosti. V dílech tohoto filozofa, ve kterých vyvrcholila vize dokonalého vědeckého poznání a pokroku, jsou tak přítomny impulsy této vizi naprosto protikladné. Ve sborníku fungují literatura a filozofie jako zrcadlo, které odráží veškeré dobové tendence; i přes mocenské zájmy a vliv totalitních systémů zachycují obě oblasti lidské kultury odraz tendencí ke svobodě a toleranci. Grauová odhaluje v literární dramatické činnosti misionáře Tovaryšstva Ježíšova v Brazílii José de Anchiety pokus o vytvoření euro-americké míšenecké kultury. V jeho Hrách o svatém Vavřinci nachází autorka odkazy na indiánskou kulturu; Anchieta ve svém díle používal také starý brazilský jazyk – tupijštinu, což bylo v rozporu s tendencemi iberské renesance, jejíž vliv předem Anchietovo směřování zmarňoval.

Také Křížová ukazuje – na příkladu písemného díla Garcilasa de la Vegy –, jaký význam mělo míšení Evropanů s domorodci Nového světa. Interpretuje je jako překonávání rasových rozdílů, citujíc výrok de la Vegy, který se hrdě hlásil ke svému míšenectví. Také utopie je vykládána autory třetího oddílu jako schrána alternativních způsobů života. V Quinnově příspěvku se setkáváme s názorem, že Updikovy realistické romány v sobě skrývají utopické obzory. Quinn tvrdí, že i když cíle utopií a utopických experimentů není možné naplnit, působí jako přízrak, který po sobě zanechává pochybnost o správnosti společenského uspořádání a také naději ve zlepšení situace. Tím je však ale také limitován jejich vliv. Obdobně chápe utopii David Robbins, který od sebe odlišuje americké utopické experimenty od těch evropských. Zatímco americké utopické experimenty se vyznačují liberálním nesouhlasem s autoritou většiny, ty evropské inklinují k uznávání autorit. Americké utopie jsou jakousi destabilizační energií, která nedovolí, aby se objevila soudržná organizace, jež by změnila způsob života v celých Spojených státech. Utopická nebo dobrovolná sdružení nejsou v Americe obecným modelem, kdežto v dějinách Evropy takovou podobu utopických sdružení, jež aspirují na proměnu celé společnosti, najdeme.

V knize vynikají studie Oldřicha Krále, Miroslava Petříčka, Markéty Křížové, Pavly Veselé a Justina Quinna. Ani ostatní příspěvky za jmenovanými nezaostávají; ve sborníku však nalezneme i takové, které sice nejsou se zvoleným tématem v rozporu, ale zároveň je do hloubky příliš nerozvíjejí. Například studie Simony Binkové na jedné straně zaznamenává odraz určitého období – zejména 16. století – v literatuře, avšak na straně druhé autorka z mapování vlivu tzv. Černé legendy na texty předbělohorského prostředí nic zásadního nevyvozuje. Zůstává pouze u shromáždění dokladů, které svědčí o zájmu českého prostředí o protikatolicky laděné publikace.

Výjimečná je studie Jiřího Holého „‚U nás v Auschwitzu…‘: Osvětimský tábor v literatuře a v reflexi filosofů“. Její téma nikdy nepřestane být aktuální. Holý ve svých úvahách vychází z literatury, jejímiž autory jsou lidé, kteří prošli koncentračními tábory, dále z filozofických reflexí holocaustu a ze současných reakcí české literatury na šoa. V jeho příspěvku jsou doba a literatura velice pevně spjaty. Literatura, jež je zdrojem poznání holocaustu, byla napsána autory, kteří psali o tom, co skutečně prožili. Holý se snaží poznat situaci koncentračního tábora v Osvětimi prostřednictvím děl Prima Leviho, Petera Weisse, Tadeusze Borowského, Varlama Šalamova nebo Franze Werfela, dále prostřednictvím filozofického uchopení tématu holocaustu v díle Hany Arendtové, Theodora W. Adorna, Karla Jasperse a konečně také prostřednictvím současného vnímání šoa v románu Sestra Jáchyma Topola. Názory umělců a filozofů pouze neshrnuje, ale svébytně interpretuje a domýšlí jejich důsledky a předkládá nečernobílý obraz utrpení, viny a často nepřijaté zodpovědnosti.

Holý znovu nastoluje Adornovu otázku po smyslu umění a života po Osvětimi. Krátkou Adornovu větu, že psát básně po Osvětimi již není možné, jelikož je to barbarské, zasazuje do kontextu Adornových pozdějších názorů na možnosti umění. Varuje před profanizací tématu holocaustu v literatuře a tematizuje nejen vinu německého národa, ale i podíl národa českého. V kontextu sborníku, který se opírá o literaturu, zaznívá rovněž Adornova skepse vůči možnosti estetizovat zkušenost Osvětimi a zároveň jeho pozdější výzva umělcům a filozofům, aby zachycovali události, které se staly, v extrémní poloze tvorby a myšlení. Význam literatury je tak ve čtvrtém oddílu sborníku zpochybňován a zároveň do určité míry rehabilitován, a tím je jaksi zachráněn i smysl života po Osvětimi. Holý ukazuje, že díla, která vznikla na základě zkušeností se šoa, sice stále orientují člověka ve světě, ale více méně ukazují jen to, jak jednat nemá. Holý uvádí úryvek z Borowského prózy U nás v Auschwitzu, ve kterém deset tisíc zajatých mužů stojí a s mlčením sleduje auta plná nahých žen, které marně volají o pomoc. Proti tomuto lhostejnému a rezignovanému postoji autor klade příklad přirozeně etického jednání lékaře Friedricha Reck-Malleczewena, který se nacistickým zločinům postavil a byl za to v Dachau zavražděn.

Pavla Veselá se ve svém příspěvku „Afroamerické utopie Samuela R. Delanyho a Octavie E. Butlerové“ zabývá kritickými utopiemi 60. let, kdy začali psát do té doby málo zastoupení spisovatelé vědecko-fantastické literatury – ženy a Afroameričané. Autorka, vycházejíc z předpokladu, že moderní svět se odráží v literatuře, dospívá na základě dystopických děl homosexuálního Afroameričana Delanyho k smutnému poznání, že netolerance, rasismus, sexismus, homofobie a eugenické tendence jsou ve společnosti stále přítomné, a nic na tom nemění ani tragédie tzv. konečného řešení. I v její studii však literatura uchovává kladné tendence pro uvažování o světě, možnosti multikulturnosti, tolerance a snášenlivosti. Dokazuje to proměna utopického žánru, který se v uchopení Delanyho a Butlerové osvobozuje od svých eugenických kořenů. Utopie totiž vyjadřovala víru v pokrok společnosti, naději ve zlepšení. Toto zlepšení však znamenalo překonání minulosti a dosáhnutí „utopického těla“. Typickými utopickými těly disponovali hrdinové heterosexuální, bílí, zdatní, silní, psychicky vyrovnaní, fyzicky zdraví. Utopie Campanellova, Morova a Galtonova chtěla nastolit nové podmínky, které umožní vznik takového utopického těla. V počátcích utopického žánru neexistovaly odchylky od této vysněné představy. Díla Delanyho a Butlerové však obsahují naprosto odlišné podněty. Tělo je v Delanyho kritické utopii proměnlivé, postavy mění nejen svou sexuální orientaci, ale také své pohlaví a celkové vzezření těla. Butlerová zase podle autorky studie podává kriticky utopickou vizi, v níž k lepší budoucnosti dospějí jedinci tělesně postižení, fyzicky i psychicky nemocní. Tito nemocní mají různá nadání, která jsou příslibem naplnění utopických nadějí.

Příspěvek Pavly Veselé je stejně jako studie Holého velice přínosný. Tematizuje aktuální otázku sexuální svobody a tolerance neobvyklého. Většina přispěvatelů sborníku se tématu svobody a tolerance dotýká a v zrcadle literatury a filozofie nachází skryté možnosti, které stále nebyly uspokojivě realizovány. Příspěvek Erika S. Rorabacka obsahuje Jenemannovu citaci z Adornova Minima moralia, která vyjadřuje jeho pojetí svobody a vlastně i tolerance. Jeho moudrá myšlenka zní: „‚Svoboda,‘ tvrdí […] Adorno, ‚by nespočívala ve výběru mezi černým a bílým, ale v odmítnutí takto předepsané volby‘.“ (s. 184)

 

Barbora Bártová


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker