Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2012 - Recenze

Volnost je klíč

Adam Borzič: Rozevírání.

Praha, Dauphin 2011.

 09_recenze.pdf

 

Adam Borzić: Rozevírání

Adam Borzič (nar. 1978) je spoluzakladatelem skupiny Fantasía. Borzič, Kamil Bouška a Petr Řehák v nakladatelství Dauphin společně vydali roku 2008 eponymní knihu. V roce 2011 vydal Bouška debutovou sbírku Oheň po slavnosti a Borzič představil své/svá Rozevírání.

Rozevírání tvoří tři oddíly: „Rozevírání“, „Teorie barev“ a „Exekuce sluncí“. Oddíl první je řekněme vstupním medailonem. Má velkou razanci dikce, výrazu i proklamací. (Razanci ale ne vždy uvěřitelnou.) „Vyjdu z nemocničního pokoje / a vypláznu na dějiny napuchlý jazyk. / Vidím to. Vidím změny. / Jsem vidoucí. // Neomlouvám se.“ Borzič chce vidět, ale už říká, že vidí. Rozevírá oči, rozevírá paže, rozevírá se světu, hledaje. „Dám psům to jejich. […] Rozdám soukromý majetek. / Rozbiju všechny modly. […] Věřím ohni, který se šíří / z osmahlé Kristovy hrudi. / Miluji jeho flusanec.“ Chce být veden Kristem, ale privátně, ne svazován dogmaty. Je plný očekávání, teď, teď už se musí něco stát. „Chce to úder. Tlesknutí srdce. […] Prostor pěstí nerozrazíš. / Vystřel z lásky!“ Vidí: „kontinenty krys, / krátery hladu, pohoří úzkosti“. Nelze stát rozkročen na protilehlých březích rozevírající se propasti „našeho kapitalistického ráje“, „našeho apokalyptického věku“, „země lidí“. Je třeba zabít iluze. Totiž: je třeba zabít iluze? „Jsem zpitý možností.“ Žít a (privátně) konat, mluvit a psát. (Ve třetím oddílu čteme: „Naslouchá a vidí. / Vidí a koná.“) „Já, archetypický člověk.“ Objevovat, osvobodit se, věřit „tiché slávě srdce“, přeříznout mříže, přebíjet „hady v mém srdci“, zbavit se/zbavovat se pout (není to jednorázový akt) a rozevřít se/rozevírat se. Ku pomoci může být láska, víra.

„Vejdi, mé srdce, do slepice, / skoč do červivých útrob skepse / a přetav je v pruty zlata.“ Již dříve dával Borzič najevo, že patos vnímá jako cennou možnost. Srdce, slunce, krev. Srdce ve slunci. Krev, již (mimo jiné) nelze nevidět. Podstatným motivem sbírky je maska. Předstírat, že nevidím? Předstírat, že vidím? Lze se zbavit masek?

„Zamřížované okno posedla / pornografie touhy. / Němé planety kolem krouží, / jako by jim v ohryzku přistál disk / slunce v soudním taláru.“ Borzič je svým způsobem mystik. Hledač, mířící za sluncem, za světlem/Světlem, snažící se uchopit vesmír. Mikrokosmos, ale také makrokosmos. Přeneseme-li se obloukem do oddílu třetího, setkáváme se s Giordanem Brunem, Tommasem Campanellou, Paracelsem. Inspiromat, výběr z jakéhosi pantheonu odlišných, propast čtyř až pěti staletí. Muži-neklidní hledači, otevírající nové prostory (rozevírání, stojící na počátku pohybů, revolucí), vidoucí rebelové, jimž hvězdy, Slunce/slunce byly upírány, podle názvu oddílu exekvovány. Zvláště tedy Brunovi. Nicméně Campanella tady má místo už jen díky své sluneční utopii. (Byť o sto let starší vize Thomase Mora je nesporně lepší. More byl ovšem právník, politik a pragmatik, nikoli snílek; na okraj: jeho život ukončila exekuce.) Zařazení Paracelsa vnímám mimo jiné z pohledu jeho pojetí člověka jako mikrokosmu, což je téma, které Borzič opakovaně variuje. „V hrudi se mi líhne slunce. / Vnitřkem mi protéká moře. / Slunce se houpe v loďce.“ – Zřetelný je důraz na fakt, že volnost a myšlení není možné exekvovat. „Volnost je klíč.“

Druhou část sbírky tvoří „Teorie barev“. Čerň, červeň (publikovaná již v souboru Fantasía) a modř. Tři rozmáchlé, přitom koncentrované a dynamické skladby s širokodechým veršem (dodejme, že abychom viděli (!) na některých stranách [19, 39, 41, 45 či 51] počátek (!) veršů, musíme vazbu hodně rozevírat (!) – záměr?) a četnými přerývkami a mezerami. Temnota, krev („kolik černě v krvi“) – a zářivé nebe, vzdálené i na dosah. Barevná škála Rozevírání.

Specifickou složkou Borzičových textů je gesto provokativní. Například taková představa Puškina, který ho po nocích svléká a maže mu „prdel / husím sádlem“. To ovšem odpovídá soudobé realitě, v níž na sebe lze provokací úspěšně upozornit. Konvenuje to také s realitou, jíž je sexualita podstatným, charakteristickým rysem. Sexualita a podle Borziče i erotika. „Přichází erotická doba.“ Erotické motivy se ve sbírce objevují, nestrhávají na sebe ovšem samoúčelně a zbytečně pozornost a nepřinášejí ani lacinou možnost rozvíjení motivu rozevírání. Slast a sexualita bez zapírání, tělesnost jako přirozená součást bytí.

Takto vystavěný celek je působivý: vnímáme, co chce Borzič vyjádřit, vnímáme jeho koncept. Při detailním pohledu na stavební prvky ale čtenář nejednou váhá. Mnohým Borzičovým veršům například vládne surreálná obraznost, v jedné z básní příznačně čteme: „v mé hlavě, / uvyklé vroucímu oleji představ / a šílené kombinatorice“. Ne vždy ale čtenáře, domnívám se, může zde nabízená obraznost zasáhnout, ztrácí se koncentrace a zůstává jen nefunkční slovní hmota. Někdy se také přidávají postradatelná, škrtatelná klišé. O ne vždy uvěřitelných gestech již byla řeč.

Tím chlapeckým gestem rozevírání se mi při četbě připomínal hlas Jiřího Wolkera (v době vydání sbírky bylo Borzičovi „už“ třiatřicet). Mám-li zmínit kontext současné české poezie, angažovaností, potažmo vírou v básnické slovo, ale třeba i aktuálností (zaslouží si například Pavel Bém takové zvěčnění?) mi Borzič připomíná, a vnucuje se to, Lubora Kasala, kterého od ledna 2013 vystřídal v šéfredaktorském křesle ve Tvaru. Adam Borzič je ale hlasem nesporně svým, nezaměnitelným. Jistě, jeho Rozevírání nebude počátkem pohybů či dokonce nějaké revoluce, a to ani v české poezii. Je ale zřetelným znamením básníka.

„Vždyť básník je lékařem všech. // Co všechno je třeba smísit. / Hněv a mír. / Meluzínu a Otčenáš. / Smích i pláč v ozvěnách.“ Víra v básnické slovo je chvályhodná. V době, kdy se do poštovních schránek tak často a zdarma (!) dostávají všemožná barevná a lesklá sdělení, je třeba vzít zavděk i třemi stovkami široké veřejnosti v podstatě skrytého nákladu Rozevírání Adama Borziče.

Ať už nás osloví Borzič nebo někdo jiný: vizme. A hledejme v sobě cestu, jak konat.

Petr Odehnal

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker