Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2012 - Recenze

O tatínkovi chaoticky

Arnošt Goldflam: Tata a jeho syn.

Praha, Sefer 2012.

 09_recenze.pdf

 

Arnošt Goldflam: Tata a jeho syn

Současný renomovaný dramatik Arnošt Goldflam (*1946), spjatý především se scénou brněnského HaDivadla, se v poslední době kontinuálně věnuje rovněž prozaické tvorbě. Známější jsou pravděpodobně jeho prózy určené dětskému čtenáři, na prvním místě soubor autorských pohádek Tatínek není k zahození z roku 2004, za nějž autor o rok později získal cenu Magnesia Litera v kategorii literatura pro děti a mládež. Pohádky, jež údajně vznikly z prosté potřeby vyprávět vlastním dětem originální příběhy před spaním, se setkaly se čtenářským úspěchem, proto bylo připraveno jejich volné pokračování v podobě knih Tatínek 002 – pohádky pro celou rodinu (2006) a Sny na dobrou noc (2012). Poněkud stranou zůstala odlišně koncipovaná kniha Standa a dům hrůzy vydaná v roce 2008, jejíž skvostný výtvarný doprovod vytvořila přední knižní ilustrátorka a autorka komiksů Lucie Lomová.

Upozorňuji na tuto prózu rovněž z toho důvodu, že titulní protagonista vystupuje i v nejednom prozaickém textu určeném pro dospělé. Některé z nich byly nejprve publikovány časopisecky v Židovské ročence a Goldflam z nich sestavil tři povídkové soubory, jichž se shodně ujalo nakladatelství Sefer. Po útlejších svazcích Pořád o jednom a jiné (povídky) (2003) a Osudy a jejich pán (a jiné povídky) (2005) následoval loni obsáhlejší titul Tata a jeho syn. Ústředním hrdinou dvou starších knih je většinou krajně nepraktický dospívající chlapec či muž, který prožívá tragikomické situace a příhody. V nejstarším souboru nacházíme Standu ve dvou centrálních povídkách, ve druhém vytvářejí „standovské“ texty jakýsi rámec, když jsou zařazeny na úvod, doprostřed a na závěr souboru. Můžeme tedy v Goldflamově povídkové tvorbě vysledovat jistou tendenci k skladebnosti a vzájemné provázanosti jednotlivých čísel, což je plně rozvinuto v poslední prozaické knize. Ta již svým titulem předznamenává, že tentokrát nepůjde o pouhé sebrání a seřazení samostatných textů, ale o vskutku komponovaný cyklus povídek.

Na obálce Goldflamovy knihy je umístěna nejspíš autentická fotka zachycující autora coby malého chlapce a jeho otce na břehu řeky. Kombinace takové dvojice a přírodní scenerie nemůže nepřipomenout povídky Oty Pavla, k nimž má podle mého názoru odkazovat již samotný název souboru. Na přední klopě je pak Goldflamův humor přirovnáván k poetice dalšího velikána českožidovské literatury Karla Poláčka. Autor se tedy prostřednictvím explicitního vyjádření a indicií ocitá ve vskutku vznešené společnosti a jeho texty ve mně tím víc probouzejí zvědavost, zda je toto sousedství oprávněné. Velkoryse promíjím redakční nepozornost uvádějící počet povídek třináct, když ve skutečnosti jich je hned o čtyři více, a otvírám knihu, abych si svoje předpoklady získané jejím důkladným „ohmatáním“ potvrdil či vyvrátil.

Vstupní povídka s názvem „Tak to bylo… úplně přesně“ ve mně pocit promyšlené kompozice cyklu jen utvrzuje; má charakter prologu a představuje expozici dvou ústředních postav, tedy otce a jeho syna Richarda, kterému rodič neřekne jinak než „Rišo“. Zároveň text slouží jako předzvěst tragikomických příhod, jež mají ti dva prožít; poukazuje totiž na jejich charakterovou odlišnost a rozdílné názory, nevyložitelné výhradně jejich generačními rozdíly, na nichž bude komika většiny následujících povídek založena. Protagonistův tatínek představuje typ poněkud egoistického a panovačného muže, přesvědčeného o tom, že všemu rozumí nejlépe. Svůj patent na pravdu přitom vnucuje svému okolí, aniž by se kolikrát ohlížel na city a potřeby svých bližních, a – viděno objektivně – nejednou se uchyluje i k jejich citovému vydírání. Tak je tomu v druhé povídce nazvané „Jednou s tatem na procházce“, v níž se od pětiletého syna urputně dožaduje vyznání chlapcovy lásky k němu.

Ona bezohlednost a popudlivost, s níž se obrací především ke svým bratrům (z nichž jeden se jmenuje Standa), neumožňuje čtenáři přistupovat k „tatovi“ pozitivně, spíše naopak. Jedině synova skutečná, a nikoliv vynucená láska a pochopení, s jakou na svého otce pohlíží, nám dovoluje vnímat jeho činy nejen jako manýry neústupného sobce, hypochondra či sebelítostivého zarputilce. Ke zjemnění tatínkovy letory slouží rovněž skutečnost, že ve většině příběhů vystupuje již jako devadesátiletý a svým způsobem směšný stařec, s nímž prostě nelze nesoucítit. Obzvláště s ohledem na životní zkušenosti, jakými musel projít: přežil holocaust, z důvodu manželčiny smrti se musel sám postarat o děti, za komunistické totality čelil neustálým profesním ústrkům. Ve srovnání s „tatínkovskými“ povídkami Oty Pavla tedy Goldflam nepodává idealizovaný obraz svého rodiče, ani zdaleka ovšem nelíčí jeho chování jako vrtochy stáří. Z jeho podání lze vyrozumět hluboké pochopení otcovy osobnosti, jemuž je třeba dát vždy za pravdu, potvrdit jeho (leckdy namlouvané) vítězství nad bratrem či úředníkem, aby nedošlo ke zbytečnému konfliktu. Ke konfliktu se zestárlým otcem, který, ač to nerad dává najevo, je si velmi dobře vědom synovy nepostradatelnosti. Ona diference ve ztvárnění autorových otců u Pavla a Goldflama zcela jistě souvisí s věkem protagonistů: zatímco Pavel se vrací do doby svého dětství, již navzdory našemu historickému povědomí o druhé světové válce idealizuje, Goldflam nabízí střízlivý a „objektivnější“ pohled na otcovu postavu, neboť sám vystupuje (respektive jeho alter ego Riša) již jako muž středního věku.

Při srovnání s povídkovými knihami Oty Pavla ještě na chvíli zůstaneme. Poměříme-li oba autory uměleckými prostředky a způsoby kompoziční výstavby prozaického cyklu, nezbývá než konstatovat Goldflamovo neumětelství. Autor totiž zvolil víceméně nahodilé a zaměnitelné pořadí povídek bez ohledu na způsob vyprávění, postavu protagonisty či věk titulního hrdiny. Povídky zkrátka nepodávají peripetie vztahu otce a syna chronologicky, jak by se dalo očekávat, dokonce nejednou pojednávají o postavě, jež nemá s ústřední dvojicí takřka nic společného („Nevlastní sestra“), jindy zase zobrazují scény, jichž se Riša nemohl zúčastnit, proto je autor nucen volit přesmyk do er-formy („Tata a jeho bratr Milan“). Pro autorovu nedůslednost svědčí rovněž to, že některá fakta fikčního světa jsou podávána opakovaně, jako by se začínalo od začátku, případně jsou zmíněna jaksi opožděně, ač v předchozích povídkách by jejich konstatování bylo adekvátnější (například bratr Milan vystupuje hned ve třetí povídce, avšak teprve v polovině souboru se dozvíme, že tatínek měl čtyři bratry). Stejně tak by se dalo namítnout, že zatímco některé příběhy referují o jedinečné události, jiné poukazují na otcovy způsoby jednání obecněji a chybí jim dějový spád, o pointě ani nemluvě.

Otázka, kterou si každý recenzent nejnovější Goldflamovy knihy musí položit, zní, co tím vlastně autor sledoval. Budu-li ctít sympatie k výtečnému dramatikovi a příležitostnému herci, který se umí zasmát sám sobě, odpovím, že chtěl podat co nejkomplexnější a nejbarvitější umělecký obraz svého otce. Vždyť lidské poznání se vždy skládá z nahromaděných detailů, jež do naší mysli vstupují bez řádu a souvislostí, teprve z nich si vytváříme povědomí o věci či osobě. Přijmu-li roli literárního kritika, povinnost mi velí nehledat výmluvy a použít spojení „umělecký neúspěch“. Domnívám se totiž, že Goldflam nad zařazením jednotlivých povídek nikterak neuvažoval a bohužel mu neporadil ani nakladatelský redaktor. Střípkům z „tatova“ života se tak nedostalo vyššího uměleckého řádu a zůstala jen beztvará mozaika.

Erik Gilk

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker