Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2012 - Recenze

Když nejde o život…

Emmanuel Guibert – Didier Lefèvre – Frédéric Lemercier: Fotograf.

Praha, Meander 2012. Přeložila Alena Jurion.

 09_recenze.pdf

 

Emmanuel Guibert – Didier Lefèvre – Frédéric Lemercier: Fotograf

Emmanuel Guibert je francouzský komiksový tvůrce, který v České republice není autorem neznámým. V roce 2010 vyšla v nakladatelství Meander jeho komiksová trilogie Alanova válka. Jde o dokumentární grafickou novelu zachycující osudy Guibertova přítele na konci 2. světové války. Autory knihy Fotograf pojí či pojily přátelské svazky. Guibert a Lefèvre bydleli v mládí vedle sebe, Lemercier s Guibertem se seznámili na pařížské l'École Nationale Supérieure des Arts Décoratifs.

Vypravěčem dokumentární grafické novely, či chcete-li docukomiksu, je fotograf Didier Lefèvre, jehož úkolem je nafotit reportáž z mise Lékařů bez hranic v Afghánistánu v roce 1986. Země je ve válce, vládní komunistické vojsko s velením v Kábulu podporuje sovětská okupační armáda. Na druhé straně stojí afghánští mudžáhidové. Cílem mise je dostat se do polní nemocnice na severovýchodě Afghánistánu a založit zde nemocnici další. Jelikož silnice kontrolují vládní vojska, je vypravena karavana, která putuje mimo hlavní cesty přes několik horských průsmyků. Její součástí je i Lefèvre.

Lefèvrovy fotografie jsou v knize doplňovány komiksovými okénky Emmanuela Guiberta, která následně koloroval a graficky upravil Frédéric Lemercier. Na první pohled by se mohlo zdát, že fotografie budou působit rušivě a nemohou s komiksem tvořit kompaktní celek, opak je však pravdou. Ve chvílích, kdy je fotograf nezbytnou součástí děje či z nějakého důvodu nemůže scénu zdokumentovat, přichází Guibertův komiks a doplňuje tak čtenáři potřebné informace. Jednotlivé fotografie pak umně dokreslují aktuální atmosféru. Velikost komiksových okének i fotografií se přizpůsobuje obsahu. U fotografií je to místy na škodu, jelikož čtenář se musí snažit, aby poznal, co přesně se na nich odehrává. Co se týče jazyka, dialogy mezi postavami jsou v hovorové češtině, naopak komentáře k jednotlivým fotografiím a komiksovým okénkům jsou psány spisovným jazykem. To nejenže napomáhá orientaci v textu, ale také přibližuje povahu jednotlivých postav.

Za velkou výsadu knihy považuji zdařile vykreslenou drsnost země, ve které se hlavní hrdina ocitá. Dojem všudypřítomného boje o přežití navozují fotografie krajiny i detaily z fotografova vyprávění. Dozvídáme se tak, že „[t]ady hodně raněných dětí nepláče. Když je to bolí, sténají, ale to je vše. Na tvrdé poměry jsou zvyklí odmala“. (s. 118) Též otázky života a smrti Afghánci vnímají odlišně než lidé ze Západu: „Když mámě vrátíš mrtvý dítě – jako se to stalo mně – a ona ti na oplátku strčí do dlaně uzlíček s několika ořechy a řekne ti: ‚Děkuju, díky vám je teď připravený jít k Alláhovi…‘.“ (s. 59) Sám fotografův příběh se v závěru stává bojem o holé přežití. Lefèvre zůstává opuštěný v horském průsmyku a myslí na smrt. Fotografie pořízené v tomto okamžiku pocit beznaděje ještě zesilují. Každodenní drsnost země umocňuje probíhající válka. Samotní hrdinové se v boji neocitají, o to působivější jsou však okamžiky, kdy hlavní hrdina či ostatní členové mise stojí tváří v tvář konkrétním důsledkům války: „Všim sis toho staříka s děckem na zádech? To je pro válčící země typický. Tátové jdou na frontu a o děti se zatím starají dědkové a ženský. Ty ale dům nebo vesnici opouštějí jen zřídka, a tak děti nosí na procházku jen dědečkové.“ (s. 57) Válka se též odráží ve všudypřítomnosti zbraní, což zaručuje členům mise neustálý příval práce. Jelikož fotografická dokumentace nechybí ani u těžkých operací, je možné přiblížit se na dosah konkrétním následkům války. Objevují se i poněkud bizarní zranění: „Střela mu nejdřív zasáhla spánek, pak nad plícemi prolétla ramenem a už se sníženou rychlostí skončila v hrudi kamaráda, který se při pádu na zem dodatečně potloukl. Oba se tomu teď chechtají. Afghánce takové věci prostě rozesmívají.“ (s. 110) Zdá se, že zbraň v Afghánistánu vlastní skoro každý, včetně mladých výrostků. Závody ve střelbě jsou oblíbenou lidovou zábavou.

Kniha však rozhodně není depresivním výčtem válečných hrůz a strádání hrdinů. Obsahuje notnou dávku humoru, díky níž jsou postavy lidštější: „Jako doktor musím pít víc než ty. V rámci humanitární mise se jako první vždycky obětuje fotograf.“ (s. 15) „To fakt chcete pracovat v týhle pastoušce?“ (s. 105) „Hele, všimni si, že když pověsím na věšák stetoskop, hned to tu vypadá jako ve špitálu.“ (s. 105)

Fotograf též zajímavě zpracovává téma odlišností mezi dvěma zeměmi, ať už jde o odlišnosti kulturní, sociální či náboženské. Kulturní šok přichází v podobě menších epizod ve vyprávění, často jde o lehké náznaky. „Jen v jednu chvíli nastává trapná situace, to když řeknu, že nejsem ženatý a nemám děti. V mém věku to podle všeho nedělá dobrý dojem.“ (s. 176) „Ze všeho nejhorší by bylo prohlásit, že jsem nevěřící a že tohle všechno mi je šumafuk. Začít třeba vykládat, že jsem pokřtěný katolík, ale své dítě jsem pokřtít nedal. Tím bych si vykoledoval leda kulku do hlavy.“ (s. 180)

V knize je prostor i pro Lefèvrovu reflexi vlastní fotografické práce. Zmiňuje, že fotografování mu pomáhá v obtížných situacích. Pokud se potřebuje uklidnit nebo odlehčit napjatou situaci, sáhne po fotoaparátu. Také tvrdí, že má „[…] rád situace, kdy mají všichni plné ruce práce. Nikdo si mě nevšímá“. (s. 188) Sebereflektivní momenty napomáhají čtenáři, aby si udělal o hlavním hrdinovi komplexnější představu.

Jediné, co bych knize vytkla, jsou místy se objevující krkolomná spojení, která se zdají být důsledkem překladu z francouzštiny. Dočteme se zde například, že v Normandii je „frišno“ (rozuměj chladno) a že hlavní hrdina příběhu šel „podle Juliette mlčky“ (tj. vedle Juliette).

Autorům Fotografa se podařilo originálním a atraktivním způsobem zpracovat subjektivní příběh. Navíc však čtenářům nabízí překvapivě komplexní a plastický pohled na zemi zasaženou válkou i jedince, kteří se pokouší napravit, co válka ničí.

Kristýna Odvárková

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker