Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2012 - Recenze

O rodové dynamice (nejen) v literatuře

Eva Kalivodová: Browningová nebo Klášterský? Krásnohorská nebo Byron? O rodu v životě literatury.

Praha, Karolinum 2010.

 09_recenze.pdf

 

Eva Kalivodová: Browningová nebo Klášterský? Krásnohorská nebo Byron? O rodu v životě literatury

V práci Browningová nebo Klášterský? Krásnohorská nebo Byron? se Eva Kalivodová vydává na exkurzi po české i světové literatuře 19. století s cílem vysledovat, za jakých okolností na pole tvůrčí činnosti do té doby ovládané výhradně muži vstupuje rovněž žena – jako básnířka, prozaička, překladatelka či kritička. Jak naznačuje už název práce, v němž se vedle mužského a ženského principu střetává také aspekt domácího a cizího, původního a přeloženého, uplatňuje autorka při svém zkoumání hned několikerou perspektivu.

Sama Kalivodová zaměření práce definuje jako „překladové, situační a rodově dynamické“. (s. 15) Východiskem jejího kombinovaného metodologického přístupu je přitom dvojí badatelská skepse. Na jednu stranu je to nedůvěra vůči tradiční literární historii pojímané lineárně a usilující podat celkový příběh jedné národní literatury s vytyčením jejího kánonu. Práce tohoto druhu, jak Kalivodová zdůrazňuje, trpí vždy větší či menší mírou konstruovanosti a selektivnosti a pomíjejí mnohé literární události či texty, které v určitém historickém okamžiku – a ne vždy nutně pouze v okamžiku svého vzniku – z nějakého důvodu působily jako nové, podnětné či dokonce přelomové, ačkoli dnes již mohou být zcela zapomenuty. Na druhou stranu se Kalivodová zároveň vyznává z nevíry v psaní historie „ženské tradice“, které tvorbu žen jednak nepřirozeně vytrhuje z celku literárního dění, jednak pro ni vytváří škatulku, v níž se snadno utápí autorská jedinečnost. V návaznosti zejména na recepční literárněhistorický model Hanse Roberta Jausse a úvahy Vladimíra Papouška a Dalibora Turečka v Hledání literárních dějin (2005) proto práce Kalivodové usiluje postihnout, jakým způsobem se sledované autorky každá ve své konkrétní a neopakovatelné společenské, osobní i tvůrčí situaci vypořádávají s proměnlivou veličinou rodu (gender) jakožto klíčovou součástí lidské identity a s rodovými očekáváními své doby, jak je případně překračují či porušují, co nového přinášejí do literatury i reálného života tím, že stejně jako muži tvoří. Zohlednění širších kulturních souvislostí i přes jazykové a národní hranice pak vedlo k organickému začlenění překladu do předmětu zkoumání jako fenoménu, který ze své podstaty dobově a situačně podmíněné recepční aktualizace originálu rovněž popírá představu lineárnosti literárních dějin. Překlad navíc konkrétně v českém prostředí zprostředkoval nejen důležité podněty pro diskuzi o otázkách rodu, ale posloužil rovněž jako další významná platforma, na níž se ženy tvůrčím způsobem realizovaly.

Úvodní kapitola, pojatá jako ukázkový příklad uplatněného modelu analýzy, je věnována tvorbě Elizabeth Barrett Browningové. Na pozadí skutečnosti, že kanonické práce angloamerické literární historie 20. století viktoriánskou básnířku představují hlavně coby aktérku romantického vztahu s Robertem Browningem a její dílo v tomto duchu redukují na Portugalské sonety jakožto výraz jejího milostného citu k němu, Kalivodová usiluje o rekonstrukci situace, za níž Browningová psala a byla (nejen bezprostředně) čtena, aby se tak dobrala poznání, v čem skutečně tkvěla básnířčina originalita, jakož i popularita a ohlas, jimž se těšila po zbytek 19. století. Důkladný rozbor prostředí, z něhož Browningová vyšla, včetně stěžejní, byť problematické role otce, a provázaná četba jejího literárního odkazu umožňují Kalivodové konstatovat, že „více než básnící milenkou byla autorka vzdělanou ženou“ a „geneze jejího díla byla složitější než láska k Browningovi“. (s. 24–25) Poezii Browningová navzdory genderově literárním konvencím, které od píšících žen očekávaly jen nevinné salonní veršovánky, vnímala především jako prostředek aktivní tvorby či přeměny světa a troufala si v ní řešit i ožehavé otázky doby, jako bylo otrokářství, dětská práce či nerovné postavení žen. Jak Kalivodová na příkladech přesvědčivě dovozuje, emancipační nota se souvisle táhne celou tvorbou anglické básnířky, vrcholí v ambiciózním románovém eposu Aurora Leigh, literární historií 20. století přes tvarové a tematické novátorství opomíjeném, ačkoli „ve své prvotní i druhotných recepčních situacích působila na čtenářské publikum i mnohé kritiky… jako zjevení“ (s. 38), a rezonuje konečně také v Portugalských sonetech, jejichž originalitu odhaluje Kalivodová v tom, že „po staletích poprvé apropriovaly sonet pro subjektivitu ženské lásky“. (s. 42)

O tom, jak inspirativně Browningová jako píšící žena a genderové téma v jejím díle dokázaly působit i ve zcela jiné kulturní situaci, pojednává druhá kapitola. Ta sleduje velmi výraznou přítomnost básnířky v českém prostředí na přelomu 19. a 20. století, v době nástupu modernismu, provázeného též intenzivní diskuzí o sociální roli ženy v rychle se proměňující společnosti. V rámci této debaty podněty Browningové nejen na stránkách ženského tisku nově aktualizovali a z různých perspektiv promýšleli a dále rozvíjeli například Arne Novák, Žofie Pohorecká či Pavla Buzková. Kalivodová rozborem „českého života“ Browningové názorně ukazuje, jak významně může studium překladů a ohlasů cizích děl, českou literární historií dosud vesměs opomíjené, přispět k hlubšímu poznání domácího literárního dění a vlivů, které na ně působily, a zároveň připomíná rovněž stále plně nedoceněnou ústřední roli překladatelů v tomto procesu zprostředkování idejí. Nejenže každé nové vydání překladů Browningové z pera modernisty Františka Baleje a pozdního lumírovce Antonína Klášterského na přelomu století vždy znovu přitáhlo pozornost (nejen) recenzentů k emancipačnímu sdělení jejího díla, ale velmi rozdílná překladatelská interpretace obou, zřejmá ze srovnání vybraných paralelních překladů, musela též rozdílně formovat dobovou čtenářskou recepci a „spoluvytvářet odlišné polohy zaujatého českého vnímání anglické básnířky“. (s. 88)

Překladu se značnou měrou věnuje i třetí kapitola, která se vrací v čase do počátků ženského hnutí u nás, spojených s činností Amerického klubu dam a Ženského výrobního spolku českého. Jak Kalivodová dokládá, kulturně organizační a vzdělávací aktivity prvních emancipistek v čele se Sofií Podlipskou a Karolinou Světlou (opomenuta není ale ani klíčová role Vojty Náprstka), zaměřené na výchovu a pozvednutí žen, za tehdejší společenské situace nevyhnutelně zapadaly do širších snah o pozdvihnutí celého českého národa. Z rozboru korespondence, žurnalistické a literární tvorby těchto autorek přitom vyplývá, jak důležitou úlohu v rámci duchovního formování národního kolektivu přikládaly právě literatuře, jejíž vrchol dobově příznačně spatřovaly v poezii. Básnická kompetence ženy pro ně představovala „nejvyšší potvrzení její kulturní lidské vyspělosti“, a tím i „rodové rovnocennosti“ (s. 133–134) – stejně jako pro Browningové hrdinku Auroru Leigh. A právě na poli poezie, konkrétně překladem Byronovy Childe-Haroldovy pouti, dosáhla nejvyšších tvůrčích met Eliška Krásnohorská, na niž především se tato kapitola v české paralele k situaci Browningové soustředí. Kalivodová vyzdvihuje zejména tvůrčí odvahu, s níž si Krásnohorská musela svou emancipaci a originalitu vybojovat proti rodovým konvencím jak v oblasti literární kritiky (Jakuba Arbesa prý dovedla k výroku o ženě-kritičce coby „živé absurdnosti“), tak i jako básnířka, která oproti dobovým očekáváním (i přímým výtkám například Josefa Durdíka) ve své původní tvorbě místo milostné poezie píše „rodově nelimitovaným hlasem ženy-člověka“ verše čerpající „poetick[ou] emotivnost v zápasu a v národní zmužilosti“. (s. 119) Podobně jako výraz vzdoru Krásnohorská podle Kalivodové četla i Byronovu báseň, považovanou její generací za literární vrchol, a možná i z jistého vzdoru vůči svému literárnímu konkurentu Durdíkovi, který nevěřil v možnost ji v původní formě převést do češtiny, ji také suverénním tvůrčím aktem přebásnila.

Ústřední koncept rodové dynamiky, jímž Kalivodová rozumí „dějinnou vzájemnost i neustálou proměnnost rodově ženského a rodově mužského“ (s. 17) v životě i v literatuře zvláště názorně ilustruje čtvrtá kapitola. Ta rozebírá specifickou kulturní situaci, za níž u nás došlo k vůbec prvnímu většímu vystoupení žen v úloze literátek, a sice s programově vlasteneckou lyrikou v plesovém almanachu Pomněnky na rok 1843. Na základě této analýzy a v návaznosti na úvahy Vladimíra Macury o mechanismech národního obrození vykládá Kalivodová fenomén vlastenecké básnířky především jako svébytný rodový konstrukt iniciovaný muži-vlastenci jako součást jejich širší mystifikační hry, v jejímž rámci byla duše národa „konstruována jako poetická, a to v zajímavé rodové dimenzi“ (s. 154) – jako poetičnost mužů i žen, jak dokazují mimo jiné i fingované ženské básnické projevy z pera Františka Ladislava Čelakovského. Ačkoli čeští vlastenci usilovali vychovávat dívky k národnímu úkolu i při navazování milostných vztahů (viz vlastenecky podbarvená erotická dobrodružství Vojty Náprstka, která Kalivodová vtipně glosuje), v následných manželských svazcích jim už prostor pro další tvůrčí snahy ani duchovní partnerství většinou neposkytli. Srovnání pozice Krásnohorské s osudy tří autorek – Bohuslavy Rajské, Anny Vlastimily Růžičkové a Boženy Němcové –, které rodový konstrukt vlastenecké poezie v první polovině 40. let naplnily a poté se každá po svém pokusily (nejen) literárně emancipovat, odhaluje zřetelnou odlišnost rodové konstelace v obou obdobích.

V poslední kapitole nachází Kalivodová pro předchozí dílčí situace společný teoretický rámec v zamyšlení, jakým způsobem je rod vůbec vepsán do literatury jakožto jednoho z projevů našeho uchopování světa a jak se s jeho metaforickým obrazem při vstupu na literární scénu musely první autorky vyrovnat. Jako velmi užitečné východisko se tu přitom ukázal rozbor mýtů Simone de Beauvoirové v Druhém pohlaví (1949; česky 1966) a na ni navazující, do češtiny nepřeložená práce feministických kritiček a historiček Susan Gubarové a Sandry Gilbertové The Madwoman in the Attic (1979). Úvahy Beauvoirové o ženě v mýtu jako zvláštní druhé, jež je vždy určena svým vztahem k muži a kterou muž pojímá ve dvou protichůdných podobách, v křesťanské tradici zastoupených Pannou Marií a Evou, Gubarová s Gilbertovou dále rozvíjejí při historickém studiu dvojího základního obrazu ženy v literatuře psané muži jakožto anděla a příšery, případně Sněhurky a zlé macechy. „Obraznost ‚andělská‘ je idealizováním vyhovující femininity, krásné a služebné“, zatímco „obraznost ‚příšerná‘ je zdrcujícím odsudkem potenciální vlastní vůle ženy, její kreativity a touhy po autoritě,“ shrnuje Kalivodová (s. 186) a ilustruje tuto dichotomii vlastním rozborem protikladných ženských postav v díle Waltera Scotta, Jamese Fenimora Coopera a v modernější verzi též u Davida Herberta Lawrence. Předcházející kapitoly práce jen potvrdily tvrzení Gubarové s Gilbertovou, že rozhodnutí žen začít psát vyžadovalo na pozadí tradičních rodových očekávání nutně odvahu „být nesprávnou ženou“. (s. 201) Problematičnost situace prvních píšících žen v 19. století ještě umocňovala skutečnost, že pro ně v literárním procesu historicky nebylo připravené místo. Americké kritičky se pro popis této situace inspirují psychoanalytickou teorií Harolda Blooma o principu literární tvorby jako konfliktu předchůdce (otce) a následovníka (syna), který při hledání svého tvůrčího modu musí najít nový, vlastní „tropus“, a do Bloomova modelu dosazují navíc tvůrkyni v roli dcery.

V závěrečné „Doušce“ Kalivodová přesvědčivě dovozuje ztíženou pozici žen v tvůrčím procesu: chtějí-li v kulturním diskursu ovládaném muži projevit svou originalitu a neskončit v limitující škatulce ženského psaní, „musí překvapit kulturní otce svou nepříbuzností s předchůdkyněmi stejně jako svou ne/návazností na to, co vytvořili oni“. (s. 208) Na podkladě svých předchozích zjištění pak s pomocí uvedené rodinné metafory velmi přesně vystihuje, v čem konkrétně – jak ve vztahu k vládnoucí otcovské literární tradici, tak i k případným „matkám“ či „sestrám“ – spočívala jedinečná stopa, kterou po sobě sledované autorky zanechaly, a to nejen ve své původní, časově i místně omezené kulturní a literární situaci (viz pozdější intenzivní recepce Browningové u nás). Literární objevy, které Kalivodová v tomto ohledu v práci učinila, dokládají nejen nosnost její situačně cílené metody, ale také její podnětnost pro další literárněhistorické bádání, včetně velmi žádoucího studia na poli dějin literárního překladu.

Alena Fry

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker