Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2012 - Archiválie

O zákonech komposice v umění výtvarném

Na základě původních studií podává Dr. Miroslav Tyrš

 12_archivalie_tyrs.pdf

 

I.

Skutečnost a obraznost jsou zřídlem veškeré činnosti umělecké; pravdivost významná a krása buď naprostá, buď vznešená jsou cílem jejím.

Přihlížíme zde především k člověku co k předmětu onoho tvoření uměleckého, kteréž tu zvláště na zřeteli máme.1

Myslemež si postavu přímě a nepohnutě vyobrazenou, s nohama sevřenýma, s pažema svislýma, s trupem ani dopředu, ani dozadu, ani stranou nenakloněným, s hlavou podobně nikam nenachýlenou, při zraku snad neurčitě do dálky a rovně přede sebe hledícím.

Zajisté žeť i postava taková, jak části charakteristické a pravdivé, tak formy ladné a krásné, nám objevovati může; avšak obé, i charakterističnost i krása, zřejměji vystoupí, pakli okončiny ze svislosti, sevřenosti a toporné napnutosti jejich vybavíme, trup třeba jen zlehka otočíme a nakloníme, hlavu poobrátíme a u souhlasu s tím snad i zraku určitého směru a výrazu dodáme.

Hlava, trup a okončiny jeví se nám takto co pohyblivé části těla lidského, které v malbě a při soše do rozličných poloh klademe, možno-li do nejpřiměřenějších, nejsouhlasnějších a nejkrásnějších; a v tomto smyslu již při jednotlivé postavě o komposici její mluviti možno a nutno.

Ještě zřejměji objevuje se věc tam, kde více postav v jeden celek se pojí. Tu každý na seskupení takové jisté nároky činí, především k zřetelnosti částí k přehlednosti a srozumitelnosti celku čelící; avšak při smyslu jen poněkud vytříbenějším i nároky, třebas neuvědomělé, na krásu a ladnost jeho. V tomto vzhledě se především úsudky o komposici jasné neb nejasné, výtečné neb nepodařené pronášívají, ačkoli, jak z toho, co jsme právě podotkli, zřejmo – o komponování dlužno mluviti všude, kde více částí rozličným způsobem v jeden celek se sbíhati může, ať částmi těmito již jednotlivé údy těla neb jednotlivé postavy jsou, ať jednotlivec neb skupina co celek taký se jeví.

Stačiž nám zde toto povšechné ponětí o komposici vůbec, toto vymezení pojmu, toto stanovení obsahu a objemu jeho. Výměr určitější a přesnější mohl by přec jen na podrobnější znalosti věci samé spoléhati, jakou zde na počátku předpokládati nemůžeme.

Avšak nechceme jen o komposici vůbec se pronést, alébrž i o určitých zákonech jejích.

Než jak to? Což volná činnost duševní a z volné činnosti té ta nejvolnější – tvoření umělecké podléhá zákonům? V čem záleží přednost a úděl génia, když jim je podroben?

Přece podléhá! Jen nejasný pojem o volnosti a geniálnosti vadívá poznání tomu. Věc sama čím dále tím zřejměji a všestranněji vysvitne, netřeba tedy zde v předběžném všeobecném uvážení tomto ji vyčerpat.

Tolik snad dostačí:

Co je volnost?

Říkáme o krystalu, že volně se vyvinul, když v tekutině, z které povstal, ani vněšní okolnosti – otřesení neb náhlé schladnutí –, ani jiné krystaly s ním zároveň vznikající, plnému a nezkrácenému vývoji jeho nepřekážely, tak že zákonitost složení svého a formy své plně a jasně objeviti mohl.

Pravíme o bylině, že volně se vyvinuje, pakli jen zem a slunce, vzduch a vláha s povahou její naskrze se shodují, aby nezkráceně prospívati mohla dle vlastní podstaty své. Avšak jak každá hmota povždy jen v určité formě se krystaluje, sůl například povždy jen ve formě krychlové, tak i bylina nemůže tuto podstatu svou dle libovůle měniti, nemůže vypučeti v jiný kmen, v jiné listy, v jiný květ, než v takový, který v ní dle nezvratných zákonů založen jest; a volnost nezáleží tedy i zde v ničem jiném než v tom, aby vněšní okolnosti nepřekážely u rozvoje dle nitřních podmínek nutného a zákonitého.

Nejinak má se věc i s člověkem, i u něho neznamená volnost nic než nepřítomnost a nepůsobení překážek zevnějších a nezkrácený vývoj dle vnitřní povahy, dle vnitřního nadání duševního i mravního, kteréž ani sobě dáti neb odejmouti, ani přeměniti nemůžeme. Tak i volnost uměleckého tvoření nevymáhá, než že tvoření toto nemá podléhati jiným zákonům leč těm, jež z nitřní povahy jeho vycházejí; svoboda a svézákonost jsou zde pojmy záměnné.

Ovšem zákony tyto nejeví se každému a nejeví se nikomu již na pohled první. Než, podobně i v přírodě shledáváme jasno a bouři, dešť a vítr a všeliké přeměny jiné, a naivní mysl po tisíciletí tak málo tuší, žeť to jsou úkony zákonům podrobené, že vymýšlí sobě i bytosti, kteréž o milostivé a libovolné spůsobení neb odvracení zjevů těchto prosí.

Podobně jest i v říši umění. Jak v přírodě teprv mysl vědecká, tak i zde jen oko zkušené od výkonů ku zákonům proniká, a zároveň dospívá k poznání, že pravá geniálnost nezáleží v libovůli, než právě v tom, že génius veškerou tu zákonitost v sobě nese a že zbaven překážek vněšních a vlivů nepříznivých a protivných, právě v nejsvrchovanějších výtvorech svých jinak se neprojevuje, ba ani projeviti nemůže, než způsobem zákonitým. I to můžeme říci, žeť čím vyššího druhu výtvor umělecký jest, tím více zákonů v něm současně se objevuje.2

Najde se později příležitost, abychom výrok tento – kterým zároveň oproti dosavadní mlhavosti ve věcech podobných poprvé jakési určitější měřítko při porovnávání a oceňování výtvorů uměleckých podáváme a nabýváme3 – vzhledem ke komposici i příklady doložili. Zde jenom ještě dvoje nedorozumění zameziti chceme: předně, jako by znalost zákonů o sobě k umělecké produkci dostačovala, a za druhé, jako by zas znalost tato při vrozeném nadání uměleckém ničehož nevážila, ba bezprostřednosti produkce naprosto nebezpečna byla.

Co se prvního z těchto dvou možných a dle dějin též skutečných domnění týče, dostačí snad povážiti, že zákony tvoření uměleckého teprv od výtvorů uměleckých abstrahujeme, patřením a porovnáváním z nich je odvozujíce, což ovšem nevylučuje, abychom pak i po hlubších základech jejich v duchu lidském pátrali.

Taktéž zvlášť co do předmětu našeho dějiny komposice, třebas dosud málo prozkoumané, předc všude vykazují, kterak i zde praxis ve všem teorii předcházela, a kterak jakési šetření zákona dříve se vyskytuje, než jasné uvědomění o obsahu a významu jeho. K tomu pak může věda zákon sic všeobecně vysloviti a snad i některé zvláštní a podřízené způsoby vytknouti, kterýmiž se objevuje; avšak jak v každém jednotlivém případě mu dosti učiniti možno a dlužno, o tom předc jen cit a nadání umělcovo rozhodnouti může.

Ovšem tam, kde jako při dílech vyššího řádu více zákonů zároveň se sbíhá, kde jeden druhému na pohled snad i na odpor se staví, a kde předce každý z nich chce, aby plným, nezkráceným a nenuceným způsobem ho šetřeno bylo, je sotva možná, aby úkol takový jen intuicí a prvotní koncepcí uměleckou rozřešen byl. Přihledněmež jen k rozsáhlejším komposicím Rafaelovým a porovnejmež je s prvotními návrhy jejich. Vizmež pak, kolikráte nepřekonaný komponista tento jednotlivé skupiny a pak zase celek změnil, ba třebas pouhou ruku dvakrát i vícekrát kreslil, aby k liniím celku lépe se hodila;4 i přesvědčíme se nejlépe, žeť to nebyl snad pouhý instinkt, nýbrž skutečná rozvaha umělecká, jež dokonalost jednotlivých výtvorů tu způsobila.

Již z toho jde, kterak nikterak tvrditi nelze, žeť znalost týchže zákonů umělci ničím neprospívá a pro tvoření jeho bezcenná a neplodná jest. Tytéž dějiny komposice nás učí, žeť dosti dlouho trvá, než zákon do všech podrobností a jemností se procítí a ustanoví.

Sochy řecké měly podobně jako egyptské nohy sevřené a paže k tělu přimknuté; vždyť se vypravuje, že teprv Daidalos je „chodit naučil“. Byl to pokrok v komposici, co se mu slovy těmito připisuje; avšak šlápě zůstaly předc ještě jako k zemi přilípnuté a po celé délce své k půdě přiléhaly.

Jak dráhně času uplynulo ještě, než těžník nad jednu nohu se pošinul, než druhá patou zem opustila, než pažím dodán pohyb volný a nenucený. A rovněž jak dlouho to trvalo, než pyramidální komposice od počáteční tvrdosti obrysů svých až ku krásným vlnovitým liniím Rafaelovým dospěla. V obou případech pak od prvních instinktivních pokusů až k snaze zároveň jasné a uvědomělé se postoupilo.

Můžeme říci, žeť umění ovšem v bezvědomých hlubinách nitra našeho kořeny své má; avšak, že teprv na výsluní uvědomění v mocný, krásný a dokonalý strom vyrůstá. Takovouto rovnováhu bezvědomého a uvědomělého vykazujeť umění – patřmež jen s hlubším pojetím na dějiny jeho! – všude na vrcholu svém, a úpadek začíná teprva tam, kde reflexe jednostranně převládá.

Jistě povšechné uvědomění je tedy i pro umělce nutné a potřebné, a může, ba musí – za příčinou rovnováhy oné – býti tím jasnější, čím mocnější je vnitřní temná tvořívá síla jeho.

Jen slabému zraku škodí světlo třebas i mírné, jen strom bez hlubokých kořenů vypráhne záhy v slunci. Všechna zkáznost pravidel pak záleží jedině v pověře, žeť samospásná jsou, všechna pseudoklasičnost a akademičnost má jedině v ní základy svoje. Co vodítko všeobecné však a v každém jednotlivém případě zvláštnost původního nadání šetřící jsou zajisté jen prospěšná, ba nevyhnutelná. Kam bychom dospěli, kdyby každý věk práci a výtěžek předchůdců svých ignoroval a k samým začátkům se vracel.

Pravdivost u vylíčení ovšem nižádným formálním zákonům obětována býti nesmí; než svrchovaná mistrnost jeví se toliko tam, kde při ideální pravdě obsahu též všechněm zákonům formy způsobem jednotným a nenuceným zadost se činí.

II.

Zákony komposice – o nichž dosud nikdenikým šíře, samostatně a soustavně pojednáváno nebylo5 – dle vnitřní příbuznosti na patero skupin tu rozvrhneme.

První z nich zahrnujž v sobě požadavky ty nejnutnější, kteréž na každou komposici, na pouhý žánr neméně, nežli na obraz historický neb ideový činíme. Týkajíť se jasnostisrozumitelnosti předmětu zobrazeného vymáhají, aby vše zřetelně vylíčeno bylo, aby hlavní osoba, je-li jaké, co taková ihned se poznala, při větší komposici pak, aby celek jasně byl rozčlánkován.

Druhá skupina týkejž se napotom obsahu komposice. Rozmanitost a kontrasty, kteréž ji oživují, jednota a uzavřenost, kterými se každé dílo umělecké teprve co celek objevuje, buďtež tu předmětem úvahy naší.

V skupině třetí přihlídneme po té k nitřnímu uspořádání předmětu, dle jistých řekli bychom geometrických a fysikálních zákonů, které z jedné části ovšem též jasnosti napomáhají, avšak z části druhé jiným nárokům vyššího druhu zadosti činí. Souměrnost a poměrnost komposice, rovnováha jak hmoty, tak významu sem náležejí.

Skupina čtvrtá obsahujž v sobě vše, co se vedení linií jak uvnitř komposice, tak na obvodu jejím týká, a to nejen vzhledem k eurytmii, anobrž též ku charakterističnosti jejich. Vodorovnost, kolmost, šikmost, pravoúhelnost, pyramidálnost, poddutost, obloukovitost neb kruhovitost celého uspořádání a seskupení zde v pravém významu svém se objeviti má. Jsouť to tedy především poměry vněšní, arciť že nikoli bez půtahu jak k obsahu, tak k nitřnímu ustrojení komposice.

Skupina pátá nakonec o vyplnění prostoru jednati bude, jejž komposice zaujímá. Prostor tento je ovšem obyčejně čtyřhranný, avšak též kruhovitý, trojhranný aneb i jinak upravený; a pakli se obraz do něho komponovati má, vyskytuje se začasté nutnost, aby linie komposice na obvodu dle linií prostoru, ji ohraničujícího, se řídily. Avšak i uvnitř skupení zobrazeného nesmí zajisté prostor ani přeplněn, ani příliš prázdný zanechán býti; i v tom smyslu tedy o vyplnění prostoru jednáno býti musí.

K zákonům, o kterých se zde proneseme, vedlo nás vlastní podrobné studium všech téměř nejvýtečnějších děl uměleckých, i snažili jsme se na základě toho zvoliti ku každému z nich příklady a doklady nejpřípadnější, a rozumí se, že to jsou především mistři a výtvory prvního řádu, kterými zákony tyto zde znázorňujeme.

Avšak ne vždy tvoří genius volně, tj. dle vnitřní zákonitosti svrchovaného nadání uměleckého. Mnohdy vněšní okolnosti předmět nevhodný mu vnucují, mnohdy jinaké rozpoložení mysli aneb též účel a úmysl snad vznešený, avšak čistému umění cizí, tvoření jeho v nepravý směr zavádějí. Zákony tvoření geniálního nejsou právě jedinými zákony života duševního, a každý zákon jeví se jen tenkráte jak v nitřních výjevech, tak ve vněšním fysickém světě čistě a nezahaleně, když jiné zákony působení jeho nekřižují. Z toho jde, žeť i velcí umělci nejsou ve všech dílech svých stejně velicí, ba že i u nich s výplody částečně vadnými se potkáváme.

I výtvory takové jsme mezi příklady své vřadili, ovšem co prohřešení proti zákonům jednotlivým. Neboť krása a ladnost ze šetření zákonu pocházející vystoupí tím zřetelněji, když vedle ní postavíme disharmonii ze zanedbání zákona vzniklou.

Žeť nakonec mezi jednotlivými zákony je půtahu a spojitosti, samo se rozumí; vždyť nejsou než rozličnými stránkami téže činnosti umělecké a geniální. Rozrůznění jejich je toliko jedna část té práce, která pochopení a poznání a tudíž reflexi zde sluší; druhá jest poukázání k souvislosti jejich. I to bude zde úkolem naším.

O způsobu a významu studia dějin umění výtvarných

Úvodní přednáška dra M. Tyrše na českých vysokých školách polytechnických

Jak daleko zpět i v minulost člověčenstva se hroužíme, vždy potkáváme se v ní s uměním do jisté míry vyvinutým, ba zčásti již hotovým. Na prahu dějin nejstarší říše světa stojí sfinx a přesně prostý žulovoúbělový prachrám jemu snad zasvěcený, stojí pyramidy a hrobky velmožů sochami, reliéfy a malbami bohatě opatřené. Ba před počátkem dějin veškerých, v hrůzných temnotách doby prehistorické, v jeskyních, v nichž člověk prvotní proti větru, dešti a šelmám pralesů se hradil, nalézáme již předměty skulptované a překvapujícími kresbami pokryté, zbraně uměle ozdobené a šperky, jimiž oni diví pralidé se zdobili.

Tak setkáváme se již v nedozírné minulosti s citem uměleckým, jenž všude se snahou po vyzdobení těla, obydlí, náčiní a zbraně počíná, ba i věčně klidné byty mrtvých předměty ozdobnými plní, jež by jim v říši stínů a v životě budoucím sloužily. Člověk, který ještě zákonů a stálých zařízení společenských nemá a nezná, má již své umění. Kde máme širší podklad onoho prvotního pudu uměleckého hledat, jenž právě tam počíná, kde nad hrubou potřebu se povznášíme a jistým formám před jinými přednost dáváme?

Vědy přírodní a především antropologie nám dí, že pudy ty v původní formě jejich pod jeden obecnější – smíme-li tak říci – zákon vřaditi sluší, jest to – tak praví se nám – zákon ameliorace, zákon, dle něhož každá bytost ústrojná všechny okolnosti potřebám co nejvíc přizpůsobiti, stav svůj co nejvíc zlepšiti se snaží. Již bylina hledá sobě nejvýhodnější podmínky života. Z těsna a temna tíhne strom všude k světlu a vzduchu, a kloní vzrůstaje peň a větve tam, kde obé nejhojněji v ústrety mu kyne. A též zvíře vyhledává podobně nejvýhodnější podmínky existence pro sebe a pro potomstvo své a váží, je-li třeba, každoročně dlouhé cesty, aby je vynašlo. Člověk pak nemá pouze potřebu vzrůstu a potravy, on jest smyslně jemněji organisován, on jest vyšším nitřním životem nadán a onen nevyhladitelný „pud k lepšímu,“ kterýmž každý způsobem svým okruh „požitků“ – v nejširším smyslu slova – si zvětšiti a celý život svůj zvýšit se snaží, onen zákon ameliorace, v jehož službu pud nápodobovací a tvořivý se staví, žádá při člověku též ukojení jiných a vyšších potřeb; onť žádá sobě k nutnosti ozdobu, ozdobu života, ozdobu své osoby, svého náčiní, svého obydlí a všeho, co zevním výrazem povýšených citů jeho se stává.

Tak zařizuje každý již byt svůj soukromý tím spíše dle potřeb vkusu svého, čím víc majetkem svým nad starost o prosté naléhavé požadavky dne se vyšinul; při společenských slavnostech svých ozdobujeme místnost pro ně určenou, upravujeme bedlivěji všechen svůj zevní zjev, zdobíme ženy a dcery své v lesku zvýšeném, by jestli slavnost celého občanstva, celé vlasti naší se dotýká, pakli srdce celého národa spůsobem povýšeným při ní tlukou, tu vyzýváme k výzdobě a k dovršení jejímu uměny veškeré, poesii a hudbu stříbrozvukou a především umění výtvarná.

Tentýž pud vedl nás takto od prosté výzdoby, od šperku divocha až k samému dílu uměleckému, ba vše co s pospolitým životem národa souvisí, jeho chrámy, jeho budovy veřejné, to vše vymáhá, čím výš on idealní jejich účel staví, tím více jen součinnost uměn výtvarných. Umění jeví se nám takto co vrozená, hluboká potřeba člověčenstva, kterouž ono život svůj z ujařmujících dolů lopotné nutnosti k vrcholům volné krásy a světlé význačnosti povznáší, a již tím se vysvětluje, že na něm sláva věků a národů spůsobem nejlesklejším spočívá. Vezmětež Řekům, vezmětež Italům jejich řečníky, jejich filosofy, jejich státníky a velekupce knížecí, avšak nechte jim Iktina a Phidia, Praxitela a Lyssipa, nechte jim Brunellesca a Michelangela, Leonarda a Rafaela a všechna ta skvělá jména ostatní, a paměť národů těch zůstane stejně nesmrtelná, ba bude se vám téměř zdát, jakoby sláva jejich onou ztrátou sotva byla újmy utrpěla.

Avšak, pánové, umění není toliko jediné. Onen neodolatelný pud umělecký, o němž jsme mluvili, jeví se jinak v každé době, u každého národa, on má při každém národě svůj zvláštní vývoj, svou dobu nemotorných počátků, svou dobu pokroku a vrcholu a na konec svou dobu úpadku. A mezi uměními dob po sobě jdoucích jest jistá souvislost nepopíratelná a nápadná. Zkrátka, umění má své dějiny a úkolem mým bude dějiny tyto souborně Vám vylíčit.

Mám o významu a oprávněnosti nauky této, která v té rozsáhlosti dnes poprvé v rouše českém v posvěcená místa vysokého učení vstupuje, před Vámi se šířit? Mám mluvit o potřebě předmětu, který jinde již dávno do nejvyšších učilišť technických jak universitních se zavedl? Pánové, věda a umění jsou ony velké dvě polovice nejvyššího snažení lidského, a smí se ten v plném srozumu slova jmenovat vzdělancem na výši doby naší stojícím, kdo by též v druhé z těchto částí velříše duševní rozhledu nabýti se nesnažil?

Avšak v okruhu umění vede právě cesta historická, rychle, snadno a všestranně k porozumění a k poznání. Cestou tou postupujeme přirozeně od začátků jednoduchých znenáhla k složitým útvarům uměleckým, zde tříbí se náš úsudek v každé chvíli tím, že každá doba dobu předcházející kritisuje a začasté zas od ní kritisována bývá. Dostoupivše v každém národě k době květu, poznáváme jedním zrakem nedostatky výtvorů uměleckých, jež z časů primitivních pocházejí, porovnávajíce umění jednoho národa s uměním národa druhého, pozorujeme rozdíly jejich, učíme se přednosti každého z nich uvažovat a každé z nich zas v samostatné hodnotě jeho oceňovat. Tak tříbíme napořád více umělecký svůj cit a vnikáme v podstatu umění. Ba vnikáme z části snad teprve v pravý význam uměleckých forem, zejména forem architektonických, jejichž počátky a základy namnoze již v orientu leží, forem, které mocnou působností Řecka a Říma až na dny naše platně se zachovaly. Malířství našich dnů stojí v kusech nejhlavnějších pořád ještě na základech, jež velcí Vlaši a Nizozemci mu byli vytkli, naše plastika je ze značné části ještě na antice závislá, naši architekturu moderní nelze bez znalosti věků minulých pochopit a posoudit.

A jaký vliv měly na samou produkci, na celou naši uměleckou činnost dějiny umění, tato věda poměrně tak nová a přec již tak úžasně rozsáhlá a pevně založená. Čím to druhdy přišlo, že naše krásné staré hrady a chrámy středověké oltáři barokními, přestavováním a restaurováním v témže dotíravém slohu se znešvařily? Neznalost podstatných rozdílů slohových, neznalost dějin umění to byla, která barbarství podobné připustila; ba celé naše umění novější vzneslo se teprv tenkráte zas k pravdě, prostotě a kráse, když nevědomost naše zmizela, když jsme v dějinách uměn výtvarných jasněji se rozhlížeti počali.

Rozhlížení se toto dělo se ovšem postupem času se stanovišť velmi různých a též my mohli bychom s hledišť rozmanitých pozornost svou k nim obrátit. Zaměstnávajíce se dějinami umění, můžeme především pomocí metod historických k určování chronologického pořadu děl a mistrů jednotlivých snahu svou obracet a data životopisná přesně zjišťovat. Můžeme se stanoviska znalce k známkám pravosti neb nepravosti výtvorů jednotlivým umělcům připsaných přihlížet. Smíme s historikem všeobecným dějiny umění za pouhou část dějin kulturních vůbec pokládat anebo spůsobem pragmatickým směry a osobnosti v dějinách umění na jevo vystupující z povahy doby, země a národa, z názorů a osudů jeho pochopovat a vykládat; můžeme, na stanovisko estetické se stavíce, především uměleckou zvláštnost a podstatu každého věku, každého národa, každého mistra vynikajícího si uvědomovat a kriticky rozebírat; můžeme na spůsoby a vývoj techniky jak architektonické, tak sochařské a malířské důraz položit. Můžeme na konec v dějinách umění především dějiny forem, motivů a různých uspořádání uměleckých stopovat.

A toto poslední stanovisko srovnává se, tuším, pánové, zvláště jak s prospěchem Vaším, tak s okolností tou, že zde se všeobecnými dějinami umění se obíráme a v podrobnosti biografické a jiné se pouštět nemůžeme.

Co s hledišť ostatních jakožto všeobecně důležité se objeví, nebudeme ovšem též my tu zanedbávat. Budeme dle možnosti umění každého národa v pořadu chronologickém vyličovat a při tom k nejnovějším výzkumům vědeckým vždy přesně zřetel brát. Budeme při každém národě k zvláštní povaze jeho, k povaze země, kterou obýval a k dějinám jeho v rysech širokých pojatým přihlížet; i přesvědčíme se zároveň, že dějiny umění výtvarných žádnou nahodilou směsicí nejsou, nýbrž rovněž dějinami nejvyšších a nejjemnějších citů a názorů celých velkých společností lidských a ve svém spůsobu též dějinami obratů a katastrof historických, které je zasáhly. Naší snahou bude, abychom uměleckou povahu mistrů nejčelnějších, vynikajících dob a národů v krátkosti a rysy markantními tu vyznačili. I bude nám snad potěchou, když se zde přesvědčíme, že v říši umění hmotná síla přece nerozhoduje, když shledáme, že právě malí národové, malé republiky: athénská, florentinská, holandská to byly, kde formy umělecké vysoce se vytříbily, nové plodné motivy ve všeobecném jaru myšlenek vypučely, nové, platné spůsoby uspořádání uměleckého se našly. Pánové, právě historie těchto forem, těchto motivů, těchto spůsobů slučování částí jednotlivých k celkům uměleckým bude nás tedy také a zvláště poutat.

Architekturu, při kteréž všechna ostatní umění teprv se vyvinula, za přirozený základ berouce a prostor zvláště široký jí věnujíce, chceme ve smyslu vytknutém na každou novou formu pilíře a sloupu, vlysu a římsy, na každé nové článkování stěny a stropu, na každý nový hlavní detail pozornost svou obrátit. A upozornivše na to, kde každá z forem jednotlivých vznikla, chceme, jakmile v průběhu dějin opět se vyskytne, další přetvoření a vytříbení její skoumat. Budeme např. sloup ionský od prvních nemotorných jeho počátků v Assyrii a Fénicii až k nejvyššímu vývoji jeho v Athénách a zas až k zcvrkání a zvrhání se volut ve slohu byzantinském sledovat.

Seznáme podivný úkaz ten, kterak útvary architektonické z hrubých počátků vznikají, k ušlechtilé kráse se rozvinují a zase surovými se stávají, takže konec vývoje charakterem svým opět počátkům se podobá. Neboť netoliko hmota z mrtvé země v říši bytostí ústrojných pojata a povznešena a zase k téže zemi se vracející, má takto každému již známý okružní oběh svůj, též v říši forem pozorujeme oběh podobný, ba v samém tom upadání jejich spatřujeme i zde namnoze opět zárodek, ba nutnou podmínku vývoje nového. Historie umění s hlediště podobného kroužení útvarů uměleckých není dosud psána, jakkoli, pokud ji sledovat lze, nanejvýš poučná jest a v samou dílnu ducha lidského nás uvádí.

Skulptura a malba, pánové, tvořily původně nerozlučnou část architektury. Sochy, reliéfy, malby sloužily zpočátku toliko k ozdobě její, nedadouce se namnoze ani hmotně od ní odloučit. Tvoříce s ní při každé nádhernější budově jeden jediný celek umělecký, mají se při samé koncepci každého díla architektonického s ním zároveň hned původně co jeden celek myslit a pojmout, aby celý výtvor takto účinku jednotného se dodělal. V tom záleží též jedna z příčin velkých předností staveb italskorenesančních, že architekt a sochař a namnoze též malíř tehda v jedné osobě sloučeni byli. Tak mohli oni vzorní duchové tvůrčí dekoraci plastickou a malířskou ihned sami podrobně navrhnout a místo pro každou sochu, každý obraz tím snáze náležitě a výhodně upravit. Nemůže-li za nynější doby dělení práce a obsáhlosti techniky stavitelské již podobné všeumělosti se žádat, jest aspoň nutno, aby architekt skulpturu a malbu, zejména monumentální a dekorativní a její čelné výtvory v historickém pořadu slohů jednotlivých, k nimž se přimykají, důkladně znal.

Avšak též v historii plastiky a malířství bude nás mimo rozdílné vlastnosti a požadavky slohové také vystupování nových motivů a myšlenek uměleckých zajímat. Co skutek pokroku zaznamenáme, když při soše nohy původně těsně sevřené od sebe výkročně se oddálí a paže od trupu se uvolní. Šťastným nálezem motivu nového nám rovněž bude, když rozdílu mezi nohou stanoucí a volnou s plným uvědoměním se užije, za čin reformační nám platit může, když princip oposice a kontrastů jednotlivých částí postavy lidské se vynajde, když k pravdivosti pohybu též ladnost obrysů se připojí. V malbě uvítáme s pozorností zvláštní první postavu v plném profilu neb dokonce zkurcovaně kreslenou, budeme za pokrok znamenitý považovat, když uvidíme, že k pouhému typu opravdový výraz přistupuje, že světla, stíny, barvy skutečnost nápodobovat se snaží. Ve všech uměních budeme počátky, vývoj a přeměny uspořádání uměleckého, komposice architektonické, plastické a malířské s napnutou pozorností stopovat.

Tak objeví se nám umění ve vrcholních zjevech svých zároveň co výsledek tisícileté, vážné duševní práce lidstva. My uzříme, že snahy snad padesáte století potřebí bylo, aby dokonalé dílo malířské, aby první dokonalý obraz všem požadavkům kresby, koloritu, komposice a perspektivy přesně vyhovující konečně v době renesanční vznikouti mohl. Uvidíme, jak na počátku dějin architektury těžké, nemotorné, prvotně holé formy svatyň především požadavkům pevnosti a trvalosti vyhovují, jak napotom v orientu ornamentace barevná a plastická záhy na všechny plochy chrámu zátopou se vrhá, je celkem bez ohledu na statickou funkci jednotlivých částí v barevné směsici naskrze pokrývá, a kterak tato všepřítomnost ornamentu volný vývoj elementů konstruktivních dusí. Jak zvolna došlo as k tomu cestou věkovitou, než onen pestrý živel z převlády své v meze přiměřené se zatlačil, než z částí struktivních rozhodněji na plochy vyplňující se odkázal, než ornament především uměleckým náznakem funkce, nešení neb nešenosti, spojování neb zakončení než jasným a případným výrazem podpory a břevnoví stropu neb částí vznositých se stal, než při všech poměrech a plochách vedle pevnosti též ladnost a rytmus rozhodného slova se dodělaly, než slovem podobným procesem dějinným, jejž ovšem v podrobných rysech již stopovati nelze, chrám řecký ve svrchované formě své se vyhlativ z odvěčné dílny ducha lidského na světlo vystoupil.

Více než plané fráse ideologů mohou nás podobné úvahy historické důvodnou úctou před každým dokonalým výtvorem uměleckým naplnit. My pak porozumíme snáze a všem formám a zjevům složitějším, jestli již první kroky k cíli známe, jestli návodem dějin je v pravé prvky jejich rozložit dovedeme.

Než dosti o tom. Stačtež prozatím zběžné črty tyto, abychom i to zde naznačili, jak tomu rozumíme, když v dějinách umění mimo momenty ostatní dějiny motivů, forem a uspořádání uměleckého, pokud památky zachované stačí, stopovati hodláme.

Na konec samo sebou se rozumí, že též materiál a techniku každého umění, ovšem jen pokud obé s formou uměleckou souvisí, na zřeteli míti nepřestaneme. Uvidíme např., jak pevný, v dlouhých, pravidelných kusech se lámající kámen v Egyptě k stavbě sloupové a architrávní vedl, kterak zdi kyklopické z nepravidelných kusů se skládající nejraději tam se jeví, kde též kámen nepravidelně se láme neb v hotových balvanech mnohohranných se nalezá.6 Shledáme, jak v Mesopotámii hlína a drobný materiál cihlový k tomu vedly, že prostory pomocí klenutí se pokryly,7 kterak ohromné těžké klenby císařského Říma ohromnou zásobu materiálu, volný prostor k nahromadění jeho a neobmezené prostředky říše světovládné předpokládaly, a jak konstrukce gotická naopak zase tak zařízena býti musila, aby i na místě obmezenějším a s materiálem pozvolna docházejícím se stavět mohlo, aby když prostředků se nedostávalo, i možnost přestávky stavbu podstatně neohrožovala.8 Podobně se přesvědčíme, že v Egyptě především tvrdost materiálu a nedostatečnost náčiní to byly, které již za nejstarších časů historických onu povšechnost forem, zvláštní tu slohovost a vázanost děl sochařských v zápětí měly9 a že působnost kněžovlády za dob staré říše zajisté velice obmezené,10 v tom sotva podílu má a míti může. Oceníme ohromný vliv, jejž vynález hlíněného modelu a hojnost bílého, jemného materiálu mramorového na sochařství řecké měly. Nahlédneme, kterak malba fresková na šířku a smělost provedení, ba na celou koncepci uměleckou spůsobem nejrozhodnějším působit musila, pochopíme, jakou revoluci vynález techniky olejové svým časem v zápětí míti musil. Tento ohled na stránku technickou pak neučiní zajisté rozpravu naši suchopárnou, nýbrž dodá jí jak přesné přihlížení k nejnovějším výzkumům vědeckým spolu základů pevných a solidních.

Vypravujíce zde všeobecné dějiny umění v tom srozumu, v kterém proti dějinám jednotlivých národů všeobecné dějiny lidstva se staví, nemůžeme arciť o každém jednotlivém z nesčíslných těch výtvorů uměleckých, o každém jednotlivém umělci nižšího řádu šíře promluvit, za to však získáme výhodu tu, že velkolepý ten celek uměleckého vývoje z hlediště povýšeného přehlídneme, že prostřednostmi neunaveni k výtvorům čelným, vzorným a znamenitým, že k historickému významu a k souvislosti zjevů důležitých pozornost svou soustředit můžeme, k výtvorům, v nichž všelidský onen umělecký pud, kde ona hluboká touha a snaha po ozdobě života i smrti, kde nejvyšší idealní potřeba národův kulturních svrchovaného svého výrazu došla.

I postačí to snad účelům našim. Neboť stopujíce v dějinách umění všude též dějiny forem, motivů a uspořádání uměleckého, poznáme čím dále tím jasněji, že počet platných spůsobů komposice i v malbě, počet platných motivů i v plastice, počet platných forem zejména v oboru architektury přec jen obmezený jest. Jim pak chceme – nedotýkajíce se jiných stránek předmětu – s nimiž návodem mužů výtečných se obeznamujete – ze zvláštního všeobecně historického hlediště svého tím jasněji porozumět, vznik a vývoj jejich, pokud lze, sobě usvědomit. Tak přispějeme snad i my se stanoviska svého poněkud k tomu, aby ve vlastní jádro, v pravou duševní podstať jejich blíže se vniklo. Takto pojaté a vylíčené nebudou, doufám, dějiny umění postrádati zcela zajímavosti a prospěšnosti i pro toho, kdo formy ty v jistém oboru, zde najmě v oboru architektury, ovládat za úkol sobě obral. I k historickému pojímání svému smíme snad vztahovat slova věčně památná, že „myslící umělec přec jen dvojnásob platí.“

Nejedni z Vás ovšem snad dráhu architekta, dráhu uměleckou vůbec si nezvolí. Avšak, pánové, Vy všichni sdílíte snad se mnou také náhled ten, že se tu nejedná jedině a výhradně o věc kruhů zcela uzavřených a o potřeby toliko odborné, jakkoli k nim ovšem všude přihlížeti budeme, nýbrž zároveň o předmět, jenž každým dnem ve světě širší půdy nabývá a v okruh všeobecného vzdělání vstupuje; o umění co nejvyšší obecnou záležitost idealní, co snahu vznešenou a všelidskou.

A ještě něco pánové! Díla umění výtvarných, ať v jakémkoli národě již vzniknou, nemožno umlčet, netřeba přeložit. Toť zvláštní přednost jejich. Ať cokoliv se o nich dí neb nedí, ona zde stojí v plném lesku svém, ona jdou nezádržně jak světlý paprsek sluneční uprostřed líté vichřice svou přímou drahou světem; jest to ušlechtilá cesta míru a přece zas cesta nejrychlejší a nejbezpečnější i vzdorný svět k uznání donutit. Avšak umění na plné výši doby stojící, jak též pro národ svůj ho všichni sobě přejeme, a jehož vysoce slibné jaro ve všech oborech jeho kolem sebe zříme, umění takové, co zjev šíře a hlouběji založený, vymáhá též vzdělanstva, které na stejnou výši se povzneslo. Také umělec nevyvine se – tak učí rovněž historie – spůsobem svrchovaným bez obecenstva, jež prací jeho dychtivě sobě žádá a snahám jeho rozumí, jež chyb mu neodpouští, však přednosti jeho s citem vytříbeným nadšeně oceňuje. Čím vnímavějším a soudnějším obecenstvo znenáhla se stává, tím šíře rozvine se, tím výše povznese též umění doby, umění národa. Jest to také cíl vysoce žádoucí. Přáli bychom si, abychom též k němu skrovnou hřivnou svou tu přispěli.

Ediční poznámka

Studie „O zákonech komposice v umění výtvarném“ vycházela poprvé na pokračování v časopise Světozor v průběhu roku 1873 (Světozor. Obrázkový týdeník VII, 1873, č. 1, 2, 4, 6, 8, 11, 12, 14, 17, 24, 26, 32, 39, 43, 44, 46, 48 a 51; vydáno a tištěno u Dra. F. Skrejšovského v Praze). Stať zůstala nedokončena – rozsah Tyršem publikovaného textu představoval přibližně čtvrtinu plánovaného objemu.

Ve výběru přetiskujeme dvě úvodní kapitoly Tyršovy stati. Vycházíme z textu otištěného v I. části Tyršových sebraných uměnovědných a estetických spisů (Miroslav Tyrš, O umění, sv. I. Pojednání obecná, Praha, Sokol 1932, s. 121–126) s přihlédnutím k verzi prvního časopiseckého vydání. Tyršova přednáška „O spůsobu a významu studia dějin umění výtvarných“ byla poprvé publikována v Květech v r. 1881 (Květy III, 1881, sešit listopadový, s. 595–602).

V našem výběru je otištěna v úplnosti celá Tyršova přednáška. Vycházíme z textu vydaného v sebraných Tyršových spisech O umění (Miroslav Tyrš, O umění, sv. I. Pojednání obecná, Praha, Sokol 1932, s. 93–100) s přihlédnutím k prvnímu vydání v Květech. V poznámkách doplňujeme u Tyršem uváděných odkazů na literaturu plné znění titulů, místo vydání, vydavatele a rok jejich vydání.

Tyršova úvaha „O zákonech komposice v umění výtvarném“ je do značné míry odrazem Tyršova herbartovského estetického univerzitního školení. Reflexe Zimmermannovy pětice estetických idejí je patrná v Tyršových požadavcích kladených na umělecké dílo a v následném rozpracování formových kritérií pro uměleckou kompozici, kde ovšem jde Tyrš již částečně vlastní cestou. Tyrš se pokoušel postavit estetiku výtvarného umění a umělecké tvorby na pevných kritériích získaných empirickým výzkumem, induktivní cestou, čímž se stal u nás průkopníkem konkrétně formalistického přístupu v estetice výtvarného umění. Publikované kapitoly jsou obecnějším úvodem do Tyršovy formové analýzy výtvarného díla.

Svou úvodní přednášku „O spůsobu a významu studia dějin umění výtvarných“ při nastoupení docentury na pražské polytechnice přednesl Tyrš dne 22. 10. 1881 a představil se v ní již jako hotový a vyzrálý myslitel. Jakkoliv byla určena především budoucím architektům, obsahuje řadu motivů a obecnějších úvah o dějinách kultury a dějinách uměleckých forem. Tyrš rekapituluje principy svých uměnovědných a estetických východisek, přičemž klade akcent nejen na historickou proměnlivost „citu uměleckého“, ale i na jistou pravidelnou cykličnost v průběhu konkrétních uměleckých etap, což může upomínat na některé teze pozdějšího Zániku západu Oswalda Spenglera. Fáze uměleckých počátků bývá podle Tyrše vystřídána etapou, kdy umění dosahuje svého kulminačního bodu. Poté zase následuje dekadentní fáze vývoje, kdy umění prochází nezadržitelnou krizí a úpadkem – ovšem v tu chvíli jsou již nové umělecké ideje připraveny zahájit svou vzestupnou dráhu.

Doplňme, že Tyršova přednáška byla korunována velkým úspěchem. Svědčí o tom mimo jiné i zpráva, kterou přinesly následující den Národní listy: „Včera odpoledne započal čísti Dr. Tyrš na technice české o ‚Dějinách umění‘ za přítomnosti netoliko ohromného počtu studujících techniky, nýbrž i přehojného počtu posluchačů ze všech kruhů vzdělanstva českého. Přítomní s napnutím sledovali duchaplnou přednášku výtečného našeho estetika a ku konci řeči, v které vytknut byl význam dějin umění netoliko pro studující techniky, nýbrž i pro každého vzdělance, vypuklo shromáždění v bouřlivý potlesk.“ (citováno podle Renáta Tyršová, Miroslav Tyrš, jeho osobnost a dílo, sv. III., Praha, Český čtenář 1934, s. 90).

Uvedené studie upravujeme dle obecných textologických zásad pro texty z daného období. Změny se týkají zejména obecných zásahů do pravopisu ve shodě s Pravidly českého pravopisu (1993); konkrétně jde hlavně o

- sjednocení psaní feminin typu kost ve prospěch varianty s koncovým -t (např. skutečnostobraznost m. skutečnosť a obraznosť);

- psaní spřežek (např. dopředu m. do předu, dozadu m. do zadu);

- psaní předpon s-/z- (např. prozkoumané m. proskoumané);

- psaní slov přejatých ve shodě též s Akademickým slovníkem cizích slov 1–2, 1995 (např. žánr m. genre, eurytmii m. eurythmii, charakterističnosti m. karakterističnosti);

- psaní vlastních jmen (Leonardo m. Lionardo);

- psaní zkratek (tj. m. t. j.) a interpunkce;

- kvantitu samohlásek (pážema m. pažema, génia m. genia).


1 Komposici krajinářskou za našich dnů, žel! tak zanedbávanou zde zúmyslně vylučujeme, skrze zvláštnost předmětu ji pro jiné pojednání sobě ponechávajíce.

2 Naopak zase klademe žánr, v němž na zákonech jasnosti, rozmanitosti a snad i článkovanosti perspektivní se přestává, při jinak stejných okolnostech níže než komposice vyššího a vážnějšího slohu. Antika a renesanční umění italské, které všude na první místo stavíme, veškeré zákony komposice způsobem nepřekonatelným nám znázorňují.

3 Žeť netoliko co do komposice, alebrž též v každém jiném ohledu žádného jasného, určitého a nepochybného měřítka pro oceňování výtvorů uměleckých nemáme, nýbrž všechno tak zvanému citu tu přenecháváme, svědčí co nejzřejměji o dětinném stavu estetických teorií našich ve vzhledě tomto. I nejobjemnější spisy estetické téměř nic potřebného o tom v sobě neobsahují. Přečtevše je a vstoupivše napotom před obraz jsme při posouzení jeho zrovna tak bez rady jako dříve. Jen odtud jde, že umělci již zdaleka se jim vyhýbají. Co do poesie a co do komposice hudební jsme ovšem dále.

4 Porovnání taková nyní každý pomocí fotografovaných studií Rafaelových snadno učiniti může.

5 Zvlášť komposice i v knihách přímo pro umělce určených velmi povrchně se dotýkáno. Nelze o tom podrobných pravidel stanoviti. Arciť ne – z pouhého domyslu, tím více však zajisté ze studia vynikajících výtvorů uměleckých.

6 Durm. Handb. der Archit. I. 24. [Josef Durm, Handbuch der Architektur. Darmstadt, Bergsträsser 1880. – Pozn. M. M.]

7 Sluší vytknout, že mnohé klenby khorsabadské o úplné znalosti klínového řezu svědčí. Jednotlivé cihly pálené jsou nejenom klínovité, nýbrž též na širším konci konvexní, na užším konkavní, aby koncentrické polokruhy na hoře a dole co možná dokonalé byly, Reber. Gesch. d. Baukunst des Alterth. 48. [Franz Reber, Geschichte der Baukunst im Altertum, Leipzig, T. O. Weigel 1866. – Pozn. M. M.]

8 Viollet-le-Duc. Entret. sur l‘Archit. I. p. 126., etc. [Eugène-Emmanuel Viollet-le-Duc, Entretiens sur l’architecture, Paris, Q. Morel et cie 1863. – Pozn. M. M.]

9 E. Soldi. Les arts meconnus. Chapitre sur la formation du styl egyptien. Výroky Soldiho padají tím více na váhu, poněvadž neunavný badatel ten sám vynikajícím sochařem jest. [Emil Soldi, Les arts meconnus, Paris, Ernest Leroux 1881; kniha vyšla roku 1881, šlo tedy o novinku. – Pozn. M. M.]

[10] Maspero. Hist. ancienne des peuples de l´Orient 52. [Gaston Maspero, Histoire ancienne des peuples de l‘Orient, Paris, Hachette et cie 1875. – Pozn. M. M.]

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker