Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2013 - Recenze

Oslava přátelství v Holanově a Zedníčkově korespondenci

Miloš Doležal – Petr Střešňák (eds.): Směju se a sténám. Korespondence básníků Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka.

Praha, Pulchra 2012

 08_recenze.pdf

 

Miloš Doležal – Petr Střešňák (eds.): Směju se a sténám. Korespondence básníků Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka.

Vladimír Holan v reálném životě, stejně jako lyrické subjekty jeho básní, toužil po dopisech, které by obsahovaly vyjádření přátelské náklonnosti. Tato touha byla zároveň touhou po naději, po zrušení oddělení mezi lidmi, po překonání samoty, která jinak Holana magneticky přitahovala a stala se předpokladem jeho tvorby.

Motiv dopisu prostupuje tvorbou Vladimíra Holana od jejího počátku. Už v první básníkově sbírce Blouznivý vějíř se setkáváme s osudovým významem korespondence – v básni „Nokturno“ je dopis znamením přicházející smrti. Epistolární žánr se objevuje také v raném Holanově díle Listy Ábela Stacha, které je předstupněm monologicky orientovaných dopisů, které píše svému alter egu příteli Maximovi lyrický subjekt básní v próze Lemuria, v nichž se protíná žánr deníku s žánrem dopisu. Dopis v sobě skrývá potenci zrušit básníkovu samotu, přinést přátelské slovo, blízkost, ujištění o existenci druhého člověka, který na subjekt myslí a tím posiluje smysluplnost jeho vlastní existence. Motiv dopisu je v Holanově poezii spjat nejen s tématem přátelství, ale především s tématem milostným. Nejen v pozdní Holanově poezii však dopis pozbývá své nadějeplné funkce. Je naopak znamením vzdálenosti dvou bytostí. Tato vzdálenost je nezvratně vyjádřena prázdným dopisem například v „Toskáně“. Dopis zde značí ztroskotání veškerých nadějí, je v něm obsažen konečný zmar víry ve smysl harmonického vztahu mezi ženou a mužem.

Ačkoliv je epistolární téma vymezeno v Holanových básních většinou záporně, což může být výrazem jeho narůstajícího stahování se do samoty, které vyvrcholilo v 60. letech, nijak toto vymezení nesnižuje význam, který pro Holana korespondování v průběhu jeho života představovalo. Od 50. let realizoval své společenské vazby především prostřednictvím dopisování si s mnoha osobnostmi z různých odvětví kulturního života. Holan od 50. let nerad cestoval, vyhýbal se čím dál víc i pochůzkám po Praze, a poněvadž ne všichni přátelé žili v Praze, stal se dopis nedocenitelnou formou, v níž mohly být přátelské vztahy dále rozvíjeny. Významným komunikačním prostředkem však bylo pro Holana dopisování nejen v letech 50., ale i v letech 20. Dopis stál na počátku Holanova přátelství s Jakubem Demlem. Vztah mezi Holanem a Josefem Florianem se odehrával převážně na stránkách dopisů, které si psali. Taktéž přátelství s Oldřichem Králíkem bylo rozvíjeno zejména ve vzájemné korespondenci, jelikož Králík žil v Olomouci. Výměna dopisů mezi Králíkem a Holanem probíhala mezi léty 1950–1975.

Holanův fond v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze obsahuje 2985 dopisů Holanovi adresovaných. V seznamu odesílatelů nalezneme vedle význačných a dobře známých jmen české literatury a humanitních věd – mimo jména již výše zmíněná například František Halas, Josef Palivec, František Hrubín, Jaroslav Seifert, Vlastimil Vokolek, Josef Vašica či Jan Dokulil – nenápadné jméno Stanislav Zedníček. Tato nenápadnost je pouze zdánlivá a ukrývá člověka, který byl Holanovi blízký a drahý. Holan věnoval Zedníčkovi jednu ze svých nejniternějších básnických výpovědí, báseň „Zmrtvýchvstání“ ze sbírky Bolest. Důležitost Holanova vztahu k Zedníčkovi dokládá i doba trvání korespondence těchto dvou básníků a její důvěrný charakter; Holan a Zedníček si psali mezi léty 1940–1974. Čtenáři mohou poznat jejich silné přátelské pouto při četbě jejich kompletně vydané vzájemné korespondence, již uspořádali a bohatým ilustračním materiálem doplnili editoři knihy Směju se a sténám. Korespondence básníků Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka Petr Střešňák a Miloš Doležal.

Z rozsáhlé korespondence, kterou Holan obdržel od svých přátel či známých bylo zatím publikováno jen málo a většinou časopisecky, nikoli knižně. Například v Revolver revue z roku 1996 byla otištěna písemná komunikace mezi Holanem a Demlem. O toto zveřejnění se zasloužil mimo jiné Vladimír Binar, který v tomtéž časopise otiskl roku 1999 Holanovy dopisy adresované Bedřichu Fučíkovi a jeden list od Fučíka adresovaný Holanovi z roku 1977. Dále byly roku 2001 publikovány Halasovy dopisy odeslané Holanovi v rámci Spisů Františka Halase ve svazku Dopisy a překladatel Jan Vladislav vydal Holanovy dopisy určené Vlastimilu Vokolkovi v Proměnách roku 1990. Nebylo by obtížné vydat dopisy, které Holan obdržel, těžší už je nalézt k nim odpovědi – dopisy Holana odesílatele. V případě Holanových dopisů Zedníčkovi však tato komplikace nenastala, jelikož Zedníček o listy od svého přítele starostlivě pečoval. Editoři tohoto svazku měli situaci ulehčenou Zedníčkovým vydavatelským počinem, o němž informují v „Ediční poznámce“: pod názvem Listy přítele (Vladimír Holan Stanislavu Zedníčkovi) samizdatem vydal své dopisy od Holana. Úkolem Doležala a Střešňáka tedy bylo přiřadit k nim v chronologické posloupnosti ty dopisy, které adresoval Holanovi Zedníček, což se jim podařilo. Motto od anglického kardinála Johna Henryho Newmana, jenž působil v 19. století, které stojí v čele prvního celistvého knižního vydání Holanovy korespondence jemu odeslané a zároveň jím někomu adresované, převzali editoři právě ze Zedníčkova svazku Listy přítele.

Kniha Směju se a sténám je členěna na několik oddílů, jimiž prochází cyklus fotografií Holana spolu se Zedníčkem, na kterých je Holan zachycen v netypické situaci. V době, kdy se začal uzavírat vnějšímu světu a stále rozhodněji odmítal vycházet ven, kráčí se svým přítelem Zedníčkem horkou červnovou Prahou 50. let za některým z přátel na návštěvu do nemocnice Pod Petřínem. Fotografie obou přátel jsou podstatnou součástí předkládané publikace. Nalezneme zde jednak portréty Holana i Zedníčka, ale též fotografie jejich společných přátel, básníků Jakuba Demla a Ladislava Fikara, a fotografie Holanovy rodiny, na nichž je zachycena dcera Kateřina, Holanova matka, žena Věra či jeho širší příbuzenstvo na venkově. K některým dopisům přiřadili editoři Zedníčkovy kresby, které k dopisům pro Holana často přikládal. Jedna z nich, Zedníčkův karikaturní, avšak dobromyslný, autoportrét, zdobí přebal knihy. Editoři také pod vybrané dopisy umístili jejich faksimile. Doležal a Střešňák nejen pomocí fotografií vtahují čtenáře do příběhu Holanova a Zedníčkova přátelství a života.

Samotnou korespondenci Holana a Zedníčka umístili editoři do první části knihy; zařadili k ní i dopisy, které adresoval Zedníček Věře Holanové. Jsou to zejména přání k vánočním svátkům a kondolenční dopis z roku 1980, jímž vyjadřuje Věře H. soustrast a smutek nad Holanovou smrtí. Čtenář se bude při četbě dopisů snadno orientovat, protože editoři zvolili přehledný způsob značení. Korespondence je řazena tak, jak za sebou následovala. Členěna je dle jednotlivých let, kdy byla odeslána. První oddíl knihy sestává z kapitol podle jednotlivých let odeslání. Dopisy jsou značeny buď velkým H, pokud se jedná o dopis, který napsal Holan, nebo iniciálou Zedníčkova příjmení – Z, pokud byl odesílatelem Zedníček. Za iniciálami se nachází číslo dopisu a pod tímto značením najdeme místo, z něhož byl dopis odeslán nebo adresu, kam dopis mířil, a pokud to bylo dohledatelné, tak i datum odeslání. Druhou část publikace tvoří „Dedikace“, věnování v knihách od Holana pro Zedníčka a naopak od Zedníčka pro Holana v plném znění. Zedníček věnoval Holanovi například v rodném Hlinsku roku 1978 strojopisně vydanou báseň „Osudy“, kterou editoři otiskli v knize spolu s jeho básní „Vladimíru Holanovi“a s Holanovou básní „Zmrtvýchvstání“, již Zedníčkovi dedikoval. Tyto tři texty následují po fotografii Zedníčka z roku 2001, která je umístěna za doslovem. Po oddílu „Dedikace“ následují „Poznámky“, v nichž najdeme vysvětlivky k jednotlivým dopisům a také mnohé rozšiřující informace, které funkci vysvětlivek překračují; možná proto editoři nazvali tento oddíl nikoli vysvětlivkami, nýbrž poznámkami. Například poznámka k větě z dopisu H 93 – „číst Tvé verše na maminku“ (s. 370) – obsahuje nejen celou Zedníčkovu báseň, jíž napsal po smrti Holanovy matky, ale i Holanovu básnickou reakci na tyto Zedníčkovy verše. Jak upozorňují v poznámkách editoři, tuto báseň reagující na smrt matky Holan nezařadil do žádné své sbírky. Také strukturace „Poznámek“ je skutečně přehledná. Poznámky využívají značení z oddílu korespondence. Nejprve je tedy uvedena iniciála autora dopisu, za níž je uvedeno jeho číslo, poté následuje citace z dopisu, k níž je podáváno vysvětlení. Za touto citací čtenář nalezne uvedenou stranu, díky níž snadno dohledá dopis, z kterého citace pochází.

Doslov jeho autor Miloš Doležal nazval „Robinson a Pátek aneb My jsme už od narození bylina smrt veselí, čímž znovu zvýraznil interpretační uchopení těchto dopisů, které dali editoři svazku najevo už tím, jaký pro tuto publikaci zvolili název. Svůj názor na vztah Holana a Zedníčka, který se odráží ve vydaných dopisech, projevuje Doležal v doslovu neskrytě. Domnívá se, že pro jejich přátelství byl charakteristický „smích přes slzy“. (s. 386) Z toho důvodu pojmenovali editoři svazek jejich korespondence Směju a se a sténám, což jsou slova ze Zedníčkova dopisu, který Holanovi poslal roku 1950. Název doslovu k této knize v sobě zase nese vyjádření Holanovo, které se Zedníčkovými slovy koresponduje, z jeho dopisu pro Zedníčka z roku 1952: „My jsme už od narození byli na smrt veselí.“ (s. 213) První část názvu doslovu je tvořena obrazem Robinsona a Pátka. Toto přirovnání pochází od Zedníčka. V jednom z dopisů se označil za oddaného přítele Pátka, který se za čtrnáct dní objeví na Holanově-Robinsonově ostrově Kampa. Doležal tento obraz v doslovu rozvíjí v návaznosti na Zedníčkovu báseň „Osudy“, v níž pojmenoval sebe a svého přítele jako trosečníky. Podle Doležalova názoru byl dům na Kampě tvrzí, kde se tito dva muži oddaní pravdě a svobodě mohli skrýt před zlobou a nenávistí totalitního režimu. V doslovu se čtenář může seznámit s životopisnými údaji obou pisatelů. Oba dva životní příběhy jsou tragicky poznamenány dopadem nesvobody a útlaku, který nastolila komunistická strana po roce 1948.

Doležal se pokouší vystihnout povahu Holanova a Zedníčkova přátelství srovnáním jejich protikladných povah. Zedníček je představen jako jemný a skromný katolický básník z Vysočiny; Holan jako hřmotný a neopakovatelný úkaz české poezie. Srovnána je i protikladnost jejich fyziognomického působení. Přesto autor závěrečného slova píše o těchto dvou básnících jako o souznějících společnících, jejichž přátelství považuje za jedno z nejvřelejších v české literatuře 20. století (s. 382). Na základě zveřejněné korespondence dělí Doležal vývoj tohoto přátelství na čtyři období. Prvním je etapa let 1940–1945, která se začíná obdivným Zedníčkovým dopisem již známému básníku Holanovi. Doležal ji označuje jako „přijímací řízení“. Po dobu těchto pěti let si básníci vykají. Jejich korespondence má charakter dopisování mezi autorem, který podporuje začínajícího básníka, a jeho hlubokým obdivovatelem. V druhém období datovaném mezi léta 1946–1949 si už přátelé tykají a Zedníček Holana pravidelně navštěvuje v bytě ve Strašnicích a poté na Kampě. V tomto období je Zedníčkovi Holan skutečnou oporou. Zedníček se rozváděl, a mimo jiné se přestěhoval z Hlinska do Prahy. Třetí přátelskou periodou jsou léta 1950–1953, která jsou podle Doležala těžištěm jejich korespondence (je třeba počítat k tomuto období už rok 1949, jak píše Doležal) a obdobím, v němž prožívají přátelské sblížení nejintenzivněji. Tato vývojová etapa jejich přátelství se vyznačuje vzájemnou pomocí a podporou v bolesti, kterou Zedníčkovi způsobila smrt matky a Holanovi smrt sestry Růženy. Z dopisů také vyplývá, že Zedníček podporoval Holanovu rodinu, jak jen to šlo, i materiálně. Obstarával léky pro Holana a jeho matku, sháněl rodině vitamíny a Holanovi posílal cigarety. Poslední období jejich přátelství proběhlo mezi léty 1954–1977 a bylo etapou nejsmutnější. Ačkoliv nepřestali jeden na druhého myslet a vzpomínat, což si dávali najevo právě prostřednictvím korespondence, jejich setkávání narušila nevysvětlená nedorozumění a dlouhé korespondenční odmlky, především ze strany Holanovy. Doslov přináší důležité informace o průběhu Zedníčkova života po roce 1954, které osvětlují, proč se Zedníčkovi nedařilo navštěvovat Holana, tak jak by si oba přáli. Pokud i před tím trpěl různými zdravotními potížemi, které mu často bránily dostát slibu, že Holana navštíví, a neustále se mu v dopisech za svou nepřítomnost omlouval, jeho zdravotní stav se v druhé polovině 50. let ještě zhoršil. Rok 1954 byl pro jejich přátelství přelomový, jelikož Zedníček se stal tohoto roku ve vykonstruovaném procesu politickým vězněm a po propuštění v dubnu 1955 mu byla nabídnuta pouze práce ošetřovatele v zoologické zahradě. Zedníček se při této práci nakazil neznámou exotickou nemocí, která měla závažné projevy, kdy ztrácel zrak. I jeho osobní život procházel krizí, poněvadž se rozešel se svou přítelkyní Evženií Malou. Byl natolik zničený, že nedokázal být Holanovi, kterého v 60. letech začala obklopovat velká spousta mladých básníků, oporou, tak jako tomu bylo na přelomu let 40. a 50. Vzhledem k tomu, že Zedníčkův osud je většině čtenářů neznámý, působí jeho dopisy, zejména z 2. poloviny 50. let a dále, pouze jako nekonečné monotónní omluvy, proč se za Holanem nemůže dostavit, a to bez udání konkrétního důvodu. Ani v jednom dopise není zmíněno jeho věznění. Většinou Zedníček uvádí jen odkaz na budoucí setkání, na němž má být jeho těžká situace příteli objasněna. Bylo by proto účelnější, kdyby namísto doslovu kniha obsahovala předmluvu. Čtenář by pak již při četbě dopisů chápal Zedníčkovo trápení a dramatické události, které je způsobovaly. Věděl by, že Zedníček nemohl jednat jinak a jak doslovnou platnost mají věty z jeho dopisů.

Newmanova slova, která pro úvod k Holanovým dopisům zvolil sám jejich adresát Zedníček, se vyjadřují k problematice publikování soukromé korespondence umělců a myslitelů: „Opravdový život člověka je v jeho dopisech. Vydávat korespondenci je správné nejenom v zájmu biografie, ale již proto, abychom pronikli až k věci. Životopisci nanášejí barvu, přisuzují pohnutky, dohadují se citů…, ale autentické dopisy, to je skutečnost…“ (s. 7) Korespondence Holana a Zedníčka poskytuje čtenáři mnohé poznání a povede jej také jistě k hypotetickým úvahám. Editoři poskytují čtenáři možnost utvořit si vlastní názor na osobnost Holanovu, Zedníčkovu a na jejich dlouholeté přátelství, jež Zedníčkovým dopisem začalo a zaslanou básní „Osudy“ bylo završeno, protože Holan na tento poslední dopis Zedníčkem mu adresovaný již neodpověděl. Jestliže pro Holana byly epistolární téma a žánr zásadní, nejinak tomu bylo zřejmě pro jeho přítele, který mimo jiné napsal Dopisy Albíně. Při první Zedníčkově návštěvě u Holana se jej Holan zeptal, co z Flaubertova díla má rád. Zedníček odpověděl, že jeho korespondenci a hostitel byl touto odpovědí nadšen. Stvrdilo se tím jejich spříznění.

Korespondence mezi Holanem a Zedníčkem zprostředkovávala osobní setkání tváří v tvář; byla převážně prostředkem domluvy shledání. Funkce dopisu překonat samotu se v případě tohoto přátelství ještě posilovala. Výměna dopisů se stala pro Holana a Zedníčka průchodem k jejich setkávání v každodenním životě. Holan přijal Zedníčka nejen k svému nočnímu básnickému, filosofickému a mystickému rozjímání do domu na Kampě, ale též do nejužšího rodinného kruhu. Zedníček Holana navštěvoval i u Holanovy maminky, která žila ve Všenorech, kam rodina Holanova často odjížděla na prázdniny či na Vánoce. Z dopisů je znát, že toto přátelství bylo opravdové: byl to vyrovnaný vzájemný vztah, jehož výjimečnosti si byli oba přátelé vědomi. Holan i Zedníček se navzájem obohacovali o oddanost, nesobeckost, empatii, účastnost a důvěru. Přes některé rozdíly, které v doslovu zmiňuje Doležal, jim byla společná lidskost. Básník Holan, který ve své poezii usiloval o nejzazší stupně krajního smyslu, píše v dopisech Zedníčkovi o těch nejprostších úkonech všedního dne. Společně trpěli tím, že jim vymezený čas byl destruován totalitní mocí, která k neúnosnosti zhoršovala už tak těžký úděl člověka. Bohužel dopad této moci nepřímo narušil jejich přátelství. Když se Zedníček nemohl Holanovi věnovat v 2. polovině 50. let jako dříve, jejich korespondence přestala plnit svou funkci překlenutí samoty. Nebyla už průchodem k setkání a sama se začala bortit. Dopis přestává být zprostředkováním osobního setkání a tato proměna v povaze epistolární komunikace odklání básníka Holana do jeho tvůrčí samoty, pro niž se rozhodl. Zedníček se tak dostává do nechtěné pozice opuštěného přítele. Do Holanových dopisů Zedníčkovi se také promítá napětí mezi touhou po sdílení a nutkavou potřebou samoty, jímž se vyznačovala metoda jeho tvorby. Zatímco 18. září 1952 se Holan nemohl dočkat, až jej Zedníček zase navštíví: „Tak co je s Tebou, Stanislave, příteli? Přece jenom si často myslívám, že zavrznou tady ta vrátka a že se ukážeš Ty.“ (s. 213) Ve věnování v Bolesti roku 1965 stojí psáno: „Staníku, musím být sám! Ale nezapomínám!“ (s. 291) Na konci 60. let a v letech 70. je korespondence vlastně jednostranná. Pisatelem je Zedníček a málokdy se mu dostane odpovědi. Přes tento nesoulad, který jejich přátelství komplikoval, nelze tvrdit, že by vůči sobě Holan a Zedníček zahořkli.

Je možné, že kdyby totalitní režim nečinil Zedníčkovi překážky v jeho životním obstarávání, frekvence přátelských schůzek by neklesala a Holan by zřejmě nedokázal Zedníčkovy návštěvy odmítat s odvoláváním se na nutnost samoty. Možná že by vůbec nedospěl do takového zaklesnutí do propastnosti samoty a i jeho pozdní díla by tak zřejmě získala jiný ráz. Absence přítele Zedníčka v Holanově všedním životě mohla znamenat pro Holanovo vidění světa závažný, i když asi postupný a neuvědomovaný přelom. Mohla se stát jednou z příčin, které Holana táhly k uzamknutí se do vnitřního exilu, v němž se odcizoval i vlastní rodině – manželce Věře a dceři Kateřině, která byla postižená Downovým syndromem.

Publikace editorů Doležala a Střešňáka Směju se a sténám. Korespondence básníků Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka může napomoci změnit falešné představy o Holanově osobnosti. Ukazuje totiž, že soucit, který je v jeho poezii často tematizován, nebyl pouhou pózou, ale součástí Holanovy povahy. Vydaná korespondence upozorňuje na život pokorného člověka Stanislava Zedníčka, který si nezaslouží, aby zůstal zapomenut. Nejen pro svou odvahu a otevřenost, pro něž byl nepohodlným komunistickému režimu a díky nimž se nebál upřímně a s vřelostí vyjádřit, co cítí, ale také pro naději a optimismus, které Holanovi svou přítomností přinášel.

Barbora Bártová

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker