Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2013 - Recenze

Dokud nás nuda nerozdělí

Jan Těsnohlídek ml.: Ada.

Krucemburk: JT’s 2012.

 08_recenze.pdf

 

Jan Těsnohlídek ml.: Ada

Máma je moje máma. Moje máma bydlí doma. Doma občas mele maso. Lidi jsou taky maso. Máma ale nemele lidi. Lidi přece kouří tabák a pijou líh. A to nás namele samo, povídal mně tuhle Lasse, když mi poprvé ubalil cigaretu.

Jednoduché věty jako by řečené jazykem dětí z Bullerbynu včetně neustálého opakování již známého, ovšem s obsahem velice vzdáleným dětskému světu. Tak na mne zapůsobily první stránky románu Ada Jana Těsnohlídka. A věz, milý čtenáři, nemyslím to ani trochu sarkasticky. Vždyť takový rozpor mezi formou a obsahem slibuje dobré počtení.

Hlavní hrdina, vypravěč, je totiž zasažen jakousi krizí raného věku, kdy krach všech předchozích partnerských vztahů mění nové navazování kontaktu na pouhý duševní balast v podobě mnohokrát vyřčených vět nebo gest, kterým se lze v kontextu jejich očekávaného nenaplnění pouze vysmát. Ada však představuje osobu, s kterou by byl protagonista ještě schopen prožít autentický vztah. Cítí však, že se jedná o poslední šanci, což paradoxně díky ochotě riskovat potvrzuje ryzost jeho citů: „Někde za tím vším zlým je Ada, která mi zachraňuje život, která dává mýmu životu smysl a tohle má smysl, tohle je poslední náboj. Tohle, nebo nic. All in.“ (s. 45) Objekt jeho zájmu je ale bohužel již i za tímto posledním nábojem, vztah s hrdinou se zdá být z její strany spíš pouhou setrvačností. Proto ani není těžké předvídat, jak celý příběh končí.

Text ale strhává čtenářovu pozornost především ke stylu, jakým je psán a k protagonistovu vidění světa, které je dosti roztříštěné a plné protikladů. Forma textu je silně rytmizovaná. Setkal jsem se i s názorem, že Ada je vlastně poezií. Skutečně, Těsnohlídek volí podobné výrazové prostředky jako ve svých básních, na některých místech dokonce sám sebe cituje či parafrázuje. Opakování se děje nejen na úrovni informace, ale i na úrovni odstavců, či dokonce struktury kapitol, což je funkční třeba u srovnání Prahy s Krakovem. Chápu, že časté opakování celých pasáží má navodit atmosféru stereotypu (s podobným postupem – repetitivnost částí s jemnými odlišnostmi – se můžeme setkat například v Páralově Soukromé vichřici), na úrovni vět však neustálé opakování (také s oním dětským dovysvětlováním zjevného) může působit, mírně řečeno, unavujícím dojmem.

Strohý jazyk Ady nabývá určité patetické dikce, která čtenáře odzbrojuje, poněvadž v tak jednoduchém jazyce, který je většinou prost metafory a zaměřen na přesné pojmenování, je menší prostor pro fantazii. To způsobuje, že je každá informace zároveň údernější. Některé pasáže textu však z téhož důvodu mohou naopak působit lehce úsměvně: „Posrali jsme si život. Vybrali jsme si obory k ničemu. Nemáme nárok na uplatnění, nemáme šanci dostat někdy práci, za kterou bysme měli tolik peněz, abysme mohli zaplatit sny, který nás od mala učili snít. Ještě nám není třicet, ale všechno už je rozhodnutý. Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život, a má pravdu.“ (s. 9)

Tato ukázka ostatně vcelku dobře uvozuje do charakteristiky protagonisty, který se nám prezentuje dosti schizofrenicky. Na jedné straně uznává „život z reklamy“ jako ten žádoucí způsob života, vždyť se také i s Adou nejsou schopni zabavit bez nějaké „zábavy“, zároveň se však staví cynicky například k pohřebnímu aktu: „Pohřby maj svoje pravidla. K rakvi věnce a kytky. Dávám k rakvi plnicí pero a cigaretu. Zbytečný gesto, škoda pera, škoda cigarety. Nějakej pohřebák si to vezme domu. Zbytečný, patetický gesto. Ale pohřby jsou takový. Zbytečný a patetický. Dohrát až do konce svoji roli. Poslední ahoj.“ (s. 27)

Jaký je ale rozdíl mezi pohřebním patosem a touhou koupit Adě drahý prsten, či ona prezentace vztahu jako „all in“? V textu je jako patetické „povoleno“ pouze to, co se vztahuje k egu, tedy především vlastní jazyk a vztah k Adě. Patosem se zde hrdina něčemu otevírá, cynismem se naopak před něčím uzavírá. Jak příznačná jsou potom témata částí, které podléhají nejsilnějšímu cynismu: stárnutí, nemoc, smrt.

Patos ani cynismus zde však není možno aplikovat na jednu věc, a tou je stereotyp. Vypravěč stereotyp ani neopěvuje, ani ho nezesměšňuje, bytostně se ho děsí; tím spíš, že nuda je jedna z věcí, která nejvíce škodí jeho vztahu s Adou. To ale opět souvisí s životním stylem, kdy je potřeba být neustále vytrháván zábavou. Jiné trávení „volného času“ není představitelné.

Má čtenářská reakce na výše řečené byla taková, že jsem protagonistu začal vnímat jako antihrdinu. Příběh o vztahu je upozaděn strháváním pozornosti na charakter postav vypravěče a Ady, kteří se pro mne stali ztělesněním znuděnosti a zabředlosti ve statu quo, stereotypního vnímání světa a obviňování okolí z vlastních pochybení.

Text má jednu dvousečnou vlastnost. Je velice snadné se s některými pasážemi ztotožnit, takzvaně se v textu najít, protože Těsnohlídek je schopný umně a bez frází pojmenovávat i věci, na kterých je velmi lehké vylámat si zuby. Avšak vypravěč pojmenovává veškeré pozorované či promýšlené jevy jako fakta, neotevírá se diskuzi. Proto bude ono ztotožnění či neztotožnění se s textem hlavním vodítkem při čtenářské reakci na text.

Pavel Očenášek

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker